Jiří Almer King Keporkak: Detachment19. 10. 2015

Když pominete opakování již řečeného, žánry jako stoner či sludge nemají v české kotlině příliš silné zastoupení, proto se domnívám, že si každá nová nahrávka zaslouží notnou dávku pozornosti. Pražská čtveřice King Keporkak přináší právě takovou zajímavou prvotinu nazvanou Detachment, jež alespoň na první pohled slibuje poctivý bahnitý sonický zážitek.

Před vydáním alba jsem kapelu slyšel několikrát naživo, přičemž se pokaždé jednalo o silný zážitek, proto jsem měl od prvotiny této kapely velká očekávání. K tomu přispěl i singl Illusion and Anxiety, který kytarista Beherit rozdával na festivalu Obscene Extreme. Své jistě udělalo i slabé zastoupení stonerových či sludgových kapel na domácí metalové/hardcorové scéně. V případě takových skupin si vzpomenu akorát na stoner rock ála Metallica s názem Brownfield, v prostředí undergroundu má také jméno sludgedoomový náklad V Rukou osudu, zajímavé věci slibuje pražský doom The Corona Latern. I tak má Keporkak na obzoru místa víc než dost.

Pro další připodobnění bych vypíchl jistou podobnost KK s některými nahrávkami Eyehategod, z části připomínají i tvorbu klasiků stoneru Bongzilla či mexických Mico de Noche. Oproti zmíněným bandám však Keporkaci postrádají psychedelický nádech, často přítomný u stonerových skladeb, podobně ustupuje i poměrně typická „jižanská“ půdní zemitost, kterou nahrazují agresivním hardcorovým projevem. Přesto ale můžeme prohlásit, že hudba King Keporkak je založená především na kytarové hutnosti, z níž nápadně vyčnívá až sabbathovský základ skladeb.

Desku kapela vydala na formátu CD, který však mnozí umělci hrající alternativní muziku poněkud zatracují. Vydání alba si zařídila sama, ovšem v hardcorových distrech na desku v podstatě nenatrefíte, lépe tedy si o ni napsat kapele samotné. Keporkaci, tedy alespoň jak se vyjádřil kapelník Beherit pro internetový Echoes zine, žádnou samostatnou DIY politiku nesledují, k podobným principům příliš neinklinují, drží se hesla „muzika především“, vlastní náklad pak považují prostě za jednodušší.

Jak dále pro Echoes vypověděl Beherit, politika kapelu naprosto nezajímá, s některými DIY koncerty navíc nemají úplně nejlepší zkušenosti. Ovšem zároveň nemůžeme Keporkaky považovat za ignoranty či v horším případě za následovníky stylu Aleše Brichty, kapela totiž vystupovala i na společensky angažovaných akcích. Za texty stojí hardcorový element v kapele, vokalista a druhý kytarista Kefír, který se pro Echoes vyjádřil, že inspiraci bere především ve vnitřních pocitech a ve vzteku z „lidské demence“. Album tedy nemá žádný viditelný koncept, ani co se týče podmořských savců, což by se na první pohled mohlo zdát.

Fošna zahrnuje jedenáct skladeb, úvodní plácnutí ocasní ploutví v podobě „Bowl“ vskutku přispěje k naladění se na zbytek. Deska tak příjemně startuje a má potenciál posluchače okamžitě chytit. Třetí místo pak zaujímá singl „Anxiety“, silná atmosférická skladba se střednětempým breakdownem a čistým mezizpěvem. Objektivně bych ji označil za vrchol alba, třebaže nejvíce mě baví následná „The good things“ s lehce sabbathovským intrem a nenápadnými, přesto valivými bicími. Píseň navíc v půlce rozetne skočný a úderný breakdown, „změkčující“ čistý vokál se v ní neobjeví.

Mezi dalšími skladbami bych vypíchl do klasičtějšího stoneru hozenou Curses, ovšem notně zesílenou a zrychlenou, dále druhý singl Illusion, propracovaný a intenzivní vodopád dehtu, v němž vokalista Kefír předvádí asi nejlepší výkon na albu. V tu chvíli bych si ale troufl drze tvrdit, že to nejlepší skončí. Kupříkladu následná Liar působí jako prostý rock, textově jako nezajímavé hácéčko, což navíc v případě této písně moc nesedí dohromady.

Nelze sice říci, že by kapela úmyslně dávala nezajímavé věci na konec, třeba píseň Cloud přinese i heavy metalové kytarové sólo, ale celkově to dle mého soudu jde silně na úkor hutnosti a atmosféry, na kterou si alespoň já u uměleckého díla velmi potrpím. Úderná a zároveň poklidná závěrečná The Gate mi tak i přes evidentní snahu kapely o propracovanější přístup přijde nejméně zajímavá. Subjektivně tak musím konstatovat, že má Detachment sestupnou tendenci. První půlka desky zaujme hutnou atmosférou a přirozenou hravostí skladeb, ovšem poslední tři písně působí spíš jako prosté vypalovačky, jež bohužel naruší jinak silnou a barvitou strukturu.

Na nahrávce by se mi jinak pro doplnění líbila intra a outra, třeba i samply s velrybí tematikou. Několikrát sice jakési nepříjemné zvuky zazní, ale dle mého soudu ne tak intenzivně, aby navodily podněty, jež by posluchači skladbu přiblížily. I přes výtky ale desku považuji za pozoruhodný počin na domácí scéně, přičemž mé tužby v mnohém naplnila. Určitá nevyzrálost se po tak krátké době, kdy mohla kapela v sestavě Detachmentu hrát a tvořit, snad ani nedá vytknout.

Tvorbu Keporkaků velmi nastartoval vokalista a kytarista Kefír, který ale bohužel kvůli studiu v zahraničí kapelu krátce po vydání alba opustil. Docela se tak obávám, aby nahrávka neskončila jako nové koště, jež po prvních úspěšných vymetáních nakonec zůstalo zahrabané kdesi na půdě. Byla by to opravdu škoda, protože King Keporkak na nové nahrávce ukázali, že mají víc než slušný potenciál.

King Keporkak: Detachment

http://kingkeporkak.bandcamp.com/

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!