Miloš Vojtěchovský Bloudění smutnou krajinou a prolomení limitů17. 9. 2015

Od 5. září jsem cestoval se skupinou českých, islandských a norských umělců po Mostecku v okolí velkolomů Bílina, ČSA a Vršany.  Jsou to místa, kam se místní i zahraniční cestovatel právě nehrne. Celý kraj Podkrušhohoří je dodnes  i když kyselé deště už odvanuly, ponořen do tajemné mírně  exotické mlhoviny. Do atmosféry, zhodnocené nedávno uvedeným filmem Schmittke. Film jsem ještě neviděl, ale podle recenzí  to tak zní.

Bydleli jsme mimo jiné na faře v Mariánských Radčicích, v Duchcově, v Mostě, na zámku Jezeří  a naposled v Oseckém klášteře.  Jeden z nejintenzivnějších vjemů z mostecké expedice nejsou ani tak brutální kolority průniků civilizované krajiny s Mordorem uhelných propastí a chemických komplexů, ale zvuková kulisa tohoto souboje, nebo snad symbiotického sounáležení. Téměř nepřetržité rachocení těžebních strojů na dně lomů se díky odrazům svahů hor rozléhá do širokého okolí. Hlavně přes den. Ale v noci, kdy utichne silniční doprava, volání ptáků a hučení vzdálených letadel, industriální kompozice důlních prací dostoupí do přízračně patetické i když melancholické podoby.

uhlí2.jpg

„Tady to patří k sobě, je tady vlastně nová elektrárna, která potřebuje to uhlí a tady ty limity musí být prolomeny,“ prohlásil překvapivě upřímně ministr financí Andrej Babiš během nedávné návštěvy elektrárny Ledvice a dolu Bílina a Tušimice II. Provázející ministr životního prostředí a Babišův podřízený Richard Brabec s prolomením souhlasil také, přestože předtím k prolomení důvod neviděl.

Elektrárny na uhlí na povrchu a geologické fosilní vrstvy v hloubce 100 až 250 metrů skutečně bytostně „patří k sobě“. Elektrárny potřebují neustálý přísun tun hnědého uhlí, jinak celá mašinérie, všechna ta propojená zařízení a dceřiné podniky udržované v provozu, aby vyzařovaly teplo,  by postrádaly „jakýkoliv smysl“. Ovšem včetně započtených ekologických škod, zhoršení zdravotního stavu obyvatel, hltání megawattového příkonu obrovskými hřmícími mechanismy, napojenými tlustými kabely k elektrárnám. Neúnavně polykajícími ocelovými zuby drapáků gargantuovská sousta zeminy. V aritmetice ujíždějících mnohakilometrových gumových pásů transportérů, přemisťujících skrývku – historickou krajinu, ornici, domy, bývalé sady a zahrady, boží muka, kostely, staré cesty a koleje kamsi o kus dál. Potom už jsou zbavené „kulturní vrstvy“ a uhelné kombináty a hlukové kombajny transformovanou položivou hmotu vrací „zpět“, jako by se bylo nic nestalo.

K pohonu elektráren a tepláren patří chemičky, supermarkety měst, svazky tlustých železných a plastikových rour protínající Chomutovsko, Mostecko, Sokolovsko, Ostravsko. Roury, v nichž proudí voda z řek a potoků. Svobodná živá voda v řečištích by narušovala těžařské operace. K elektrárnám patří i černá, sirná, nebo kadmiově zbarvená jezera odkališť z dolů, nebo popelových vod, projekt neojezer, pohlcujících postupně vytěžené lomy, které pod hladinou ukryjí zmizelou krajinu, vesnice a města.

To co zmizelo z podloží, nazval prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák „národním pokladem“. Nemínil tím pochopitelně Horní Jiřetín, nebo Mariánské Radčice, ale Hnědé Uhlí. To je v módu myšlení technologů, inženýrů a průmyslníků oním „národním pokladem“, který je nutno co nejrychleji odkrýt, vyhrabat, zbavit kamenů a písků, těžkých kovů a pak spálit, případně prodat partnerům, kteří jej spálí jinde. Ti, kteří mají svá pole, lesy, domy na místech s Hnědým Uhlím mají prostě smůlu a nevidí realitu. Tak jako měli smůlu horníci a trestanci v uranových dolech kousek dál na Jáchymovsku, nebo v závodech na výrobu syntetického benzínu Hermann Goering Werke v Záluží u Litvínova během náletů spojeneckých bombardérů na konci války.

uhlí3.jpg

Územní limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách jsou doposud závazným usnesením vlády České republiky č. 444 z roku 1991. Byly přijaty na návrh tehdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala. Definuje dobývací prostory a oblasti, kde uhlí má zůstat pod povrchem země. Lokality v Ústeckém kraji – velkolom Bílina, Nástup-Tušimice (vlastník Severočeské doly, a. s.) a velkolom ČSA (vlastník Severočeská energetická, a. s., dříve Litvínovská uhelná - součást společnosti Czech Coal).

Důvody ke stanovení limitů byly na začátku devadesátých let více než oprávněné. Vysoké emise škodlivých plynů ze spalování hnědého uhlí mělo nepříznivý vliv na celou oblast, vysokou úmrtnost obyvatel, celkovou degradaci severních Čech. Limity byly příkladem modelu ekologického přemýšlení před 25 lety, kdy se braly sice v potaz „poruchy mezoklimatu krajiny“, ale veřejná debata se dosud nedotýkala otázek makroklimatu, neboli důsledků globalizace, změn prostředí jako symptomů období antropocénu.

Snaha těžařů, uhlobaronů a továrníků o zrušení usnesení vlády trvají čtvrt století, ale teprve nyní došlo k vyjednávání, směřujícímu ke „korekci“ limitů. Andrej Babiš si ze zákona musel nechat vypracovat nové studie, které by možnost prolomení legalizovaly. Minimálně ta, která se zdá být nezávislá - Studie Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy posuzuje projekt těžby mimo dohodnuté území jako problematické ve všech aspektech spektra životního cyklu.

Zmíněný dokument AV má sloužit jako jeden z podkladů pro rozhodován kabinetu o (případném) zrušení ekologických těžebních limitů. Z několika variant je nejpravděpodobnější číslo 2, o níž mluvil ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD) a Andrej Babiš. Ta počítá s prolomením limitů v dole Bílina směrem k Mariánských Radčicím a odkládá variantu bourání většiny domů a vystěhování obyvatel Horního Jiřetína a Černic kolem velkolomu ČSA o 20 let.

„Pokud by byly započítány všechny negativní dopady po celou dobu těžby, dosáhly by podle studie vzniklé škody 900 miliard. Ministerstvo průmyslu bere v potaz pouze zlomek této částky, ale i to stačí: na prolomení limitů by stát i daňoví poplatníci podle ministerských čísel výrazně prodělali,“ napsal Jan Rovenský z české pobočky Greenpeace.

uhlí4.jpg

V touze pokračovat, nebo dokonce rozšiřovat těžbu hnědého uhlí mezi Mostem a Sokolovem hraje podstatnou roli neschopnost či neochota místní i státní makroekonomiky přeorientovat se z technologie drancování „národního pokladu“ k novým, (nebo starým?) „postfosilním“ systémům získávání energie. Také uzavřenost české kotliny a model uvažování v horizontu jednoho volebního období. Svoji úlohu hraje i skutečnost, že lidé, schvalující a podporující degradaci krajiny, s místem často nemají jinou vazbu, než ekonomickou, přinášející osobní, nebo firemní profit. Politici, manažéři a akcionáři dolů a továren bydlí většinou v Praze, Švýcarsku, nebo v blahobytných pevnostech, postavených v „romantických“ a průmyslem neporušených částech Česka.

Viděno z genderového, psychologického, nebo psychoanalytického pohledu přichází  uspokojení z převracení země naruby v takovém měřítku, jako ve velkolomech nejen v severních Čechách, ale i v Německu, Polsku, Číně, USA, Ukrajině, Novém Zélandu nebo Austrálii z naší tendence k sebedestrukci, případně destrukci. I z docela nesentimentálního a rozumového hlediska vyhlíží činnost strategických hyperstrojů a hučících, hřmotících, rachotících a pískajících superkombinátů v gigantických dírách, vyhloubených pod Krušnými horami  machisticky militantně, zpupně  a nesmyslně. Měřítko zemních prací způsobuje efekt vymizení a lidská postava se z perspektivy vnějšího pozorovatele zcela ztrácí v rozlehlém arteficiálním kaňonu.

Uznávám, že krajinotvorný důsledek „mega-zahrad-ničení“ konstruktérů a manažérů velkolomů může zasáhnout diváka a přinést imponující dojem. Simulakrum rekultivované „postuhelné“ krajiny na Mostecku, imitující stav předindustriálního, nebo předlidského času, nastavuje chladnou postapokalyptickou estetiku geologické epochy „eremozoiku“. Tedy „doby osamění“, což je termín, který Edward O. Wilson použil pro nadcházející procesy ochuzení biodiversity, případně „epochy po odchodu lidstva".

Minulý víkend jsme se skupinou umělců a hudebníků a s Peterem Cusackem bloudili po okrajích velkolomů, nahrávali zvuky, fotografovali a kreslili.  Pokoušeli jsme se najít něco alespoň trochu pozitivního na zvukové morfologii „smutné krajiny“ -  jak  Mostecko a Chomutovsko už před půl stoletím nazval Sudek a po 30 letech geniálně vystihl Koudelka v cyklu Černý trojúhelník.  Zastavili jsme se mimo jiné na místě jako z filmového hororu, kde kdysi  dávno byly dnes zmizelé vesnice Kopisty a Růžodol. U výpustě několika rour, vedoucích z elektrárny  chemičky Záluží jsme se podivovali, jak podivně oceánsky rezonuje černá, mastná, dehtová popílková tekutina, produkovaná průmyslovým komplexem z úpraven uhlí, ukrytých daleko v nepřístupné zóně za ohradami a závorami.

 

Foto: Michal Kindernay

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Dites le avec des Fleurs - Improvisation Libre Romantique