Petr Hanzel Punkt 20158. 10. 2015

Punkt je festival odehrávající se již jedenáctým rokem v jižním cípu Norska, v městě Kristiansand. Jeho unikátnost spočívá v myšlence live remixů, při nichž je hudební produkce, odehrávající se na hlavním pódiu, zároveň zaznamenávána v jiné místnosti umělci, kteří z ní následně vystaví svou vlastní reinterpretaci v odlišném aranžmá. Může jít o jednoho laptopistu či skupinu hudebníků, kteří kombinují samplované pasáže s vlastní improvizací. Průkopníky této metody jsou hlavní postavy festivalu a jeho zakladatelé Jan Bang a Erik Honoré, kteří ochutnávku Punktu přivezli ve spolupráci s Josefem Sedloněm letos v dubnu poprvé i do Prahy a zapojili do ní i české umělce.

Zpět do Norska. Oproti osmému ročníku (reportáž v HIS Voice 1/2013), který se konal v moderní  budově Kilden Performing Arts Centre, se Punkt letos vrátil blíže ke svým kořenům – do menších sálů kina Fønix. Hlavní pódium kinosálu číslo jedna čítalo kolem 500 a remixové místnosti do 200 míst. Výraznou změnou k lepšímu bylo přidání dvou místností na live remix – dostalo se tak na všechny diváky, kteří si navíc poprvé mohli vybrat čí rekonstrukci uslyší. První remixovou místnost obvykle obsadili zástupci domácí scény v čele s Bangem a Honorém, druhou zahraniční hosté a třetí studenti místní univerzity. Jako tradičně Punkt nabídl nejen hudbu, ale i dopolední semináře, výstavy, zvukové instalace, performance i promítání hudebních filmů a dokumentů.

Floex.jpg

Hudební dramaturgie byla letos zaměřena na asijskou scénu – představila mimo jiné malajskou pianistku Mey Yi, japonskou kótistku Mieko Miyazaki kombinující tradiční i soudobé kompozice s  improvizací či vietnamského kytaristu Nguyen Le, jehož živý soundtrack k filmu Pages of Madness zde remixoval historicky první český umělec na Punktu – Tomáš Dvořák alias Floex. Pozoruhodné byly i koncerty v menším sále, po kterých nenásledovaly živé remixy. Jeden z nich nabídl interakci éterických trumpetových a hlasových kontemplací Arve Henriksena a neurvalých invazí zkreslené kytary Christiana Fennesze. V témže sále se o den později představila i Hilde M. Holsen, která svou trumpetu využívá spíše jako zdroj zvukového materiálu, z nějž s pomocí počítače staví působivé, masivní hlukové stěny.

Zaměřme se však jen na několik vybraných koncertů a remixů, na nichž lze ilustrovat, v čem tkví podstata a unikátnost festivalu.

O první koncert, který se odehrál v hlavním sále Fønixu a byl tudíž i živě remixován, se postarala dvorní pianistka australské skladatelky Kate Moore – Holanďanka Saskia Lankhoorn. V jejím technicky dokonalém, ale i emočně vypjatém podání zazněly kompozice Mooreové shrnuté na albu Dances and Canons, jehož produkce se ujal sám šéf labelu ECM, Manfred Eichler. Jejich živá verze však byla ještě působivější – závratný tanec Saskiiných prstů po klaviatuře spouštěl organicky proměnlivý proud tónů, který v elasticky rozpínavých rytmech a s tekutou dynamikou plynul od klidných bystřin, přes sršící gejzíry až po mohutné vlny tsunami.

Tuto nespoutanou přírodní sílu následně zkrotili remixéři Bang, Honoré, Dai Fujikura a Bjorn C. Dreyer. Chromaticky rozebrali několik tónů klavíru, snížili je o pár oktáv a roztáhli do ploch, na nichž postupně vystavěli hypnotizující změť perkusivních zvuků, hlasů, radiových ruchů a rezonancí Dreyerovy elektrické kytary.

Jinou cestou se vydal ve vedlejší místnosti osamocený remixér Morten Qvenild s laptopem. Ohýbáním tónů vytvořil jakýsi porouchaný flašinet, jehož zkroucené ozvučné plíšky o sebe zavazovaly v nepředvídatelném, aleatorickém sledu.

Endersen,Bang.jpg

Qvenild se den poté představil i na hlavním pódiu se zhudebněním norské poezie, místy balancujícím na hraně kýče. V remixu ho však geniálním způsobem o několik úrovní povýšila vokalistka Sidsel Endersen, jejíž nenapodobitelně svobodný hlasový projev Bang v reálném čas řezal na drobné rytmizující fragmenty smíchané s útržky Qvenildova klavíru a zastřenou basovou linkou je lepil na atmosférické plochy, které jsou naopak doménou Honorého. Nešlo zde o recyklaci, při níž je původní substance přetvořena v podobnou, většinou nižší kvality (např. toaletní papír), ale o tzv. nadcyklaci (upcycling), při níž původní materiál nabývá v jiném kontextu nové, pokud možno vyšší funkce (např. origami). Na Punktu se to samé děje s hudbou – z toho, co by jinde bylo odpadem, Vám před očima vzkvétá unikátní novotvar.

K objevům festivalových dramaturgů patřila letos skupina Vegan Dallas disponující svébytným nástrojovým inventářem složeným převážně z kovových perkusí vlastní výroby. V jejich akusticko-industriální zvukové koláži se mísí vlivy vzájemně vzdálených hudebních tradic Tibeťanů, Balijců či Tuarégů, ale také mechanických a elektrických ruchů Paříže, včetně sténání motorů či repetitivního dunění oceláren na periferii.

Vegan Dallas - inventa¦ür¦î 2.jpg

Live remix jejich vystoupení v podání kolektivu Spirit Cave fascinoval úrovní hudební komunikace, díky níž si čtveřice jeho členů dokázala vzájemně předávat energii, ale i prostor, v němž vynikly všechny zajímavé detaily – pestrobarevná zvukomalba perkusionistky Marilyn Mazur, mrazivý hlas trumpety Nilse P. Molværa, křehké vzdechy kytary Eivinda Aarseta i samplovací ekvilibristika Jana Banga. Míra, do níž do sebe vše zapadalo mohla vzbuzovat pochyby, zda nešlo o připravený set. I tak se však dá improvizovat, pokud se muzikálnost a spontaneita spojí se skromností a empatií.

Dalším pánem na remixování byl polský hudební iluzionista Jacaszek, který spolu s formací Kwartludium provedl svůj koncepční opus Catalogue des Arbres – poctu stromům. Jejich obrysy proti šeřící se obloze vykreslují zprocesované tóny basklarinetu, houslí, piana, perkusí, hlasy komorního sboru 441 Hz, ale také terénní nahrávky větru, šustícího listí, vlny hutných drónů, i anorganické ruchy.

Jacaszkovu temnou zvukovou krajinu, v níž převládá bezčasí a bezrytmí rozpohybovala sestava remixérů, jejíž set nabídl esenci Punktu, totiž prvek hledání – své pozice v cizím hudebním teritoriu a společné cesty napříč jím. Ačkoliv většina live remixů trvá mezi 20-30 minutami, trojice Seb Rochford, Eivind Aarset a Jan Bang ten svůj ukončila se zřetelnou váhavostí již po sedmi minutách. Live remix stojí na odvaze experimentovat a i ti nejzkušenější občas narazí na mělčinu – Honoré ho proto přirovnává k provazochodectví. Právě v takovýchto, pro někoho možná až trapných momentech se však zrcadlí ctnosti aktérů Punktu – jak pokorných a lidsky přirozených vystupujících neváhajících výmluvným úsměškem přiznat, že neví, jak dál, tak kultivovaného a chápavého publika, které jim přiznanou rozpačitost oplácí bouřlivým smíchem a uznalým potleskem.

Během jedné dekády se Janu Bangovi, Eriku Honoré a komunitě kolem nich podařilo vypěstovat vskutku unikátní festivalový ekosystém. Koexistují v něm rozmanité žánry, jejichž živé, improvizované křížení plodí hudbu, která by jinak nevznikla. Ještě podstatnějším rysem je však kolektivní vědomí toho, že nejdůležitějším momentem tvorby není její výsledek, ale samotný proces. Tedy, že cílem není jen sama cesta, ale především její hledání.

Foto: Petr Hanzel

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!