Z.K. Slabý Steve Lacy Quintet: Last Tour30. 11. 2015

 

Jsou jazzmeni, jejichž věhlas přetrvává jakékoli bezčasí. Jsou jazzmeni, kteří byli ve své době velice populární, avšak postupem času se na ně pozapomíná. Čím dál více se zdá, že Steve Lacy (23. července 1934 – 4. června 2004) náleží k těm prvním. Nejenom jako virtuózní hráč na sopránsaxofon, nýbrž i jako nápaditý skladatel. Jeho odkaz přetrvává a je dokumentován i novými alby, vytěženými především s dochovanými záznamy koncertních vystoupení, ať sólovými či v různých obsazeních. Příklady? Tak třeba na Intaktu vyšlo jeho CD November, na 33 Records London Ear (s big bandem Hanse Kollera), na Sassetti Estilhacos, a na Davidsonově Emanemu mohu uvést jenom z minulého roku Cycles I + II nebo Avignon and after 2. (K tomu mohu přičinit, že v minulosti jsme se už setkali s Lacyho deskami na Challenge, Horo, hatOLOGY, Hat Hut a hat ART, Black Saint, Soul Note, Arista Novus, Cuneiform, Atavistic, Silkheart, FMP, ESP, Slam, West Wind, Verve, Leo Records, Tzadik, In Situ, Ifolder, Free Lance, Cramps atd.)

Emanemská Last Tour je záznam bostonského vstoupení 12. března 2004 v nezměněné časové posloupnosti i s reakcemi publika – s výjimkou jediné skladby, jejíž vyřazení zapříčinily technické problémy. I tak osm dříve v této podobě nikdy nevydaných nahrávek obnáší téměř 79 minut (v trvání od téměř šesti do více než dvanácti minut). Kvintet, který se tu prezentuje, se prvně sešel v roce 2001 při realizaci desky The Beat Suite (pro Sunnyside), a některé kompozice, provedené při „last tour“, se objevily už tam, ovšem ve studiové podobě. Vlastně jedinou kompoziční novinkou tohoto vystoupení byl Baghdad, vzniklý v průběhu prekérní situace v Iráku, ale může být právě zajímavé sledovat proměny jednotlivých skladeb v různých etapách, ať ve studiovém či koncertním provedení nebo v rozličných obsazeních. Po Lacyho boku zde tedy figurují trombonista George Lewis, kontrabasista Jean-Jacques Avenel (narozený 1948, jemuž je vedle Lacyho toto vydání rovněž dedikováno, neboť zemřel v roce 2014), hráč na bicí John Betsch a vokalistka Irene Aebi (na pěti z osmi čísel), saxofonistova blízká přítelkyně. Právě její účast se vztahuje i k výběru básnického poselství alba z pera Boba Kaufmana, Williama Burroughse, Roberta Creeleye, Arin Waldman a Andrewa Schellinga. Ten výběr totiž není náhodný: podtrhuje vzájemnost jazzu a poezie (viz například zmínku o Artu Pepperovi ve verši In the Pocket); a jeho význam násobí i Lacyho nejen informativní přednes každé básně před jejím hudebním ztvárněním.

Hned v úvodní The Bath si skutečně zalázňuje basa s bicími, na což naváže pak průběžné souznivě melodické i protipólové vyhrávání sopránky s trombónem. Tím je dána atmosféra celku: je pohodová, nádherně poklidná, až místy ležérní, vše je tu promelodizovávané v přeprškách i táhlostech, neruší nás žádné nezřízenosti, protože jde o tónové tapetování, nikoli šturmování, a k celkové radostnosti se připojuje i vstřícné obecenstvo. K výslednému dojmu přispívají samozřejmě i hutná sóla, tak hned krátce po úvodu se do samostatné akce dostává perfektní Lewis, jeho trombón si vyzpěvuje, doupná, košatí se, propaběrkovává se do výšin, podporován bicími; Lacyho sólo je tlumenější, jeho hra je obezřelá, až hedvábná, je to lahodnění, z něhož jen občas vystrkuje růžky neočekávanosti; basa je pokojně stepující, škáluje, je rozvážlivá i zatěkaná, ale zásadně neobhroublá. Po sólech se většinou vrací spřízněnost ústřední melodie, hudebníci variují její hybnost i nasazení.

Výkon Aebi si zasluhuje zvláštní hodnocení. Ona totiž není zpěvačka v ustáleném slova smyslu, tím méně amerického střihu, její vokální projev je poněkud poevropštělý, nebývá samostatný, většinou se sbližuje s ostatními nástroji, vytváří dojem, že její hlas je jedním z nich, každopádně se však nedá přeslechnout, i když ladí s dechy v jedné rovině. (Musím samozřejmě uznat, že tady navíc působí značně směrodatněji nežli při starších příležitostech, jako je například The Cry z roku 1999.) Ovšem tu „ranní náladu“ v Morning Joy nevyvolává ona, nýbrž Lacy svou hravostí, podporovanou probudivě povzbudivou basou a čepýřením bicích. Nicméně když se přidá se snaživou rozkochaností trombón, rozpovídá se i si zaúseční, zaprodlévá si i se rozparádí do „infekční virulence“, může být obecenstvo na vrcholu blaha.

Velice neobvykle zapůsobí As Usual, pojaté vokalistkou polovypravěčsky a přeskáčkově k hudbě. Je podtaktováno metronomickými perkusemi a jakoby mimochodem se tu prostřídávají sólové návaznosti, které rytmika neponechá bez zavčasné odezvy. Opět Lewis přichází s hovořivým trombónem, sdílným, rozšafným i zase překypným, útočně výtočným, úklidně vrkajícím i rozverně troufalým, zato Lacy se skladbou promeditovává, proškvířuje, probuřuje, což basa proluzňuje s doklapáváním bicích, přičemž Aebi text poněkud přihrouble přihompolácňuje.

Zato Naked Lunch rozvíjí soupadnost rozkomíhané hudby s náruživým vokálem. Znovu hraje prim neprovokující trombón, jehož hrčivá výzevnost je podkolíkována či promlacována bicími, a když se do hry vloží nadpólující, vrzukající, jejčící sopránka, může nám vše připadat jako bezděké předávání štafety.
Obdobné souznívání proznívání dechů můžeme zaznamenat v již zmíněném Baghdadu. Lacyho sax je tu jemnocitný, nehalasivý, spíše narativně vypovídající, ligotavě štěbetavý, doličujícně polozávratnící. Lacy se tu vůbec jeví jako někdo, kdo se do svého hraní nemusí opřít, vše mu probíhá nezáměrně, samozřejmě, nezávisle a souvisle, v čemž mu zdárně sekunduje Lewis. Vyplývá z toho dvojhled do zvolených témat za nezarputilé asistence cupkající a cupující basy. Když se pak trombón rozžvaní, zaškurčí, prokváká či rozvolnivě rozvolá, vše opětovně zavíří a rozproudí se, dokud se všichni nezaobjímají ve společném zopakování „refrénu“.

Když pak v Train Going By kontrabas vyvolá potřebnou atmosféru, vejdou ostatní do děje s rychlíkovou bezmezností a vokál se vkolejí do melodie, nicméně po jeho sdělení, jak je to s rozdílností dětství a dospělosti, začnou nástroje popojíždět i samy, tempo hry se prorychluje, protáčivě vrtoší, přebíjivě se zakošaťuje, a když lokomotiva ujíždí s hudebním vlakem plnou parou vpřed, vcepí se vokál do souměrného muzicírování a zachová si patetizující sveřepost.
Skladbou Blinks pak probleskuje vláčnivá vláčivost obou dechů, úsečňovaná a propíraná trombónovým rozhartusením a rozreptávaným rozkurážováním, Lacy jako obvykle situaci proklidní, proladí, prosamozřejmí. A když ho bicí poněkud rozpotácejí, nachází vzápětí svoji střídmou suverenitu, potěšně rozvíravou do tirádovosti, sice shánčlivě doličující, zato až provokativně samozřejmou. Betschovo sólo sice téma výmluvně rozhalasí, ale to už je čas, aby ostatní závěr vracivě zadokumentovali.

Čímž koncert neskončil, protože se kvintet vrátil po rozloučení s téměř sedmiminutovým přídavkem In the Pocket. Skutečně: mají to všechno „v kapse“: zpěv frázuje s hudbou, ta však není doprovodná; je srostitá s dramatizovaným vokálem, ale každý z nástrojů si zanárokuje své uplatnění, je to stmeleně proudivá muzika, rozkomíhaná i soustředěná. A to platí rovněž pro celé album: je to oslava jazzu, je to moderní, ze své současnosti chápaná tradice této modernosti. Třebaže se Lacyho lahodící poklidnost proměnila v poklid definitivní, tento jeho přínos přetrvává. A mám dojem, že Last Tour nebude posledním objevem z jeho odkazu, ze kterého se budeme těšit.

Steve Lacy Quintet: Last Tour

Emanem 5039 (www.emanemdisc.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!