Jan Hocek Zápisky melomanovy 73. 12. 2015

Osmého prosince to bude pětatřicet let, co zabili Johna Lennona. Tedy Mark David Chapman zabil Johna Lennona. Jakýsi pomatený fanoušek, kterému otevřela oči kniha Kdo chytá v žitě; prý celou generaci takto nachytal v žitě. A střelná zbraň se přece neháže do žita... Ne, to není sarkasmus, jen vyjádření absurdity většiny dějinných událostí ve jménu svatých pravd a generačních ideologií.

Před třiceti pěti lety koloval mezi českým lidem tento vtip: Potkají se dva psi na polsko-československých hranicích. Jeden běží z Polska a druhý z Československa. Ptají se navzájem, co chtějí v druhé zemi dělat. Polský říká, že se jde do Československa najíst. Druhý odvětí, že si jde do Polska zaštěkat...

A jak to spolu souvisí? Smrt Johna Lennona a tehdejší události v Polsku? Nejdříve trocha dějepisu: V létě 1980 oznámila polská vláda úmysl opět zdražit potraviny. Polskem se začala šířit vlna stávek. Pod velením elektrikáře Lecha Walesy začali dělníci obsazovat loděnice. V srpnu 1980 založili stávkující svůj vlastní odborový svaz Solidarita. Polská vláda musela nakonec nekomunistické odbory uznat. Ty se začaly profilovat jako silné opoziční hnutí. Koncem roku 1980 počet členů Solidarity dosáhl deseti milionů. Tuto situaci s velkým znepokojením sledovala Moskva. Ta dala jasně najevo, že pokud polský vůdce Jaruzelski sám situaci nevyřeší, budou vojska Varšavské smlouvy postupovat stejně jako v případě Československa v srpnu 1968...

Byl jsem v té době druhým rokem na vojně, pouhé čtyři měsíce do tolik vytouženého civilu. Od začátku prosince měl náš prapor ve Kdyni bojovou pohotovost. A pak jsme vyrazili na mimořádné zimní cvičení do srdce Šumavy, do lesů vojenského prostoru v Dobré vodě u Hartmanic; dnes je samotná obec i její okolí vyhledávanou turistickou lokalitou (v tamním kostele naleznete třeba evropský unikát: skleněný oltář), ale tehdy to bylo nejodpornější místo na planetě. Patřil jsem k motostřelcům alias "bigošům polním, vzduchem chlazeným", takže jsme polními lopatkami zakopali sebe i obrněný transportér a čekali v příšerné kose a tmě na signál k útoku. Jeden ze spolubojovníků měl s sebou malý tranzistor, takže jsme si krátili čas poslechem Hvězdy, kde v nočních hodinách občas zahráli něco kloudného. Naladit nějakou zápaďáckou stanici jsme neměli odvahu, politruk okolo kroužil a zvedal naši bojovou morálku; jediné, co se mu ale podařilo zvednout, byla žluč. A pak to přišlo. Na konci zpráv byla oznámena vražda Johna Lennona. Byl to šok. Je rozdíl ztuhnout mrazem nebo šokem, to mi věřte. My byli ztuhlí tak i tak. Nakonec jsme se navzájem přesvědčili, že jsme slyšeli blbě, že tohle se přece nemohlo stát! Čekali jsme hodinu na další blok zpráv. Povel k útoku stále nepřicházel. Kuchaři přivezli várnici s horkým čajem, který mezitím vystydl. Na posilněnou pak chleba a plátky slaniny, vše zmrzlé na kost. Zpráva o Lennonově smrti se vrátila, stala se skutečností. Všichni jsme to slyšeli. A náhle noční nebe rozřízla červená světlice. Vypadalo to, jakoby se po nebi rozstříkla krev. Velitel i politruk zařvali "Do úúútoku!" Vylezli jsme ze zákopů jako krysy. Transportéry se hnaly nezadržitelně vpřed. My, pěšáci, jsme se na sebe podívali. Vyděšeně, ale odhodlaně. Ze samopalů a kulometů jsme vyňali zásobníky, zajistili a hodili na záda. A jen tak s holýma rukama, zvednutýma nad hlavou, kráčeli jsme vstříc světly prošpikované noci a zpívali jako jeden muž "All we are saying is give peace a chance..." Velitel i politruk dále řvali, ale tentokrát už nikoli "Do úúútoku!", ale "Co to má znamenat, vy hovada?! Střílejte, nebo vás zavřu!" Rovnou ze cvičení jsme tedy šli do basy - celé družstvo, i s četařem-absolventem Jardou Vaclem (pokud je vám to jméno povědomé, tak je to opravdu pozdější spoluzakladatel nakladatelství Votobia). Pobyt ve vězení nám skončil předčasně, a to díky ostrému bojovému poplachu. Věděli jsme, že jedeme na Polsko, i když to velení označovalo jako mimořádné cvičení Varšavské smlouvy. Na buzeráku (plocha, kde se vojáci shromažďovali) jsme ke svým palným zbraním vyfasovali ostré střelivo; v tu chvíli bylo jasné, že se jde potlačovat kontrarevoluce v Polsku. Začaly se ozývat hlášky typu "A co česko-polské slovníky, ty nedostaneme?", což vyvolávalo u důstojníků amok. Náhle Jarda Vacl zanotoval "All we are saying is give peace a chance..." a v ten okamžik naše družstvo vědělo, co dělat. Předstoupili jsme před nejvyššího velitele a zbraně jsme mu složili k nohám. "Do polských dělníků střílet nebudeme," zasalutoval velitel družstva Vacl. Nejvyšší zesinal. Pak zařval: "Jsme ve válce! Postavím vás ke zdi!" Vacl mu řekl, aby nebyl směšný. Nejvyšší se stal úplně maličkým. Zavolal vězeňskou stráž a když nás odváděli, slyšeli jsme za sebou opravdu až do morku kostí nenávistné: "Prokurátor vás rozcupuje na kousky!"

Nerozcupoval. Ani jsme u něj nebyli. Z basy nás pustil hlavní politruk Západního vojenského okruhu už na Vánoce. Ty jsme strávili nikým neobtěžováni, neboť kromě stráže a služby v kasárnách nikdo nebyl. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, abychom věděli, jak se to v Polsku vyvíjí. Sešel se Severoatlantický pakt a pohrozil Moskvě; nakonec to armády Varšavské smlouvy vzdaly. Den před Silvestrem se jednotka vrátila do kasáren. Když vstupovala na buzerák, ozvalo se "All we are saying is give peace a chance..."

Je to už pětatřicet let a Lennonova slova jsou dnes stejně aktuální. Stále se svět pohybuje na tenkém ledě... Walking On Thin Ice je mimochodem poslední píseň, na které se podílel Lennon. Jeho žena Yoko Ono ji s ním dokončila 8.prosince 1980 a při návratu z nahrávacího studia byl Lennon zastřelen...

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!