Z.K. Slabý VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio7. 12. 2015

Zvukozvučný debut vokálního kvarteta VocColours z roku 2013 jsme už na stránkách recenzního bloku hodnotili. Zůstávala nevyřčená otázka, jak se jeho členové Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin vypořádají s eventuálním navázáním na originalitu přístupu svého zpěvnoslovně expresívního řádění. Při ZvuKlangu je všestranně hudebně dotoval ruský klavírista Alexej Lapin. VocColouristům bylo nicméně hned od počátku (2011) zřejmé, že se bez přídavného nástroje neobejdou, což není novinka, protože rotující spoluhráče mělo už na svědomí více souborů (markantně třeba Third Person). A tak se ozkušovali koncertně s dalším pianistou Andrejem Razinem, s houslistou Christophem Irmerem, kornetistou Markem Charigem a dalšími. Volba při druhém albu Luxatio však padla na německého kontrabasistu Eberharda Kranemanna, který nejenom osciluje mezi klasikou a jazzem, ale rád experimentuje se zvukovou barvitostí a nadto byl zakládajícím členem elektropopových Kraftwerk.

Sám název alba by mohl svědčit o ještě větší vykloubenosti hlasové, avšak není tomu tak. Řekl bych, že tu naopak poněkud rytmičtěji sešikovali svoji chaotičnost, přičemž ovšem základní spontaneita přístupu zůstává. Kdybych měl postihnout ve zkratce, jak se jejich sedmero námětových vystoupení jeví, zvolil bych označení „hudební zpravodajství“, samozřejmě zpravodajství dryáčnicky bezbřehé, prohazardovaně zrůzněné a roztočivostně prozpívávané, nadto co nejdůsledněji vyluxované. Což se jeví od prvního momentu více než jedenáctiminutové Osmosis, kdy se hlasy vyjevují jemnostně i disparátně, od pozamlklého rozvažování přes překryvné tumlování po výkřikové mrckování, hudrování a pindání, kdy se poťouchlostně holedbají a provokativně prorepetávají. V těchto zádumenkách, prozněnkách a prohouštěnkách precízně napomáhá basa, protože nejenom podeznívá, ale také nastalé situace rozebírá, prohlubuje, rezonuje a napomáhá celkovému proměnlivostnění, jež poklidně dovrzává. Nejde tudíž o žádné zpívánky, nýbrž o přízvučné vírnění hlasové ekvilibristiky. Což se projevuje i v Taize, která má navíc protajemňované dálavostnění a záhybné, až zatahovánkové poutníčení. Vše tu spěje do stěžovatelného zadrholování a trpitelnostní zadrmolenosti a zabědovatelné hlučivosti; po mezizávěru se však vše vyvrbí v překřikovaném vytržení, provolávání a drmolení, jež basa snaživě podhlučuje.

Přískočnou sdělivost Bassanoie sleduje basa slabiku po slabice až záhřeznostně, hlasové gejšlení je tu uchvátané a proškvrčované, mintonovsky rozdýchávané, plné hrůznění a protrpění, což basa proklepává, vše je v úprku, hlasy se proměňují, prohlučují, prodírají, zadírají se až do bezdešna, lamentují, vrzukají, vzájemně prosakují. Právě tento soubor nezařaditelných zvuků dává kupodivu do neočekávané shody prazvláštní jednotnost těchto pasáží. I s dozavírkou kontrabasu.

Rozhovorovost je příznačná pro No No Ts včetně vyvstávajícího sóla v němčině, hlasy roztodivňují, nastupují z různých stran s rozličnými přípodotky, což basa dopalestrovává a shrnuje. Je to závratničení, prohlučované zákeřnostnění se styčnými body i odletivostními úhyby, svěřování i vyrušování, kacéřování a podloudničení.

Aquacircles probíhají proudivě v licitujícím hrátkování, vřeštivém krystalizování, ubreptávaném prožvaňování, škvířivé zásmyčnosti a valivostním problouzňování. Je utrhačně bludné, z překotničení se propadá do břmění, zapadavé závratnosti a zámlkovosti. Ale to ustavičné vynořování protikladností neplatí pouze pro tuto eventualitu, je všudypřítomné v celém albu.

Nejdelší Why so se vzdychavostně vyjevuje s projímáním basy jako vyvolavostně stěžovatelné, hlasy téma zádrhelnostně proskučují, což jim basa navíc ještě prorozkotává, vše je výřečně drmolivé, vybreptávaně vzdorné i průvlačné rozšuměnkové, škrtivé i vylíčivostní. Po proradnostním propadu vyplouvají na povrch deklamovánky ve strojovém rytmu a basa tuto deklamovánkovost samozřejmě dotvrzuje, vše se vymyká z „normálu“, vstupy jednotlivých hlasů vyrušují i ozřejmují, oč jde, a vše se za pomoci elektroniky rozhostňuje do masově řečného projevu, zvučného, říkánkově prozuřivovaného, problázňovaného, žvatlavostního i souzuřivostního a zarputile hravého. Všechno je tu protikladné: pojetí, hlasy, destruování, žvanivost, pozvolňování.

Také pro závěrečné Luxatio je příznačné pospěšnostní rozdrmolování, jež se rozmnožuje, pozměňuje, rozdivočuje i utlumuje. Hlasy ohařují v zarážkovém podzemničení, přičemž si basa uchovává svoji mělnivou subtilnost a protážlivost. Když se pak hlasy rozsévají, rozsouvají a rozbloudí, dochází poznenáhlu k celkovému zaklidnění a ze stvolu skladby pomaličku vyrůstá útěšlivá melodie.

Nebojte se: Luxatio vás neponechá v klidu. Jeho vírnost si vás už vtáhne. A VocColours příště? To asi záleží na tom, s kým bude sdílet své partnerství. Kranemann vedle nich nejenom obstál; ponoukal je ve všech skladbách ke zmnožení jejich potenciálu. A to není zanedbatelné.

 

VocColours & Eberhard Kranemann: Luxatio

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!