Matěj Kratochvíl Max Richter: Sleep5. 10. 2015

V hlubinách kabelové televize se vyskytuje kanál C Music, cosi jako Šlágr TV „pro lepší lidi“. Její nabídka se skládá z neutuchajícího proudu pomalých vět z klasických hitů, moderních úprav gregoriánského chorálu, filmových soundtracků a nekonečného množství předělávek Larga z Dvořákovy Novosvětské. Instantní ušlechtilost, duchovno a emoce bez komplikací. Tato stanice se do značné míry překrývá s marketingovou nálepkou zvanou „modern classical“, což není jen tak jakákoliv „současná vážná hudba“, ale právě ta koncentrovaná, snadno rozpoznatelná krása, soundtracky k imaginárním filmům, krátce - kýč jak bič. Britsko-německý skladatel Max Richter zaujal v posledních letech pozici hvězdy v tomto cukrkandlovém království a nyní vydal album, jež vzbuzuje dojem závažnosti již svým trváním. Sleep trvá osm a půl hodiny, což je nejspíš optimální doba spánku. Po hudební stránce ten, kdo si poslechl některá z Richterových předchozích alb, nebude nikterak překvapen. Hudba plyne pomalu a je naprosto harmonická. Nedá se říci, že by byla příliš melodická, protože to by předpokládalo výskyt melodických myšlenek, zatímco zde jde především o sledy akordů. Akustické nástroje a elektroniku halí hal do jemného oparu, v němž vše zní jako listování starým fotoalbem.

Ano, balancování na hraně kýče, hra s jednoduchostí a přehledností může být životodárnou strategií a dvacáté století nabízí hojnost podařených výsledků. Tady ovšem o žádné balancování nejde, Max Richter vychází z předpokladu, že sekvence C dur – a moll – d moll – G dur, hraná klavírem a smyčci je prostě krásná a že nejde dělat nic lepšího, než ji opakovat. Přidá se trocha jemné elektroniky, ženský hlas jak od Enyi, trocha hoboje a syntetické basové frekvence.

Nebo spočívá zajímavost v oné extenzivní délce? Zkušenost říká, že v roztažené časové perspektivě mohou i banální zvukové materiály získat netušené kvality. K ničemu takovému zde nedochází, dramaturgie dbá o to, aby se hudba přiměřeně proměňovala, takže posluchačovo vnímání není nuceno se nějak přizpůsobovat (což je hlavní kouzlo některých zdánlivě nudných skladeb). Jistě, spát se při tom dá.

Celá škatulka „moderní krásné klasiky“ je zrádná tím, že občas skrývá skutečně zajímavé věci. Koneckonců Richterovo překomponování Vivaldiho Čtvera ročních období je toho příkladem. Právě v tomto díle zcela zřetelně zúročil své studium u Luciana Beria, vlastně metodu svého učitele zdatně zrecykloval. Sleep nenabízí nic srovnatelného. Jediná úvaha, k níž může vést, je, zda si stáhnout plnou osmihodinovou verzi, nebo si koupit paralelně vydané CD From Sleep s hodinovým výběrem a to si pak pustit se zapnutým opakováním na přehrávači.

Má smysl dštít tolik síry na album, které si třeba spousta lidí nekomplikovaně užije či se u něj prospí? Podle mého má. Ne tolik kvůli hudbě samotné (každý má svaté právo užívat si, cokoliv je libo), ale kvůli rozporu mezi jejími kvalitami a tím, co z ní autor, vydavatel a některá média dělají. Vydání na značce, která svou historií budí respekt, řazení se do jedné linie s Bachem nebo Mahlerem vysílá signál: „Toto je pravé umění dneška.“ A tu cítím potřebu se ozvat: „Ehm, pardon...“

 

Max Richter: Sleep

Deutsche Grammophon (www.deutschegrammophon.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: The Placenta Family Tree Volume 9