Jiří Almer Ljubljana – více než tři mosty a hrad22. 10. 2015

V rámci post-socialistického vývoje stojí Slovinsko poněkud mimo pozornost jak co do společenského dění, tak i z pohledu nezávislé kultury či subkultur. Přitom místní svatostánky „jiné“ kultury, autonomní centra Metelkova Mesto a Tovarna ROG se už pomalu stávají turistickou atrakcí, stejně jako historické centrum. Jak se vyvíjela ona místa a jak přispěla do chodu a atmosféry pozdně moderního města?

Protože v českém prostředí na squatting stále dopadají poměrně tvrdé represe, je těžké lublaňská autonomní centra přirovnávat k nějakému domácímu příkladu.  Pro výzkum v rámci kulturní antropologie či kulturních studií mají však nezanedbatelnou hodnotu přinejmenším jako místa setkávání příslušníků subkultur či politicky orientované mládeže. Mimo to na nich můžeme demonstrovat postupné prolínání autonomní, nebo chcete-li DIY kultury, s mainstreamem.

 

Metelkova Mesto

Toto autonomní centrum se za dlouhá léta působnosti stalo již pomalu turistickou atrakcí, přesto působí pro člověka neznalého podobných míst či stále poněkud zhnuseného streetartem vskutku jako rána dlažební kostkou. Přitom současná Metelkova, jinak v minulosti kasárna c. k. armády, nezahrnuje pouze osquatované místnosti, ale celý komplex prostorů od klubů po regulérní sídla institucí dotovaných ministerstvem kultury.

Mezi jednotlivé sekce komplexu patří například Menza Pri Koritu, klub s roztodivným programem, který se však hlásí k anarchistickému světonázoru. Mezi instituce dotované různými granty můžeme jmenovat projekt Škratova Čitalnica, která své působení již přenesla dál, než jen na Metelkova. Její činnost se zaměřuje výhradně na bezplatné poskytování různých tištěných materiálů především provenience tzv. šedé literatury, tedy neoficiálně vydávaných a zpravidla nekomerčních tiskovin, jež často bývají politicky zaměřené. Jakožto jakási protiváha grantové Čitalnici pak působí [A] – Infoshop, u nějž podporu státních institucí opravdu hledat nemůžeme.

Dále bych rád vypíchl Klub Gromka, jenž se specializuje na extrémnější muziku, především na hardcore, grindcore, ale i na různé alternativy a hlukové masáže. Oproti tomu pub Jalla Jalla, stojící jaksi uprostřed celého komplexu, slouží jako místo setkávání výhradně reggae a rocksteady subkultury. Pro queer komunitu je otevřeno Kulturní Centrum Q Tiffany, mezi místa slušnějšího vzezření bych zmínil galerii Alkatraz, jež již trochu připomíná malý DOX. KUD Mreža pak slouží jako oficiální archiv Metelkova, zahrnuje navíc Studio Azyl, které slouží pro krátkodobý až střednědobý pobyt nezávislých umělců, zároveň i jako ateliér. 

Centrum jako takové vzniklo v roce 1993, kdy aktivistická platforma Network for Metelkova obsadila celý komplex bývalých kasáren a vydržela i poměrně dlouhé obléhání ze strany státních represivních složek, jež squatterům odřízly vodu i elektřinu. Jak mi sdělila koordinátorka kulturního programu Gromky Jasna Babić, právě mladí punkeři v tehdejší době ukázali největší výdrž při obléhání, i když kolektiv jako celek se snažil přenést přes subkulturní prostředí. V průběhu devadesátých let se stala Metelkova základnou antiglobalizačních protestů, v současnosti se kolem ní koncentrují akce na podporu uprchlíků.

Prostor mezi kluby a bloky pak vyplňují různé ready-made koncepty či skulptury jako třeba cyberpunkový pavouk u Tiffany či démonický tanec nahatých skřetů na ochozech Menzy. Budovy většinou zdobí streetartové malby či graffiti, najdeme ale i psychedelická mozaiková obložení. Sedačky pro popíjející mládež jsou většinou zhotoveny z materiálů na dětská hřiště, některé lehce připomínají pražský klub Cross.

Metelkova však působí i jako ukázka toho, jak se ze zakázaného může stát postupně téměř mainstream sponzorovaný státními institucemi. Vskutku, mnohé prostory působí jako regulérní kluby, přístup jejich produkčních se však dle místní umělců a aktivistů liší (viz dále). Celý komplex každopádně působí magicky a otevřeně, i přes kritiky z mnoha stran stále drží mocný společenský aktivistický potenciál a hlubokou studnu vědění v rámci nezávislé kultury.

 

Tovarna ROG

Oproti výše uvedenému centru se právě Tovarna ROG, autonomní a kulturní centrum fungující od roku 2006, stala symbolem undergroundového squattingu. Není náhodou, že se původní aktivisté centra rekrutovali právě mezi těmi, kteří opustili Metelkova.  Tato bývalá továrna na kola a motocykly byla z podnětu represivních kroků státu v oněch horkých časech též odříznuta od elektřiny a vody, ale agregáty a řeka Ljubljanica tekoucí hned pod komplexem se postaraly o její přežití.

Vyznat se na stránkách ROGu, podobně jako i v celém komplexu, když do něj vejdete poprvé, stojí ovšem nemálo námahy. Tovarna sama je obrovská, obývané části se rozkládají v přízemních "vrátnicích" u vchodu, v hlavní budově ROGu, ale i v maringotkách na dvoře, na němž mají místní docela velkorysou zahrádku. V přízemí hlavní budovy se nacházejí rozsáhlé skate rampy, vedle nich pak koncertní místnost, jež je schopná pojmout i velké kapely typu Napalm Death. Horní patro, v němž bydlí část osazenstva, jsem nenavštívil.

Každopádně i toto místo prošlo generační proměnou, jež se podepsala i na postupném "uklidňování" radikálního squattingu. I přes svou syrovost, jak mi alespoň pověděla Jasna Babić, funguje ROG v podstatě podobně jako Metelkova. V rámci programu rovněž najdeme výstavy a koncerty ne-undergroundových umělců a místní skate rampy na první pohled překračují možnosti „pouhé“ imaginace.

 

Squatting a mainstream

Pokud bych měl srovnat obě zmíněná centra, ROG skutečně působí na první pohled více jako squat. Středisko podobné galerii Alkatraz byste tam nenalezli. ROG se svými zdmi a řekou podél trochu připomíná vzhled pevnosti, kdežto přes Metelkova prochází řady turistů mířících z nádraží. Krom toho hned vedle komplexu staršího squatu se nachází Museum of Contemporary Art Metelkova, budova vizuálně připomínající pražský DOX.

Otevřený boj mezi státními institucemi a squattery již dle Mitji Velikonji, vedoucího katedry Kulturních studií Fakulty Sociální Věd Univerzity v Lublani, v podstatě skončil a starosta města prý de facto považuje Metelkova za regulérní část města. V tomto ohledu mě napadá známý pojem Antonia Gramsciho Hegemonie. Při jeho aplikaci na tento případ místní centra vedou jakousi ideovou poziční válku, při níž sice z části nabourávají řád státních institucí, ale zároveň se na nich podepisuje postupné přijímání některých prvků, jež jsou obvykle považovány za doménu hlavního proudu.

Aktivity squatterské scény mají však alespoň podle mého krátkého pozorování vliv na místní akademickou sféru, kdy mnozí absolventi Univerzity v Lublani působili či působí jako produkční na Metelkově. Dále například streetart a graffiti, fenomén silně protežovaný autonomními centry, potkáte na každému rohu historického centra Lublaně (pověstná je především ulice Trubadjeva), přičemž se zdá, že budovám z dob minulých nijak neškodí. Zkrátka Metelkově a ROGu nelze upřít inspirativní vliv nejen na nezávislé kulturní scény, ale i na město samotné. Toto bývá často považováno za hlavní zásluhy squattingu bez ohledu na granty ministerstva kultury.

 

DSC04757.JPG

DSC04771.JPG

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!