Jiří Almer Nulajednanulanula: S/T demo30. 11. 2015

 

V hudební či hlukové publicistice obvykle nebývá zvykem recenzovat dema kapel, neboť se mnozí přispěvatelé stále ještě drží doktríny, že se jedná o nehotovou záležitost nerovnající se skutečné nahrávce. I kdyby na tom názoru opravdu něco bylo, myslím si, že nyní je třeba udělat výjimku. Prvotina poměrně mladé české skupiny s post-industriálně vyzývavým názvem Nulajednanulanula (či 0100) totiž přináší velice zajímavý materiál na vlně post-hardcore.

Žánr, z nějž 0100 vycházejí, tedy post-hardcore, působí v současné podzemní scéně poměrně přitažlivě. Programy pražských klubů a autonomních center naznačují, že rezonuje jak mezi společenskými aktivisty, tak i u hipsterů. Jako dobu a místo vzniku post-hardcoru můžeme určit osmdesátá léta ve Spojených státech, rozvoj žánru do globalizované (sub)kulturní scény probíhá v podstatě dodnes. V rámci nezávislé tvorby má stále punc jak módního, tak autentického a do značné míry i undergroundového uměleckého proudu. K tomu je třeba dodat, že se jedná o poměrně fluidní styl z hlediska hudebního projevu, nezřídka dochází k prolnutí s post-punkem, post-rockem, emem, sludgem, ale i black metalem.

Z hlediska obsahu a společenských názorů jde obvykle o emotivnější a sugestivnější verzi klasického hardcore-punku, jenž vznikal na začátku osmdesátých let na obou stranách Atlantiku. Můžeme v něm zároveň vysledovat estetické i názorové vyhranění proti tzv. NY (New York) hardcore, který reprezentují kapely jako Agnostic Front, Hatebreed, Madball a další. Jim je vyčítán jednak machismus a homofobie (občas v souvislosti s těmito skupinami a hnutím narazíme na pojem hardcore skinheads), ale také relativně snadná náchylnost ke komercializaci (například zpěvák Hatebreed J. Jasta propaguje energetický nápoj Monster). Z podobných důvodů čelí kritice i některé metalové kapely, například americké Pantera či Type 0 Negative.

Mezi světově známými post-hardcore skupinami můžeme vyjmenovat Fugazi, NoMeansNo, A Day to Remember, Yaphet Kotto, Envy, Mono, Oathbreaker, Valve, silné vlivy tohoto žánru nalezneme jak u zvučných jmen metalové scény jako Neurosis, Isis nebo Sólstafir, tak i u hardcore-punkové (Fall of Efrafa, Children of God). České zástupce podobného stylu najdeme třeba v Esazlesa, Lymen, Kalle, Tosiro, Ravelin 7, zmínit je třeba i k post-blacku tíhnoucí ██████ (Nic), či neo-crustové Gattaca. Podobně Nulajednanulanula svůj post-hardcorový projev vybičovávají emo řevy a celkově poměrně agresivním zvukem s notnou náloží kytarových feedbacků. Stopáž skladeb je na standard žánru překvapivě krátká.

Eponymní nahrávka 0100 zaujme už způsobem, jak ji kapela šíří. Vyšla ve dvojím formátu CD a minikazety, na koncertech si ji může kdokoli vzít za dobrovolný příspěvek, přičemž distro nikdo nehlídá. Takto tito hudebníci přistupují ke všem svým produktům, zkrátka vezměte a sami si určete, kolik chcete přispět. Volné stažení na bandcampu už v tomto případě nemůžeme ani nazvat jinak než samozřejmostí. Třebaže není tento přístup v současnosti úplně ojedinělý, přesto si myslím, že si kapela za takto přímé vyjádření DIY etiky zaslouží uznání. Kazetu navíc zdobí ručně vyráběný obal z kartonu a nápisy jsou na něj namalovány tuší.
Již na první dobu odpálená a neotesaným screamem vybičovaná úvodní skladba „Raikkonen se zlatou hvězdou na čele“ dle mého soudu ukáže silné i slabé stránky nahrávky. Pokud si 0100 pouštíte z kazety na trochu silnějším přehrávači (prostě je-li to docela nahlas), neunikne vám poněkud udušený zvuk pásky. Posloucháte-li demo do sluchátek, tak vám tento nedostatek možná ani nepřijde. V první skladbě pod nánosem kytar v jednu chvíli zanikne i vokál, ale dále si troufám tvrdit, že vážnější zvukové nedostatky skončí.

Druhá skladba „Pravděpodobnost výskytu“ je dle mého názoru vrcholem desky. Její úvod se opět nese ve zběsilém tempu za vyštěkávaných screamo vokálů stylu emo-violence, postupně se ovšem píseň zklidňuje a bordel se mění na muziku. Skladba nabírá sugestivnější atmosféry a pomalé až střední tempo dává vyniknout klasickým post-hardcorovým „vybrnkávačkám“. Druhá píseň mi i díky názvu evokovala tvorbu plzeňských ██████. Závěr „Pravděpodobnosti“ pak stoupá do vypjatého ohlušujícího ema zakončeného zlověstným podladěným feedbackem.

Následná „Mono“ pak působí rovněž zajímavě, stojí především na barevných a zároveň úderných přechodech v lehce zrychleném středním tempu. Na naladění atmosféry jí však schází delší stopáž. Kapela se loučí skladbou s názvem vskutku na jedničku – „Trnová cenzura“. V ní dominuje podladěná naboostovaná baskytara, její hlomoz přesto nepřehluší nenápadně působivý kytarový motiv. Závěrečný bordel zní chvílemi až jako čistý noise, který postupně dohasíná slábnoucím vlněním z efektu delay. Deska uběhne rychle, přesto ale stihne oslovit i zmlsaného posluchače.

Demo kazetu Nulajednanulanula považuji za svěží van emocí, který myslím osloví jak přívržence křehčího pojetí post-žánrů, tak i stoupence syrového hardcore-punku, k němuž má kapela blízko svým DIY přístupem. Jistě se najdou škarohlídi, jež si všimnou chvílemi nevalného zvuku především na pásce, což se pravda nedá přehlédnout. Ovšem výsledný špinavý a nevyrovnaný projev kapele velmi sedí, především pak přidává na autenticitě. Prvotina 0100 je tak v mých očích příjemná změna oproti značné části současných tuzemských post-hardcorových kapel, bude na co se těšit, až skupina přijde s regulérní nahrávkou.

 

Nulajednanulanula: S/T demo

(https://nulajednanulanula.bandcamp.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!