Z.K. Slabý Nexus and Sepideh Raissadat: Persian Songs19. 10. 2015

Perkuse dokážou vypovědět všechno – to by mohla být devíza Russella Hartenbergera, který v roce 1971 založil soubor Nexus (ale také Nexus Records se sídlem v New Yorku, zřejmě aby se nemusel s vlastníkem nějakého jiného labelu o směřování skupiny dohadovat). Obsazení zůstalo setrvalé, jenom fotografie se v onom mezidobí 1971 až 2015 proměňovaly: dnes namísto tmavovlasých čupřinatých chlapíků vidíme bělovlasé pány, což neznamená, že by snad na svůj výkon rezignovali. A tak je můžeme vidět všechny s marimbami, k nimž sám Hartenberger přidává vibrafon, Bob Becker zvonkové či zvonové obohacení, Bill Cahn cosi příbuzného a cajon a Garry Kvistad axatse a maraca. Pohybují se při koncertech i na deskách mezi komorní hudbou a spontánní improvizací (mám ve vděčné paměti album Origins z roku 1992), jsou vymezováni Hartenbergerovými aranžemi, přičemž neztrácejí volnost svého přístupu. Těch alb od původních elpíček po kompakty je značná úroda a Hartenbergerovi muselo být od počátku jasné, že upadnou do nezáživného stereotypu, jestliže každou z dalších desek něčím zásadním neozvláštní. Využívají proto nejenom vlastní, ale i převzaté hudební předlohy, které si přizpůsobují „na tělo“ – od Gavina Bryarse po Torua Takemitsu, spojují se v jednotném proudu s většími tělesy, jako jsou Rochester Philharmonic (oslovily mě Voices v roce 1992) nebo Iris Orchestra, ale především si volí výrazného sólistu, který jim do určité míry předurčí odlišné nasměrování. Tak tomu bylo třeba v případě flétnisty a altsaxofonisty Paula Horna (už 1975), harfenistky Judy Lorman nebo klarinetisty Richarda Stoltzmana (2004). A tak tomu je i v nejnovějším opusu Persian Songs, ke kterému si přizvali vokalistku a sitaristku Sepideh Raissadat, někdejší Hartenbergerovu studentku na Univerzitě v Torontu.

Avšak nepředbíhejme. To CD se sice jmenuje Persian Songs, nicméně jeho první polovinu tvoří Moondog Suite, potpourri ze skladeb Louise T. Hardina zvaného Moondog (1916 až 1999), slepého hudebníka (od věku osmnácti let) bytujícího a hrajícího na ulici, především na rohu Sixth Avenue Street, tedy jakéhosi „bezdomoveckého“ street artisty, zcela svérázného, blízkého minimalistickému pojetí, pohybujícího se mezi fugami (který vytýkal Bachovi nepřesnosti!) a jazzem. Tento rázovitý samorost ovlivnil řadu hudebníků a stal se dodnešní legendou i jako básník. Z jeho odkazu vybral Hartenberger šest kompozic v čele s Vikingem 1 a závěrečným I´m This, I´m That s jemným vokálem Suby Sankarana. Mám v paměti originální znění Moondogova projevu; nemyslím, že bylo surové, syrové však zcela jistě, jeho osobitost byla podpořena právě onou streetovostí, kterou jsem z něho vyciťoval, včetně onoho (i habituálně zvýrazňovaného) vikingovství. Hartenberger svými aranžemi Moondoga poněkud zušlechťovává a určitou zesládlostí zeslabuje účinek skladeb. Přesto základ zůstává: chvějivě stoupavá lahodnost, rašící povlovnost, přecházející místy do tumpachově dusavé rytmičnosti, jindy do malebnovaně vídeňské valčíkovosti s ropotivou strojkovostí, pak zase do spršlavě poskakové hravosti, lampiónově lehoulinké, studánkově čiré nebo alespoň čiřené, nabídkově nabíjivé, ztrracenkově odbíhavé a nutkavě vnukavé. Najdeme tu však i pasteurizovanou pastorálnost, dumavě loudavou, (nevy)počítavě vlezlou, nevtíravě těkavou, a závěrečně až popově nadnášenou čerpavost s jemně svěřivým vokálem. Aranžér tedy si Moondoga poněkud balamutivě zesmírnil a zpísňověl, a jestliže se ptáme na jeho zdůvodnění, vidím ho právě v onom holportu s druhou částí alba, aby mu bylo předesláno něco, co ji nesmí převálcovat.

Tou jsou právě Persian Songs, osmero skladeb Iránce Rezy Ghassemiho na texty Sa´diho (1194 – 1292), Rumiho (1207 – 1273), Hafeze (1325 – 1390) a dalších. Těm vévodí iránská vokalistka a sitaristka Sepideh Raissadat, jejíž podání má exotický (nikoli však násilně exotizující) přídech a s níž perkusivní kvarteto (tentokrát obohacené u burmanský gong) působí v alianci vzájemného porozumění, neboť jeho reagování na hlasovou nadechlost s jemnou (pro)měnlivostí, tklivostí, hebkotizující třásností a protážlivostí působí nejenom adekvátně. Právě vzájemné propojení pospěšně orientálního tancmajstrovství a hrouživostní vírnosti s hlasovou balancivostí vyvolává jak pročasněnost tradičních textů (ghazelů), tak projasňování melancholického mystična do vzájemné věruplnosti. Specifickou úlohu v těchto křižovatkách má samozřejmě sitara, která jim dodává přídech tajemného transcendentna, muezínění, vyhrouženostního vykutávání a upínavostního opájení. Vokál má sice vůdčí roli, ale je neustále zasnubován se soupadností hudebního provázení, které nikde nevytváří pouhou docpávku, naopak dorekapitulovává texty nehorlivou horoucností a rozehrává je do opojivé vláčivosti. Tato objímavost hudby upřádá tkanivo pro hlasové vytkávání protkávání, a proto může subtilní zpěv nabývat na vitálnosti. Jestli za těmito songy spočívá vyznání islámu, pak jde o jeho dnes téměř nesledovatelnou něhyplně přemítavou stránku. Závěr je jednoznačný: nemějme strach před smrtí, raději přivoňme k vínu, navrhuje zpěvačka za zvuků přesvědčivého marimbování a její v(y)zývavé houpánkování a ligotavé lepetání se rozšírává do jarosti. Nexus a Sepideh Raissadat se hledali a našli. Posluchač, který si najde je, objeví nové spojitosti jemnodárné všírnosti zdánlivě neslučitelných zdrojů. Hudba tak může být příkladem i světu zcela nehudebnímu.

 

Nexus and Sepideh Raissadat: Persian Songs

Nexus Records (www.nexuspercussion.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!