Jan Hocek Quasars Ensemble: Néo-Classicisme2. 11. 2015

Slovenský komorní soubor Quasars Ensemble založil jeho umělecký vedoucí, skladatel a pianista Ivan Buffa v roce 2008 a patří k nejdůležitějším a nejreprezentativnějším slovenským tělesům zaměřeným na interpretaci novější a soudobé hudby v zemi. Toto seskupení hojně koncertuje; jeho repertoár tvoří především díla evropských postavantgardistů (včetně francouzských spektralistů, Ianise Xenakise apod.) a slovenská soudobá hudba. Jeho záběr je ale mnohem širší; v roce 2013 vyšlo např. profilové CD souboru s díly Schönberga, Albrechta a Hindemitha, vysoce ceněné i zahraniční kritikou. Není proto divu, že Quasars Ensemble nedávno vydal na agilním labelu HevHetia album, nazvané Néo-Classicisme.

Neoklasicismus byl syntetický trend v umění 20. století, jenž vládl po 1. světové válce až do raných let třicátých. Odrážel radost ze života, optimismus, znovuzrozenou naději v humanismus, opětovnou víru v lidské schopnosti. Sílila též tendence se sdružovat do uměleckých skupin, jeden tvůrčí program stíhal druhý, navíc se koncepty z různých druhů umění různě propojovaly v co nejdokonalejší ilustraci skutečné reality. Není proto divu, že nejnovější počin Quasars Ensemble je neobyčejně barevný a výrazově bohatý; ovšem bez interpretačního umění souboru a Buffova umění nápaditě upravovat původní instrumentář (a to většinou rozšiřovat) by tomu tak rozhodně nebylo.

Dvaasedmdesátiminutové CD otevírá italský skladatel Alfredo Cassela a jeho pět miniatur pod souhrnným titulem Pupazzeti op.27c z roku 1920, původně pro klavír a smyčcové kvarteto. Slovenský soubor zde rozehrává všechny své nástrojové barvy vskutku radostně, hravě a pestře, ať už výrazově či dynamicky. Cítíte slunce i vůni moře, vášeň i lyrickou zpěvnost; ta ale jen na okamžik, takže sled výrazných motivků se nestačí rozpustit, rozcamrat, roznimrat. Nechybí ani dramatičnost (3.část), ve čtvrté dosahuje spojení smyčců s flétnou až debussyovské nálady. Následuje Brazilec Hektor Villa-Lobos s jednovětým septetem Chórus No.7 (1924). Ostře řezané, výrazně expresionistické, až eruptivní hrozny tónů, místy roztančené synkopami, občas s výdechy lyriky. V neoklasicistním výběru nemohl samozřejmě chybět francouzský tvůrce Georges Auric; jeho raná suita (v roce vzniku 1924 mu bylo pouhých 25 let) Malborough s´en va-t-en-guerre je v podstatě scénickou hudbou ke stejnojmenné divadelní hře Marcela Acharda na téma, jež nejlépe vystihuje motto hry: Jsou lidé, kteří milují své bližní víc než sami sebe, ale tak primitivním způsobem, že jim působí jen bolest. Tomu odpovídá vypjatě kontrapunktické vedení nástrojových hlasů, dechové nástroje se s jistým napětím různě proplétají se smyčci, střídají se rychlé části, nesmírně dramatické, s těmi pomalými, až jímavě zpěvnými. Výtečným způsobem Quasars Ensemble uchopil La Revue de Cuisine Bohuslava Martinů (1927). Evropa se skvěle bavila, ráda tančila, do Paříže pronikl jazz a tento jednoaktový balet odrážel naplno všechny tyto aspekty. Soubor hraje svěže, s jazzovým naturelem a s plnokrevnými barvami a dynamikou; v sólových partech excelují především klavír a trubka. Výbuch radosti a optimismu v závěru je až dechberoucí. Z jiného soudku je jednovětá kompozice Quintetto Fragmento (pro dechy a klavír), již v roce 1929 napsal slovenský skladatel Alexander Albrecht. Ten spáchal krátce po svých 73.narozeninách sebevraždu (1958); avšak již z této neoklasicistní skladby prosakuje na povrch tíživá dramatičnost, která se ale naštěstí tehdy ještě postupně projasňuje a klenutě rozezpívá. Další Slovák, Alexander Moyzes, jedna z hlavních osobností meziválečné slovenské moderny, zkomponoval šestivěté klavírní Divertimento op.11 ve čtyřiadvaceti (1930) a to se vyznačuje vskutku nápaditými lyrickými variacemi a tanečními motivy. Buffa jej mistrně upravil pro celý ansámbl, včetně bicích nástrojů. Závěrečnou položku alba představuje třívětý Septet, který v roce 1932 složil polský autor Alexandre Tansman, jenž ale žil v Paříži a společně s velikány Stravinským, Hindemithem a Poulencem spoluzakládal hudební neoklasicismus (1920). Před hrozbou holocaustu byl pak nucen Francii opustit a emigroval do Spojených států. Soubor ve složení flétna, hoboj, klarinet, fagot, trubka, viola a violoncello zní v 1.větě skotačivě, tanečně, "najazzle". V druhé větě zvolní, hudba působí naléhavým, místy až nervním dojmem; střídá se ale s všeobjímajícími, zpěvnými pasážemi, takže posluchač může vydechnout. Třetí část uzavírá skladbu i celé album opět svižně najazzlým a barevně pestrým zvukem...

Vezměte zavděk sice jinou ukázkou, ale taktéž plně prokazující kvality souboru Quasars Ensemble: 

 

Quasars Ensemble: Néo-Classicisme

HevHetia (http://www.hevhetia.com/Hevhetia)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!