Martin Klimeš Milý deníčku (V tyto dny XII)26. 11. 2015

28.10.

Ačkoli je svátek, vstávám v 6 hodin. Sedím v křesle a na široké opěradlo mi skočí naše nemazlivá kočka. Chvíli se po něm prochází, otírá se a pak si lehne opírajíc se o mně celým svým tělem a přede.

Naladil jsem radiocyp.cz, které dnes vysílá, jak uvádí režisér a autor hudby Martin Režný, „zvukové i hlukové události, náznaky písní, beatů, prolínaných terénními nahrávkami, koláží samplů, ozvěn normalizačního popu a televizních estrád, záznamů z mobilu, drásavého ambientu a půvabného hluku, lidských i softwarových hlasů, klavírního sólování, disparátního párování, elektronických vrkočů a analogových strupů, stejně jako mnoho dalších zvukových atrakcí“ v rámci projektu TIME 20years BK. Po celých 27 hodin 34 minut 35 sekund. Byl jsem nadšený Martinovou kytarovou hrou, která byla pro mne jakýmsi pokračováním ducha hry Dereka Baileyho.

 

2.11.

Vstávám o půl čtvrté ráno, nemohu spát. Všude okolo je ticho, jen mé kroky vržou po parketách. Myslím si, že tím musím všechny osoby a zvířata pobývající u nás doma probudit. Šel jsem k počítači, abych si prostudoval dnešní další interpretovanou vycházku podle skautského deníku z pondělí 2. 11. 1936. Dnes jdu na Kamennou horu u Otic. Docela se těším.

Krásný den s modrou oblohou, sluncem, červenozlatým listím a podzimními vůněmi. Kromě svých kroků šustivě vířících opadané listí slyším ptáky, štěkot psů, kokrhání kohouta, vítr ve větvích a vzdálené hučení aut. Když jsem šel po kopci níže, slyšel jsem bublání notně vyschlé, jinak divoké Hvozdnice. Nikoho jsem nepotkal, až u auta mladou paní s kočárkem, pozdravili jsme se. Doma jsem si ohřál oběd a pokusil se na chvíli usnout, což se mi stejně nepovedlo.

 

8.11.

Rafal Mazur a Keir Neuringer v Matičním domě v Opavě. Nebylo to hraní, ale živý zvukový prostor. Keir vydýchával zvuky jako by zněly dva saxofony, stejně jako zdvojené stíny postav na stěně vzadu. Pokaždé, když jej slyším, udělá velký krok k svébytnosti své hry, mnohdy se lišící od tradičního tvoření tónů. Rafal proháněl svou akustickou basovou kytaru, vyluzoval tóny smyčcem, drnkáním, bubnováním na struny i na tělo kytary. Ke kvílícím a pištícím zvukům saxofonu vytvořil potřebný protipól s pevnou stavbou a hlubokými tóny. V posledním přídavku působivě pracoval se zpětnou vazbou své kytary, jejíž zvuky chvílemi přecházely až v řízené drnčivé tóny, aby se přirozeně po chvíli zase vrátily ke své typické barvě. Hořčiny piva, kterými jsme umocňovali své prožívání, chutnaly tak sladce.

Včera i dnes jsem v tričku s krátkým rukávem roznášel po Kylešovském kopci i všech jeho úbočích a úpatích naše noviny informující o nepříznivých důsledcích stavby obchodního centra ve středu města a bojujících proti ní. Kromě špatné architektury nám vadí mechanický pohyb a hluk přijíždějících a stejně tak odjíždějících aut, jež nezvratně stavby podobného užívání provázejí, nemluvě o degradaci kvality městského života. Cestou mne doprovázely různé zvuky jako např. štěkot psů, motory aut, hlasy lidí, klapot krytů poštovních stránek, zvonění, šustění papíru a mé kroky a dech. Každou chvíli jiný typ přirozeně urbánních drobných běžných zvuků.

 

9.11.

Oheň praská v kamnech, plameny tančí své dervišské tance, lednička hlasitě hrčí, kočka se olizuje, pes odfukuje. Jinak je ticho a pondělí, i když mi zvuková atmosféra upomíná spíše na neděli.

 

10.11.

Když Eva brzy ráno vstává, dám si někdy do uší špunty, abych se ještě na chvíli odstřihl od vnějšího světa a zůstal jen sám se sebou. Možná proto se mnohdy rychle proberu a musím taky vstanout a jít něco dělat.

Celý den fouká teplý vítr. Listí některých stromů je už spadané. Dát tak dohromady zvuky motorů projiždějících aut se zvuky padajícího listí. Slunce zapadá, bílé, tmavofialové a červené mraky jako vzducholodě rychle plují modrou oblohou. Potichu, beze zvuků a pro mne s otázkou, jestli si k tomu úkazu někdo nezpívá. Obrazy oblohy se rychle mění a mi se ospalostí a únavou zavírají oči a stejně tak přestávám i poslouchat. Později večer sedím při sklenici vína, mám otevřené dveře na balkón, v dálce jezdí auta, zblízka šustí na dvorku nějaký pták.

 

SURFING_059.jpg

15.11.

Nový ostravský festival Norma nebyla normální přehlídka divadelních představení. Kladla důraz na vztah s vizuálním uměním. Přinejmenším probíhala pod patronací městské galerie Plato a často také v jejich prostorech. Magdalena Ptazsnik pracovala v performanci Surfing po celou dobu s různými podložkami, papíry, molitany, deskami, přikrývkami, provazy a drobnými umělohmotnými předměty jako např. oranžovou nálevkou. Jimi vytvářela v prostoru vizuálně přitažlivý nepořádek, který neustále přeskupovala. Pohybem s uvedenými rozličnými předměty demonstrovala různou materiálovou tvářnost a zkrátka odlišnost každého z nich a hlavně pestré možnosti jejich zvukových projevů. Představení probíhalo beze slov a bez hudby. Jen všeliké šustění, bouchání, tření, praskání, třaskání a svistoty různých hloubek, výšek, délek a barev bylo možné slyšeti. Když na chvíli před sebe postavila optickou bariéru z poslepovaných papundeklů, mohli jsme jen hádat jaký konkrétní děj náležel k právě slyšenému zvuku.

 

21.11.

Téměř pokaždé, když vstoupím do supermarketu, začnu z té monotónnosti, rozsáhlého prostoru, nudy a stále stejného pohybu, kterého se chtě nechtě účastním i já, brzy zívat. Ale tak, že nemohu zívací proces dokončit a bolí mne čelistní klouby. Zívání je vůbec zajímavý děj i z hlediska zvukových projevů. Těch zevních i vnitřních, které slyší jen zívatel a které se tvoří zřejmě postupným zapojováním různých svalových skupin.

Přemýšlím jaké zvuky mne do konce roku ještě čekají. Zdá se mi, že s  pomalu začínající zimou bude vše jiné. Zvuky i jejich prožívání. Už aby to začalo.

 

Foto: Martin Popelář

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!