Z.K. Slabý Léandre / Delbecq / Houle: 14 rue Paul Fort, Paris21. 9. 2015

Kdybych tu měl prezentovat soupis hudebníků, s nimiž francouzská kontrabasistka Joëlle Léandre hrála (a zveřejnila tato setkání na kompaktech), došel bych skutečně k úctyhodnému počtu. Uvedu alespoň namátkově, že k nim patřili třeba Barre Phillips, William Parker, Nicole Mitchell, Dylan van der Schyff, Rüdiger Carl, Hasse Poulsen, Irene Schweizer, Maggie Nicols, Anthony Braxton, Lauren Newton, Jin Hi Kim… a nespočet dalších. Naskýtá se tedy dvojotázka, proč Léandre tak ráda své souputníky mění a střídá, i proč tolik výtečných muzikantů jde s takovou ochotou do holportu s ní. Je to zřejmé: tato kontrabasistka v zásadě tvrdí svou basou hru jiných, i když si přitom prosazuje svou, je zároveň stáložárně (až „mužně“) pevná i proměnlivá. A právě volba koncertních souputníků (neboť naprostá většina jejích desek jsou záznamy „živých“ vystoupení) jí umožňuje tuto měnivost realizovat, být totožně svá i pokaždé jiná.

Tak je tomu i v nejnovějším záznamu sedmi improvizací nahraných 24. listopadu 2013 v 14 rue Paul Fort, Paris, kdy byli jejími partnery klavírista Benoit Delbecq a klarinetista Francois Houle (viz též jeho spolupráci na CD 9 Moments nebo C´est ca). Hned v první takřka čtvrthodince se výkon této trojice vynořuje z tajemna, klarinet se vznáší, piano procvrnkává, basa zemní, ale už si vydobude pevnou linku, klarinet prosvítá, piano se zašmodrchává, ale vyráží do perlivého běhu, všichni tři neustále kolotají, smyčkují, hemží, rozparáďují se, roztodivní, prochaotizovávají se k nelomené něze a meditaci, proložené drobnými úštěpky, prohoufovávají se ke stále zacílenější disputaci, kterou basa nasměrovává a vyhodnocuje. A tak to pokračuje: nikdo tu nesoupeří, všichni náladotvorně pokrývají souběh „událostí“ v mírné či vzrušenější rovině, vše navazuje, vykračuje si, klarinet téma bravurně vyštěbetovává, nitro klavíru vše podsukovává, kontrabas občas cimprlinkuje, ale především je věrohodným garantem souhry. Ale to se může proměnit při jiné příležitosti odezvovým fukéřstvím klarinetu nad zevrubnějícím klavírem a prubířivým dotekováním kontrabasu; jde totiž o ustavičně renovované rozehrávání, pohrávání i odehrávání, zavinovávané a rozvinovávané do hlučnostních výmyků i zakolíbávaných pomlčovánek, při nichž basa drží tónovou vybalancovanost a Delbecq s Houlem ji (pro)následují. Ve všech variabilitách, výbojích i potyčkováních panuje shoda, všichni se bez zaváhání prostřídávají ve štafetování, doplňují se, prokolíkovávají cestu, zahrdlují si, zalomozí, zašpásují, zastřečkují, ale pokaždé se opět zanoří do zalígrovaného pocestnictví. Jestliže v jednom případě se zahlubuje burcující basování pod propeskováním klarinetu a vše se zašátrávaně prosouvá a zahudrovává, přičemž se znovu vybuzuje zádumčivost basy, obšlojířovaná rozkocháváním klarinetu, jindy je harašení basy hledačsky provinuté s provzlyky klarinetu a s klavírním pozměťováním a brundibárněním. Každý moment souhry těchto tří nástrojů nabízí jinou probalancovanost, shánčlivost nebo pozamykávanost, tu se vznášenlivostním klarinetem, který si zavévodí v zafolkované rozvíravosti (6. improvizace), tu provívající, ale také usurpující basou, tu s odsypáváním jednotlivých tónů, které klavírista vyhledá v nitru svého nástroje.

A tak i přídavek po náruživém potlesku zasumíruje toto skočňující trojspřeží v neběžně průběžném zavervnění i rozmilém zapolohování a souhlasně souladném zauvažování. Na rozdíl od jiných alb, zaměřených více na excitaci (včetně prozpěvování) je tu celková poloha usměrňována spíše do snivosti a mysterióznosti. Vyznění je komornější a niternější. A v tom právě spočívá kumšt, kterým nás Lándre vždy znovu uhrane: v neopakovaném (a leckdy neopakovatelném) přístupu ke každému vystoupení. Tato pařížská 14. ulice Paula Forta je toho novým důkazem.

Léandre / Delbecq / Houle: 14 rue Paul Fort, Paris

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!