Petr Slabý Jan Steklík: Grafické partitury7. 12. 2015

Výtvarník Jan Steklík (1938) začínal tvořit na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století pod vlivem informelu, učaroval mu John Cage, konceptualismus či minimalismus a v neposlední řadě spoluzaložil Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, a přesto či právě proto je žertéřem na druhou. Jeho dílo je charakteristické tím, že začasté vybízí diváka k zapojení do tvůrčího procesu a jeho cykly nebývají ukončené. Grafické partitury jsou pak ovšem výzvou non plus ultra.

Tohle CD mapuje jejich různorodou interpretaci od iniciačního koncertu 23. září 2014 v Libeňské synagoze po následné pokračování ve vinohradském klubu Rybanaruby, které se uskutečnily téhož roku 9. prosince a letos 30. dubna. Vše pak doplňují dva dvojbloky bonusů.

V Kompozicích 1 – 8 dominují Tři tenoři, čili saxofonisté Mikoláš Chadima, Michal Hrubý a Jan Grunt, jimž skvěle více než sekundují kontrabasista Petr Tichý a violoncellistka Adriana Voráčková. Hudebníci tu ve skvělé symbióze reagují jak na poetičnost, tak i určitou pozitivní potměšilost předloh a podle toho jsou někdy zadumanější, jindy útočnější. Druhý koncert (na CD Kompozice 15 – 19), kde Třem tenorům a Tichému tentokrát spíše přizvukují nebo naopak až kontrují šakuhači a pobrukování Vlastislava Matouška a niněra Kateřiny Vožické má v dobrém slova smyslu rozkolísanější až nervnější atmosféru a přesto i zde dochází k nádherným souzněním. Z trochu jiného soudku je třetí koncert, jehož první část (Kompozice 11 a + b) pojala houslistka a hráčka na koto Anna Romanovská výrazně koncepčně a je znát, že celá věc je předem připravená, což ovšem přináší další patřičný rozměr. Oproti tomu druhá část (Kompozice 12 – 14) v obsazení Jan Faix a Jan Polanský – elektronika, Tomáš Mika – bendžo, Petr Tichý – kontrabas, Jan Grunt – tenorsaxofon a Vlastislav Matoušek – bezpražcová baskytara má zase kouzlo kolážovitě mozaikovité spontánnosti.

Speciální kapitolou jsou pak interpretace maďarského avantgardisty Zsolta Sörése, který se svou bůhvíčím prohnanou pětistrunnou violou, zvláště při ztvárnění ve svém budapešťském studiu (Kompozice 9 + 10), snad nejvíce přiblížil k esenci předlohy, která není pochopitelně nijak determinující a je vstřícná zcela svobodnému pojetí, ale ono ptačí hejno vznášející se nad notovými osnovami v řádu i chaosu zde cítíte nejpříměji. Podobně adekvátní jsou i jeho reflexe na fosílii pěti rozladěných linek a díru v partituře (Kompozice 20 + 21), jak je předvedl 1. 12. 2013 na brněnské Skleněné louce.

3. listopadu se v Ryběnaruby konal křest tohoto fenomenálního díla, kde se sešla většina dříve zúčastněných. V první části hrála prim Anna Romanovská, tentokrát za podpory zmiňovaných elektroniků, kontrabasisty a Jana Grunta s občasných hrdelními vzdechy Vlastislava Matouška a tentokrát jsme byli svědky předem připraveného konceptu s ústrojně živelným nenásilným backgroundem. Druhá část v prakticky kompletní sestavě, jež se prakticky ani nevešla na pódium, byla uvedena frapantním a poté skutečně trapným uváděním Vlastislava Matouška, které posléze ústilo v až přiměřeně hysterickou kolizi. To bylo i nebylo posléze překonáno. Jenže je třeba si uvědomit, že Steklíkovi je vlastní i nonsensová performance, jež má ovšem také své meze. Takže s odstupem viděno se nestalo nic nepatřičného, byť se za ideální konstelace mohly věci vyvíjet k mnohem větším výšinám až po výtvarně-hudební nirvánu. To se zajisté ještě v budoucnu může stát a mělo by se stát. Nicméně i tady jsme se dostali k naprosté katarzi ve třetí části, kdy už na pódiu zůstala jenom čtveřice Faix-Grunt-Polanský-Tichý, která vytvořila z určité znouzecnosti jasnou nadhodnotu. Takže vlastně povedeně nepovedený večer s dramatickou zápletkou a peripetiemi.

P. S.: Jinak skvělá ambaláž CD a zasvěceně mistrné průvodní slovo Jozefa Cserese i životopisný dovětek vydavatele Lábuse.

 

Jan Steklík: Grafické partitury

Guerilla Records (www.guerilla.cz)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!