Ian Mikyska Ohlédnutí za Ostravskými dny2. 10. 2015

Od 21. do 29.8. se letos konal festival Ostravské dny nové hudby. V devíti dnech a šestnácti koncertech nabídl dohromady zhruba čtyřicet hodin hudby pro sólisty, sbor, komorní i větší ansámbly i symfonický orchestr, a také operu, multimediální performance či instalace. Kromě residenčních ansámblů (Janáčkova filharmonie Ostrava, mezinárodní Ostravská banda a sbor Canticum Ostrava) vystoupily také FAMA Quartet, Elole Trio či houslové duo String Noise. K poslechu byli jak velikáni nové hudby – Stockhausen, Feldman, Xenakis, či Ligeti – tak čeští skladatelé: Rataj, Cígler, Bakla, Graham, ředitel festivalu a dirigent Petr Kotík i u nás nepříliš známý emigrant do Kanady, Rudolf Komorous.  

Ostravské dny ale nejsou jen festival, na kterém je širokým spektrem mezinárodních hudebníků představena současná tvorba na poli komponované (i jiné) experimentální hudby. Je to také třítýdenní rezidenční pobyt pro převážně mladé skladatele z celého světa. V tomto článku několik z nich představíme, některé stručně, některé podrobněji, a často včetně té části jejich tvorby, která zazněla na Ostravských dnech.  

Estonská skladatelka Liisa Hirsch dostala po studiích na Estonské hudební akademii post, jakého u nás není: byla skladatelkou v estonském Národním divadle, a měla tedy zodpovědnost za hudbu k všem představením. Po dvouletém působení na této pozici se vydala do nizozemského Haagu dále rozvíjet svou vlastní tvorbu pod vedením Petera Adriaansze a Cornelise de Bondta; nadále však pracuje na poli hudby pro divadlo i film.  

Její tvorba je většinou spíše asketická, založená na dlouhých plochách a křehkých zvucích. V posledním roce často využívá takzvaných „glides“, česky plachtění či klouzání. Jde o techniku přímo z její dílny, při které používá jen obal od kazety a struny klavíru ve středním rejstříku. Velmi pomalým posunem obalu po strunách, s velkým tlakem, tak lze z klavíru vyloudit velmi křehkou polyfonii, někdy až sedmi či osmi hlasů.  

S tímto zvukem pak Hirsch pracuje jako s materiálem: pomocí softwaru Spear ho přepisuje do notovaných partů pro smyčce i dechy. Ve skladbě, která zazněla na festivalu v koncertě Hlasy a nástroje v kostele Sv. Václava 27.8. jsou pak glidy produkovány přímo na místě (u klavíru byla sama skladatelka), a violista má za úkol hrát podle nich; navázat na jejich tón a dle partitury se od něj odchylovat.

Slovenský skladatel žijící ve Španělsku Adrian Demoč studoval na brněnské JAMU s Františkem Emmertem, a také s Doinou Rotaru, Osvaldosem Balakauskasem či Martinem Smolkou. Často se pohybuje  v podobně ztišených a utlumených vodách jako Hirsch, jeho tvorba však často míří přímo na tuto zkušenost ztišení; na proces, který probíhá v posluchačově mysli, jako například ve skladbě Lešenie k zahĺbeniu.  

Jindy však začíná z opačného pólu, čímž tento proces ještě zvýrazní, jako například ve skladbě Contrario nočného Brna pro fujaru, altsaxofon a předem nahraný zvuk. Ta začíná zvukovým zmatkem ruchu nočního města, ale rychle se přesune k interakci mezi táhlými tóny nahrávky a živých dechových nástrojů. K nahrávce města se nakonec vrátíme, teď už zcela jasně podpořenou „contrariem“, tedy fujarou a saxofonem.  

Ve své tvorbě často využívá ten nejzákladnější materiál: dlouhé tóny či jednoduchý puls. Velmi působivě s touto obnažeností pracoval ve skladbě, která zazněla na koncertě Last Call v sále Janáčkovy konzervatoře: Septett. Ta se zhruba osm minut táhla v kontrastech zastřených, disonantních akordů a hlasitějších, jasnějších souzvuků, aby nakonec vyústila v krátkou pizzicatovou pasáž střídající jen několik tónů; její konec si můžete vyslechnout níže.

Stojí také za zmínku, že Demoč je aktivní i jako improvizátor na fujaru a jiné slovenské lidové nástroje. Jako ukázku zde přikládáme nahrávku pořízenou přímo na festivalu, ansámblem složený z residentů a pražského banjisty Tomáše Miky:

Symon Henry je skladatel, který žije a pracuje v Montrealu, kde také studoval na Quebecké univeryitě a Montrealské konzervatoři. Ve své tvorbě se věnuje zejména grafickým partiturám, performanci, divadlu a projektům na pomezí hudby a jiných uměleckých forem.  

V grafických partiturách je přítomna silná vizuální stránka, která je mnohem abstraktnější, špinavější a expresívnější, než tradiční „grafická“ vizualita exaktních partitur šedesátých let. Zároveň však nereyignuje na preciznost či komplexnost své symbologie, ale dává hudebníkům a jejich interpretaci velmi přesné konstrikce, týkajících se barev, tvarů a jejich interpretace.

Jindy využívá divadelnost rozšířenou o grafické či konceptuální prvky, což dokázal i virtuózní skladbou pro sólový anglický roh, která byla mistrně provedena hobojistkou Béatrice G-Laplante. Ta měla za úkol nejen hrát za pomoci cirkulárního dechu a v přestávkách mluvit, ale to vše musela provést v šatech, které zaplnily celý prostor sálu. Zde je ukázka z jeho skladby pro sólo perkuse:

Mimořádné místo v mytologii festivalu zaujímá skladatelská dvojice Martyna Kosecka (Polsko) a Idin Samimi Mofakham (Írán). Ti se totiž seznámili na minulých Ostravských dnech, a od té doby spolu tvoří hudební a organizační těleso Spectro Duo, se kterým vystupovali v Rakousku, Francii, Polsku i Íránu.

Mofakham studoval v arménském Jerevanu, a ve své tvorbě často vychází z ruské avantgardní tradice Šostakoviče, Schnittkeho a Gubaiduliny, stejně jako z íránské tradiční hudby, kterou se dlouhodobě zabývá.

Jeho práce je ale konceptuálně přímočařejší, často zjednodušená až k základním myšlenkám, ale potom řemeslně rozpracovaná do nejmenších detailů. Pojí často protichůdné tendence, jako například kombinace konceptuální čistoty s velmi opravdovými tématy z mimohudebního světa. Zde například jeho kompozice pro osm hlasů, která zhudebňuje deklaraci Spojených národů o svobodném projevu, přeloženou do jazyků, kterými se mluví v zemích, kde je svoboda projevu potlačována:

Kosecka se soustředí spíše na detailně vybudované zvukové světy, často za použití elektroniky a rozšířených hracích technik; poslední dobou se ale zabývá také možnostmi komponované improvizace a přepisu přírodních – hlavně geologických – procesů do hudby. Zde její skladba Vaporiza pro čtyři dechy:

Nasát atmosféru festivalu i institutu můžete také z jejich audiovizuálního deníčku, na který sbírali materiál v průběhu celých tří týdnů:

Američan Tim Page se po studiích fyziky ve své rodné zemi rozhodl odjet do Finska a začít tam svůj hudební život. Po dokončení studia na Sibeliově akademii v Helsinkách se rozhodl v zemi jezer zůstat, neboť mu poskytuje, dle jeho slov, možnost být chudým, protloukajícím se umělcem, což v USA možné není. Přesto se nyní rozhodl částečně do USA vrátit, pod záminkou doktorandských studií na Chicagské universitě.

Ve své tvorbě se často zaobírá kontrasty a juxtapozicemi, ať už stylů, temporalit nebo druhů materiálu. Zároveň je často přítomný silný rytmický prvek, které tyto kontrasty zasazuje do prostoru plného energie, který jasně míří vpřed. Zastavení a vybočení jsou potom o to silnější. Zde loňská skladba Sextet:

Bálint Laczkó pochází z Budapešti, kde také studuje na Lizstově akademii. V jeho tvorbě najdete dost pohnutek k zamyšlení; je pro něho charakteristická srozumitelnost práce s materiálem, která se nejjasněji objevuje ve skladbě Rapsodie of 132, založené na Beethovenově smyčcovém kvartetu op. 132 a provedené v unikátní akustice kostela Panny Marie v Szegedu:

Tato přímočarost se ale objevuje i v jeho kompozicích které nepracují s předem existujícím materiálem, jako například Times of Change II, která byla provedena na festivalu. Přímočarost zde není jen metaforická, neboť obě hráčky se během skladby posunují podél dlouhé řady notových stojanů, aby se nakonec začaly vracet. K jasné, procesuální formě ale Laczkó přidává prvek nejistoty a překvapení. Zde si můžete skladbu poslechnout – vizuální směřování si ale budete muset domyslet.

 

Polský skladatel Mikołaj Laskowsi se jasně hlásí ke generaci, která má stejně blízko k Pierru Boulezovi jako k Backstreet Boys. Spolu s Jackem Sotomskim tvoří duo sultan hagavik, ve kterém hrají na všemožné diktafony a přehravače magnetofonových pásků, a vytváří také typickou kolážovitou estetitku postmoderny, která jejich hudbu provází.

Jeho vlastní skladby jsou pak většinou založené na specifické instrumentální technice, případně akustickém jevu, od kterého se pak rozvíjí celá forma skladby. Tento přístup naznačuje jistou čistotu, ale Laskowski jde často naopak po drsných až hrubých plochách, jako například ve skladbě 'neath me, itch! pro akordeon a elektroniku, ve které zkoumá zvukové možnosti jednotlivých tónů a zároveň se tak často přibližuje ke klasickému zvuku zkreslené elektrické kytary:

Ve skladbě Dzięcielina Pała jsou startovním bodem tzv. „difference tones“, tedy (imaginární) tóny, které slyšíme při interferenci dvou (opravdu) znějících tónů. Ze začátku se tedy zdá, že se bude jednat o skladbu která je zaměřená čistě na zvukovost, ale toto soustředění je zanedlouho vyrušeno, a následná forma skladby posluchače zavede do nečekaných míst. Tato kompozice zazněla ve skvělé interpretaci Ostravské bandy také na Ostravských dnech.

Tento výjimečný festival opět představil spoustu skvělé hudby nejen od zavedených jmen, ale také od nadcházejících hvězd. Na závěr si dovolíme ještě malý přídavek: ukázku vystoupení improvizačního ansámblu, kterého se pod vedením amerického vokalisty Toma Bucknera účastnili skladatelé-rezidenti a také několik hudebníků z Ostravské bandy:

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!