Jan Hocek Zápisky melomanovy 43. 9. 2015

Čím dál častěji se setkávám s pokrytectvím. S pokrytectvím nejen v politice, ale také s pokrytectvím v hudbě (a umění všeobecně) – a v přímé úměře s tím, jak se právě politika odráží v hudbě (a v umění).

Vezměte si třeba uprchlíky. Ten strach, který v nás, Evropanech, vyvolávají, ty obavy sociální, národnostní, kulturní a ekonomické (přitom si položme otázku, kolika oněm zbědovaným lidem, zužovaným válkami a hladomorem, by mohl ze svého platu a vedlejších příjmů pomoci jeden jediný finanční či politický magnát alias oligarcha!); a na druhé straně houfně posloucháme tzv. world (či ethno) music, navštěvujeme různobarevné festivaly. Kamarád mi nedávno vyprávěl, jak seděl v jedné nejmenované, opravdu té pravé, nefalšovaně čisté čajovně (protože prostoupené tím správným duchovnem) v jednom nejmenovaném českém městě, kde se horlivě diskutovalo o nebezpečí ze strany uprchlických hord za zvuků arabské loutny oud.

A samozřejmě odmítáme neonacisty, to je jasné!

A teď ještě do toho ten konflikt Izrael versus Palestina! Ty samé hlasy, jež brojí proti uprchlíkům ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí arabského a afrického světa, zmítaných přinejmenším nezměrnou bídou, horují pro ubohé a hodné Palestince, terorizované zlými Izraelci. Z Rototom Sunsplash Reggae Festivalu byl nedávno vykázán americký zpěvák židovského původu Matisyahu, protože odmítl podepsat politické prohlášení, jež deklaruje podporu palestinskému státu. Přijel zpívat na festival, který se zaštítil cílem šířit mír, rovnost, lidská práva a sociální spravedlnost a že je možné vytvořit komunikační kanály mezi různými kulturami a lidmi z celého světa bez ohledu na rasu, náboženství a hranice.

Ne, tyhle moje zápisky nemíní být politologickým rozborem, ač jsem vyzbrojen mnohými poznatky z toho či onoho zdroje; v tomto dlouhodobém konfliktu, jenž sahá nejen do roku 1967 (tzv. Šestidenní válka), ale již do samotného roku 1948, kdy vznikl stát Izrael, mají obě strany na hlavách tuny másla. Jedním z mála objektivních, a přitom satirických pohledů učinila australská dvojice raperů Hugo Farrant a Giordano Nanni ve svém internetovém show Juice Rap News:

Jen škoda, že se do řešení tohoto konfliktu nemohou zapojit signatáři oné Otevřené žádosti o upuštění od pořádání festivalu Dny Jeruzaléma v rámci akce Plzeň 2015, bylo by už vše vyřešeno! Festival prý oslavuje a veřejnosti prezentuje město Jeruzalém jako sjednocené město, město izraelské, a dokonce jako hlavní město Izraele! Mluvčí této iniciativy, člověk ten nejpovolanější, a to Jan Kavan, s pevným odhodláním prohlásil na adresu organizátorů akce, jež nese mezinárodní označení Hate Free Fest, že buď je tak nevzdělané, že neví nic o obrovském rozdílu mezi západním a východním Jeruzalémem, anebo jde o cílenou provokaci vůči Palestině a o zpochybnění jednání o mírovém řešení tohoto konfliktu? Tak tomu říkám slovo do pranice!

Ale neměla by místo slov do pranice padat už konečně slova do smíření? Nic není jen černobílé, a v tomto případě to platí dvojnásob! Jenže vším prostupuje pokrytectví, člověk si není ničím jist, a nějakým protestem obzvlášť; jaké pohnutky ovládají ony bojovně naladěné signatáře? A ještě k tomu se slovníkem, který mi silně zavání rudým pachem normalizace? Jenže v souvislosti s Dny Jeruzaléma v Plzni protestovaly i takové osobnosti jako americký filozof Noam Chomsky, básnířka Alice Walker a hudebník Roger Waters, a to hned u Evropské komise pro lidská práva. Festival se pomocí zdánlivě apolitické dramaturgie zapojuje do jasně politické strategie státu Izrael, jejímž cílem je legitimní anexe Jeruzaléma, stojí v protestní petici. A je vymalováno, říkám já, a nestačím se divit, když pak narazím na informaci, že v Izraeli je nesmírně populární hádejte, kdo? No přece David Gilmour! (Pro ty, koho nezajímá skupina Pink Floyd, doplňuji, že Roger Waters a David Gilmour spolu do Zdi hráli, a nyní se nesnášejí hůř jak jako pes s kočkou.)

A jaký smysl má narušit koncert symfonického tělesa, jako se to kvůli pro-palestinským aktivistům stalo Izraelskému filharmonickému orchestru v Londýně na BBC Proms 2011, kdy britská veřejnoprávní stanice musela poprvé v historii festivalu přerušit přímý přenos? Ale abych se otřel také o druhou stranu mince, tak považte, že v Izraeli od samotného počátku státu platí neformální zákaz uvádění děl skladatele Richarda Wagnera, protože jeho hudba byla zneužita nacistickou propagandou! Jenže tohle se mi zdá pochopitelnější, protože ta samá propaganda pak vedla k plynovým komorám a k zavraždění milionů Židů! Přesto Izraelský komorní orchestr před pár lety Wagnera s velkým úspěchem hrál – v Bayreuthu. Protože pouze nový, vstřícný pohled na historická traumata může vést ke smíření znepřátelených stran a snad i k míru, kterým se všichni ohánějí za hřmotu zbraní a výbušnin. Ví to také dirigent Daniel Barenboim, čestný občan Palestiny, občan (považte!) také Izraele, jenž založil symfonický orchestr pod názvem Západovýchodní divan; složen je z mladých muzikantů z Palestiny, Izraele, Egypta a Španělska. Dirigent podporuje práva Palestinců, kritizuje izraelskou vládu a okupaci palestinských území, ale volá nikoli po boji, ale po společném prožívání hudby. A dodává: Tady na sebe můžou vytasit tak akorát hudební nástroje.

Jenže teď je v módě neustále drásaný protest proti všemu izraelskému, potažmo židovskému. A to mne dost děsí. To už tady bylo... A tak se ukazují zkrvavené děti a plačící matky a vdovy, ale jen na straně Palestinců. Ano, je to hrozné, je to odsouzeníhodné, ale rakety, vystřelené směrem na Izrael z té samé Gazy, odkud vidíme ony srdcervoucí výjevy, z těch vyskakují jen čertíci z vyplazeným jazykem jako někde na jarmarku? A není, prosím vás, projevem toho nejechtovnějšího pokrytectví, když turecký skladatel Kayhan Kalhor vrhne veškerý svůj srdnatý um do umělecké pocty Palestincům, zatímco jeho múza mlčí ohledně Kurdů? (A dokonce se bojí i jakékoliv zmínky o dávné genocidě Arménců?!):             

A turečtí muzikanti se dokonce spojili s iránským skladatelem Muratem Malayem, aby zaútočili opravdu na srdíčko (a to už je na mne příliš silný kalibr):

A tak snad, abych zůstal tentokrát na té samé straně a zároveň potěšil náročného hudebního fajnšmekra, zde je příklad ne tak prvoplánového uměleckého zpracování, a bez oněch profláknutých revolučních gest (a nechám zcela stranou to, co předcházelo onomu izraelskému vpádu do Gazy):

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie