Pavla Jonssonová Hudba 85 v rozhovorech s tvůrci10. 12. 2015

Před třiceti lety vznikl neoficiální videodokument Hudba 85 – dvouhodinový soubor „videoklipů“ představitelů českého novovlnného rocku od punkových FPB přes reaggae polohy Babaletu, bigbít Hudby Praha až po vysoce stylizované Krásné nové stroje či OZW. Pavla Jónssonová, která ve filmu účinkuje coby členka Dybbuku, jej přibližuje prostřednictvím rozhovorů s přeživšími tvůrci a moderátorem.

burda guha.jpg

Rozhovor s Alexejem Guhou a Vlastimilem Burdou, 22. 5. 2014 (Hostinec U Suchý dásně, Praha 2)

Co vás inspirovalo natočit Hudbu 85?

LG: Článek Nová vlna se starým obsahem měl v roce 1983 za následek, že se kapely přejmenovaly − jako Jasná páka na Hudbu Praha – přeskupily, a začaly znovu vystupovat. Uplynul rok a půl a vypadalo to, že je zase rozprášej. Proto jsme je chtěli zaznamenat. Nevěděli jsme, že si je jen podchytěj a pak z toho udělají Rockfest. Tam se Hudba 85 promítala poprvé veřejně.

VB: Tenkrát mě hudba bavila, všichni kamarádi hráli hudbu. Po vyjití toho článku bylo jasný, že tyhle kapelky začnou zakazovat. Chtěli jsme je zachytit. Ta doba byla absurdní, oni byli hovada.

Jak jste kapely vybírali?

LG: Nemělo to dramaturgii. Někoho jsme znali a ten zas byl spřízněný s někým v další skupině. Kamarádili jsme se s Vojtěchem Lindaurem, který pracoval v Kulturním domě Opatov, a ten nám řekl, teď tady budu mít zajímavý Tepličáky. Taky jsme díky natáčení mohli chodit zadarmo na koncerty. Rozvrhli jsme si, kdo bude mít na starosti kterou kapelu.

A proč jste nevybrali třeba Psí vojáky?

VB: Protože už takhle to má dvě hodiny a byla by to nuda. 

A o Pražském výběru jste neuvažovali?

LG: Oni byli profíci a my jsme profíky nechtěli. 

A co Hogo fogo – ti byli hodně avantgardní, ne tak úplně nová vlna?

LG: Hogo fogo, to byli naši kamarádi. Dělali nám hudbu k filmu Momentální indispozice Kristýny Bojarové při obědě v kruhu rodiny. Taková surrealistická věc podle Veise. Měli jsme s ním úspěch na přehlídce amatérského filmu Brněnská šestnáctka. 

Komu byla Hudba 85 určena? Mysleli jste na nějaké publikum?

LG: Bylo to jen pro kamarády.

VB: Věděli jsme, že si to prohlídnou estébáci.

LG: Před Rockfestem jsem film půl roku promítal u sebe doma na Vinohradech v Záhřebský ulici. Pak mně lidi jako Jarchovský říkali, nazdar, u tebe doma jsem byl na promítání. Seděli jsme s Rybou v kuchyni a přijímali dary od lidí, co se na sebe přišli podívat. Přivedli kamarády a známý, vlezli do obýváku, zatáhla se okna, protože naproti byla nemocnice. A my zalezli do kuchyně a popíjeli ty dary.

VB: Já si matně vzpomínám, že nás jakejsi redaktor z Rudýho práva, zřejmě estébák, oslovil na ulici a chtěl to od nás odkoupit, že se to bude promítat na ÚV KSČ. Máničky na koncertech byla polovina estébáků.

A ti, co se se přišli na film podívat na Vinohrady, si ho zkopírovali?

LG: Tenkrát se všechno kopírovalo. Šířili jsme to bezplatně. Jenom za lahve.

VB: Ani ne za lahve, zadarmo.

LG: Ale lahve nám nosili.

VB: Kdybychom s Guhou založili Beatles, tak jsem dodneška chudej. Sklep udělá pár klipů a všichni jsou z toho vedle a my jsme z toho udělali dvacetkrát víc a nikdy jsme nedostali nic. Ale nás to nezajímalo.

LG: My bychom se museli institucionalizovat a bejt v SSM. 

Jak dlouho jste natáčeli?

LG: Od března 1985 zhruba rok. Nějaký dotáčky ještě začátkem roku 1986, pak se to dostřihávalo a v červnu byl ten Rockfest.

Jak jste získali filmový materiál?

LG: Já jsem pracoval v televizi a dálkově studoval produkci na FAMU. Používali jsme zbytky filmů z reportáží, ty se točily na šestnáctku. Kameramani ty zbytky odmítali, chtěli celý filmy se stejným emulzním číslem. Načnutý špulky se zbytky asi tří minut se hromadily u sekretářky a dávaly se mně, abych je použil na cvičení pro FAMU. Točili jsme na dvě kamery, jedna sloky, druhá refrény. 

Kde jste získali kameru? Jak se stříhalo?

LG: Ryba měl vlastní, další byla půjčená od televizního kameramana. Střihali jsme to kolektivně, někdy jsem střihal po nocích v televizi s jednou střihačkou. Potom jsem měl známý, který měli doma střihací stůl.

VB: No, tam jsme strávili pár nocí. Mě už to nudilo.

LG: Mě to naopak hrozně bavilo, takže jsem stříhal.

VB: To se dalo pořídit, motorek, nůžky a věšely se ty kousky, který se číslovaly. 

Jak jste filmy vyvolávali?

LG: Pikantní bylo, že Vladislav Burda pracoval na Kampě jako keramik pro Dílo. Měl za úkol vytvořit za měsíc čtyřicet pět váz. Měl je hotové rychleji a tak ve zbytku času mohl vytvářet vázy, kterými jsme upláceli laborantky, aby nám filmy vyvolaly, třeba kávový servis. Někdy jsme museli dát nějakou korunu, ale většinou jsem je utáhnul na to, že dostanou keramickej servis.

VB: Dělal jsem ty servisy a pak jsme seděli nad Čertovkou a pili šampaňský, co Dílu nosili umělci a vymýšleli naše krávoviny, filmy a hudební projekty. To bylo v době, kdy se stály před Dílem kilometrový fronty. 

MTV vzniklo v roce 1981. Jak moc vás ovlivnilo a inspirovalo?

VB: Mě osobně ne.

LG: Ne, ono to bylo jednoduchý. Některý klipy byly vyloženě míněný jako klipy, ty, co dělal Ryba. Precedens jsme vymýšleli společně s Němcem. Mama Bubo jsou koncipovaný. A pak jsou klipy vzniklý z nouze, protože jsme měli špulky jen necelý tři minuty. Jeli jsme na dvě kamery, jedna sloky, druhá refrény. Někdy se stalo, že kameraman zaspal a chyběla nám půlka sloky. A tak jsme museli něco dotočit, abychom celou písničku měli pokrytou obrázkama. Třeba Babalet – Drvota řekl, že je budou fotit do časopisu a tak jsme přišli a točili jsme, jak černoši s oštěpama běhaj v rákosí.

VB: Babalet jsem měl na starosti já, protože Drvota bydlel ve stejný ulici a tak jsme se znali. V divadle jsem se stýkal s kluky z VŠCHT. Věděl jsem, že když je to reggae, tak potřebujeme černocha. A kluci mi sehnali syna etiopskýho ministra, Asrat Rastafari se jmenoval, takovej príma kluk. Nikdy v životě reggae neslyšel, protože Etiopie byla bolševická. Vzal jsem ho k Drvotovi a učili jsme ho tančit reggae a on pak vystupoval na všech koncertech s Babaletem. Když musel odjet zpátky do Etiopie, tak ho nahradil někdo jiný. Jednou Asrat pozval Drvotu hrát reggae na oslavě etiopskýho svátku: To bylo jako kdyby Plastic People hráli Husákovi na svatbě! Lidi s červenejma kravatama začali běhat a snažili se to zrušit, ale ten kluk byl syn ministra, takže se to díky němu nezrušilo. To bylo nejkomičtější, jak zběleli hrůzou strachy z reggae.

Ty pankáči − řekl jsem Hoškovi, ať je přivede na Havelák a nutil jsem je, ať perou s holejma lebkama, a oni nechtěli. Plexis ještě neexistoval.

Ryba byl filmař, ten to měl propracovaný. My jsme dělali jen dotáčky. Například písničku Ztratil jsem průkazku na Žofíně, u Garáže to byly holky od Kafků, fanynky kapely. Nebo píseň Jasný páky Je divnej je tajemství šuplíku Petra Ryby. Měl natočený, jak se nějakej kluk svíjí před kavárnou Slávie a jak skáče po autech. U Mama bubo zas Ryba natočil vojenskou přehlídku na Hradčanský a zachytil, jak lidi stoupali po skeletu budovy, aby viděli na tanky. Rybův šuplík. Měl tam zajímavý záběry. U Garáže jsme potřebovali černej pontiak. Ryba měl takovou dvanáct set dvojku, šíleně zmačkanou plechovku, a magor Tomáš Pavlíček běhal po střeše. 

Kde se film promítal oficiálně?

LG: Oficiálně nejdřív na Rockfestu. Akce byly v celým Paláci kultury, v jedný místnosti se promítalo, tři dny. Pak jsme s tím jeli do Blanska na soutěž amatérských filmů s hudební tématikou Film a hudba. Mělo to jen několik ročníků. Tam jsme dostali čestný uznání. Nikdy to nešlo v televizi, bylo to moc dlouhý. Urývky se použily v Bigbítu, jako dokumentace, ve více dílech. Třeba Teplice. V roce 1993 odvysílali několik našich krátkých filmů v rámci kolekce amatérských filmů, ale tohle nechtěli.

VB: To už to nikoho nezajímalo.

LG: Promítalo se to v klubech jako Delta, když měli filmový klub. Toho bylo hodně. Zavolali, že mají zájem to promítnout třeba na Proseku a přijeli si pro krabice. Kolovalo to po sídlištích, po okrajových klubech. Prostě místo Felliniho promítli Hudbu 85.

Výjimkou bylo, když jsme v roce 2005 uspořádali koncert v Arše. Pak už jsme se tím nezaobírali, snad s výjimkou Rybova pohřbu v roce 2009, když jsme to pouštěli v Unijazzu Rybovu synovi. Přišlo tam asi třicet lidí. Já jsem to organizoval, připravil jsem, co jsme s Rybou natočili, v televizi i amatérsky, a pak jsem řekl, tady je ta dvouhodinová kláda, ale to si nebudeme pouštět, to ti jenom věnujeme. A on říkal, že by chtěl aspoň nějakou ukázku a pak řekl, ať to pustim od začátku. A dívali jsme se na to celý. 

Byla ukazována mimo Československo – kromě projekce v Českém centru v Berlíně v roce 2014?

LG: Těch kopií na videu vzniklo tolik, že se to nedá říct. Ale za spoluúčasti autorů nikdy.

Jak byla Hudba 85 přijata? Vyšly recenze ve zpravodajích Rockfestu? Nadšení?

LG: Ne, nadšení nebylo. Jen to proběhlo. Tereza Brdečková napsala článek o festivalu amatérského filmu v Blansku Hudba a film.

VB: Spousta lidí to shánělo. Líbilo se to lidem, co přišli na ty projekce v obýváku. Doktor Zezulák, kterej vyléčil mou dceru, byl nadšen, když se dověděl, že jsme to dělali a tak jsem mu dal nahranou kopii. Taky přišel do Archy.

LG: Opekar a Hrabalik napsali sleevenote k DVD.

VB: Když už to mám hotový, tak už mě to nezajímá. Mě osobně zajímá proces vzniku. Takhle kdysi definovali umění prokletý básníci − nemají se za ně brát peníze. Tím se nikdo nemá zaobírat, co za to dostane.

křest.jpg

Jak došlo k vydání v Levných knihách?

LG: Několik vystoupení jsme natáčeli na Opatově, kde provozoval klub Vojtěch Lindaur, se kterým jsme konzultovali výběr kapel.

VB: Taky díky němu bylo natáčení na Opatově bez problémů. Na Chmelnici to bylo trochu horší, aby si za bolševika lajsli, že přijde pět lidí s dvěma kamerama, budou natahovat kabely a natáčet kapely, o kterých bylo předtím napsáno, že mají zaniknout.

LG: Vojtěch se znal s majitelem Levných knih Janem Maivaldem, protože Levné knihy sponzorovaly jeho cesty na festival Glastonbury: majitel a předseda představenstva Levných knih na tenhle druh lidí slyšel. Potkali jsme se s Vojtou a on říkal, že by se to mohlo vydat v Levných knihách. Pak jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom dodrželi, že za to nic nebudeme mít. Vymysleli jsme, že Jan Maivald z peněz z prodeje zainvestuje koncert v Arše. Dostali jsme VIP salonek se sudem piva a on zaplatil 180 tisíc pronájem divadla a kapely. Takže jsme film prodali za 180 tisíc Levným knihám, aby se uspořádal koncert a dodrželi jsme, že z toho nebudeme nic mít.

Dělali jste při digitalizaci nějaké úpravy?

LG: My jsme měli jen jednu kopii filmu, nevešla se na jednu špuli. Tu jedinou kopii jsme slepili, takže se to ještě víc odřelo a jen jsme to přepsali. Pak se filmová kopie ztratila. Na DVD je vidět, že se používal negativ i inverze – tam, kde jsme to měli pověšený na tý takzvaný base, jsou některý políčka odřený. Je tam záběr na kytaru a je to odřený. Žádný korekce. U Martina Hřebačky se dělaly minimalistický korekce zvuku, ale remastering nebyl. 

Petr Ryba.jpg

Jak vzpomínáte na Petra Rybu?

VB: Byl neskutečně schopnej. Učil disidenty, jak natáčet na Havlovu kameru.

LG: On nás furt nutil do práce. Chtěl, aby se pořád něco dělo, a hlavně rozuměl počítačům a kamerám.

VB: Měl vzdělání mimo systém. Nedodělal střední školu, ale byl technicky hrozně šikovnej. Když přišly počítače, tak on je dokázal sestavit. V 80. letech se živil jako kotelník v hotelu Alcron. V 90. letech pracoval na smlouvu jako kameraman. Trpěl maniodepresí, a buď byl ředitel zeměkoule, kterej stmeloval kolektiv a s každym se znal, nebo zalezl a nechtěl nikoho vidět. Když na něj padl ten splín, tak nepřišel na natáčení. Vyřešil to tak, že se dal na akvaristiku a měl firmu Ryby od Ryby. Zase perfektně, on tady byl špička. Když mu bylo zle, tak to rybičky čtrnáct dní vydržely, on se z toho vybabral a šel vyčistit akvárium. Ale pak se doba deprese prodlužovala a on přišel o akvaristické kšefty v nóbl restauracích, kde měl akvária za sto tisíc, protože tam nechal ty ryby pochcípat. Hýbek, kterýho zavřeli kvůli nám, seděl s Havlem, kterýmu poslali kameru a na tu pak Ryba disidenty zaučoval. První klip jsme natáčeli na Havlovu kameru.

LG: Má syna, ale neshodli se s manželkou a tak se s ním nestýkal. Chtěl ho do svý péče. Byl to neskutečně hodnej člověk. Byl fanouškem lítání, ale neprošel by u doktora. Měl jeden film, kterej se jmenoval Praha−Mikulov, kterej trvá čtyři hodiny a je to cesta z Prahy do Mikulova.

Kdy a jak Petr Ryba zemřel?

LG: Měl to jako Michael Jackson, umřel těsně před padesátkou. V srpnu 2009.

VB: On si prochlastal játra, ale dostal se do americkýho programu, kde mu ty játra obnovili. Byl experimentální pacient. Oni mu ty játra znovu narostly, to byl první člověk, kterýmu úplně narostly.

LG: Dostal mozkovou mrtvici.

LG: Při křtu DVD měl zase strašnou depku a mně se ho podařilo dotáhnout do divadla Archa, ale nechtěl na pódium, nechtěl nic říct. Jak bydlel v tý Nekázance, tak mně zavolal a já zjistil, že po mně chtěl jen to, abych mu šel koupit cigára. 

Zažili jste represe?

LG: Mě se jenom estébáci ptali, co to vlastně doma promítám, a nabízeli mi, že když máme ten přehled, kde se co děje, že by se to dalo využít. Tak trošku hrozili, že ruším noční klid a kdoví co tam promítám, ale já jsem z toho vyklouz, že už nikam nechodim, že se mi narodilo dítě.

Proč bylo důležitý zachytit ty kapely na filmu?

LG: Kolovaly audiokazety, ale to nám nestačilo, my jsme byli filmaři, my jsme chtěli zachytit i ty lidi. OZW měli masky, Dybbuk malůvky na obličeji, Precendens scénu, Nahoru po schodišti band taneční soubor Vrata − a na audio nic z toho není patrný. Kdyby všechny kapely zakázali, tak bychom je měli zaznamenaný. To nebylo první video, to dělal Svitáček. Pro ty kapely a jejich známý to něco znamenalo, protože v Čechách nebyla technika. Současně vznikl Tatíčkův Metrofilm. Pak dělal klipy Bárta, taky amatérskej film, říkalo se mu otec kinematografie, průkopník amatérskýho filmu. My jsme se tím chtěli bavit. 

Jaká je reakce mladších lidí?

LG: Mý syny to nijak neomráčilo.

Jak jste se rozhodli mít jako moderátora Josefa Vlčka, který uvádí kapely v rozpadlém paláci?

LG: Napadlo to Petra Rybu.

VB: Znal se každej s každým. S Josefem Vlčkem jsem se znal od Šupů. On měl kapelu Žloutenka. Pořádali jsme tramvaje.

LG : Vždycky jsme si pronajali tramvaj a jeli třeba Chicago 30. let. Oblékli jsme se do žlutého − i cigára byly na žluto. To bylo ve všední den, lidi stáli naštvaní na refýži a my v tramvaji popíjeli šampaňský.

Jak napsal texty o kapelách?

LG: My jsme mu řekli, který kapely tam jsou.

VB: On to měl napsaný jako teoretik, ale zapomněl text doma a tak improvizoval.

LG: Vlček je psavec, napsal dlouhý průvodní texty, ale zapomněl to doma, takže pak řekl jen: „A dáme si Garáž.“ To zbylo z celýho odstavce.

A proč jste to nevydali v Jazzové sekci?

LG: Ta už byla rozprášená, věděli jsme, že Sekci rozprášili za „hospodářskou činnost“, za „obohacování“.

A dalo by se to zopakovat, něco jako Hudba 2015?

LG: Já už vůbec nemám přehled. Spousta kapel už nehraje, Zdeněk Lorenz z OZW nedávno zemřel…

VB: Divadlo je daleko zajímavější než hudba. Film mě nebaví, ale divadlo je pořád perfektní.

 

vlček.jpg

Rozhovor s Josefem Vlčkem 23. 5. 2014 (redakce Rockzone 105,9 FM Ortenovo náměstí 15a)

Podílel jste se nějak na vydání Hudby 85 na DVD?

JV: Já jsem v tom nebyl vůbec angažovanej. Že bude křest DVD v Arše jsem se dozvěděl na poslední chvíli a tak jsem tam přijel, dokonce jsem mluvil na podiu. K mýmu šoku oni mě totiž zapomněli pozvat. To je ale problém řady věcí. Předloni jsme vydali knížku Zub času a propagací se nikdo nezabejval. Se záležitostmi propagace jsme na tom velmi špatně.

Považujete českou alternativní hudbu 80. let za živý odkaz pro současnost?

Otázka je, jestli česká alternativní hudba 80. let někoho zajímá. Na českej trh tady máme spoustu výzkumů a česká alternativní scéna osmdesesátejch let patří k nejméně oblíbenejm žánrům hned před folklorem a dechovkou. Což je pochopitelný, současná mládež má svoji hudbu. Specialistů je určitě hodně, ale jinak je to neprodejný. Je docela zvláštní, že zatímco ta alternativní scéna je z hlediska popíku mrtvá, někteří z ní vystoupili do populární hudby − Koller, Basiková, Žentour, Precendens. To, co dělali jako sólisti po roce 1989, má nějakou odezvu, je to muzika, která se v populární hudbě opakuje mnohokrát. Je to vystoupení z undergroundu do overgroundu. Žentour byl ze začátku stejnej jako Plyn, jen basista byl profesionální.

Co to bylo za devastovaný palác, ve kterém kapely uvádíte?

To byl barák v průchodu z Malýho náměstí do Michalský ulice. Na začátku 90. let tam byl rockový klub, ale brzy to zmizelo. V roce 1985 to bylo připravený k rekonstrukci. Mělo z toho být Ministerstvo zahraničního obchodu, ale opravy se vlekly patnáct, dvacet let a tak to bylo v dezolátním stavu, jen některý věci byly opravený, aby se někdo nezabil. Byla to typická ruina, která byla obrazem ruiny český společnosti a kultury, ze který vylejzaj výhonky těch mladejch kapel. Takže pod tim bahnem rašej nějaký květy. To byl jejich velmi dobrej nápad. Já jsem k tomu přišel relativně pozdě.

Jak jste se znali s filmaři Hudby 85?

Moji kamarádi, který chodili k Bonapartovi, měli kapelu Radikální dechovka Žloutenka [kde JV fungoval jako manažer a konferenciér, pozn. PJ] a Guha měl taky zase takovou příšernou kapelu, se kterou zpívala i Monika Načeva. V podstatě to byly happeningy, to moc společnýho s muzikou nemělo. Třeba my jsme měli koncertní pásmo o botovým fetišismu a velká část z toho byla ve svahilštině, protože tenkrát jsem měl v antikvariátu svahilskej slovník. Oni měli zase úplně jiný věci. Díky tomu jsme se znali. Oni chodili ke Glaubicům. Bohužel Bonapart neexistuje, U Glaubiců ano. Tenkrát kultura v Čechách v Praze fungovala po hospodách. Já když jsem potřeboval vědět, kde je nějakej koncert, tak v polovině 70. let jsem věděl, že když projdu Malou Stranu, tak se to dozvím. Hospody byly klíčem k veškerýmu hudebnímu dění. A pak tady bylo ještě jiný provázání. Praha byla strašně malinká a jádro kultury dělalo pár muzikantů. Já si vzpomínám, jak jsme v Jazzový sekci pořádali koncerty v Karlínský besedě tak pro 150−200 lidí. Švehlík, Stehlík, Mikoláš Chadima, pokaždý tam byli stejný diváci. Trochu se to rozčíslo, když se otevřela na Žižkově Chmelnice. Ta přece jen přitáhla víc lidí. A s nástupem nový vlny byly Rockfesty od roku 1986 povolený establishmentem a jak se režim bortil a povoloval víc a víc, už to nebyla nedostupná vzácná věc a už nebylo vyprodáno.

Zůstalo někde ono dlouhé připravené povídání, o kterém mluví Alexej Guha?

Ne, nic nezůstalo, to vzala povodeň v roce 2002, která mi vyplavila sklep.

Když se to promítalo na Rockfestu, byly nějaké reakce, recenze?

Na to nebyly recenze, tam byly odváženější a provokativnější věci a já jsem ani na tom promítání nebyl, protože jako dramaturg alternativní scény jsem měl jiný starosti.

Jak probíhalo natáčení?

Natáčení byl chaos, kluci uměli trochu filmovat, ale já jsem v tý době neměl vůbec představu, jak se něco takovýho dělá. Takže je to takovej předobraz videoklipu. Později jsem dva roky dělal šéfa zábavy na Primě a měl jsem tam klipovej program SOS s Kateřinou Fričovou. Televize se dělá podle toho nejblbějšího diváka, zvlášť v tak malý zemi jako jsme my. Tam je hranice nákladů. Ve Spojených státech je to jiný, mají 300 milionů.

Byla Hudba 85 inspirovaná MTV?

Tehdy byla zlatá éra MTV, byla to světová bomba, kupodivu i v Čechách se prodávaly dishe, a do půl roku každá hospoda měla satelit. Stejně jako kapely toužily mít elpíčko, tak začaly toužit mít klip. Ta videoklipová mánie tady byla v tomhle filmu odražená.

Jak se videoklip liší od hudebních filmů, které se dělaly v 60. letech?

V tý době to byl prudký střih, jde především o střih. A na Hudbě 85 je to vidět, že to klukům moc nedocházelo, ty klipy nemají rytmiku. Je to tápavý předobraz. Nikdo nikomu nic nevysvětlil. Teprve v roce 1986 jsme se s Vojtou Lindaurem začali klipem vážně zabývat a publikovali jsme o tom v Hudebních rozhledech poměrně rozsáhlou studii, která vysvětlovala historii klipu. Pak jsme s Vojtou ještě někdy v roce 2005−6 připravili další práci Rock & Popu.

Dělo se něco podobnýho v Maďarsku nebo Polsku?

V tý době jsme nevěděli. Na amatérský bázi z Polska bylo slyšet reggae. U nás se začaly točit takový polovideoklipy, dejme tomu televizní písničky, na Slovensku. V roce 1989 jsem do televize doporučil Skoumala, jmenovalo se to Na pionýrském táboře.

Kdo jsou diváci Hudby 85 a jak byl film přijat?

Pořádalo se pár neoficiálních promítání po hospodách, ale moc toho nebylo. Byla to taková zvláštní doba. Podobně jako při vydání knihy Excentrici v přízemí to vypadalo jako bychom se vlastně udávali. Lidi, co vytvářeli muziku se snažili, aby po nich něco zbylo, kdyby se režim změnil. Potřeba mluvit, i když je strašně málo slyšet, okruhy těch lidí, co to viděly, byly propojený. Proběhly reakce jako „tys tam vypadal“ nebo „tobě to slušelo“.

A jaký je význam Hudby 85?

Říkalo se tomu pražská groteska – absurdita, určitý tragično a komično. Tohle hledání vnímám jako pozitivum filmu. Lidi, co vytvářeli tu hudbu, měli pocit, že jde o něco zcela novýho a neopakovatelnýho. Nová vlna přinesla lokálnost  − švédské kapely zpívaly švédsky, české česky, takže vzniknul pocit něčeho mimořádného, neopakovatelného, co se nikde jinde nemůže opakovat. I když teď slyším, že Jasná páka jsou Talking Heads. Ale tehdy to tak všichni vnímali. Hlavní byla českost a potřeba něco sdělit. Po pětadvaceti letech mám pocit, jakoby to natočil někdo jiný, takže se na to dívám jako na obraz něčeho, kde ty klipy jsou součástí příběhu, kterej nemá epickej děj, ale je to portrét Prahy, trochu nostalgický, bez reklam.

Je tohle to hlavní vizuální svědectví o alternativní hudební scéně?

Něco by se našlo v archivu český televize z konce 80. let. Skončila jedna éra alternativní kultury. Nevznikla tady nová generace.

A co Tata bojs nebo Vypsaná fixa?

Možná dejme tomu, že se objevili Tata bojs. Jako redaktoři Melodie jsme si dali za úkol, že objedeme všechny kraje. Věnovali jsme tomu čtyři nebo pět dílů. Ty výčty byly obrovský a nebylo možný rozlišit, co je vracení se do Evropy. Vypsaná fixa je v kontextu toho, jak vnímám alternativní kulturu, poprock.

A Čokovoko nebo Mucha?

No to je Brno, jsou to první signály, že se scéna zase stabilizovala. Problém je v tom, že tohle se děje i v angloamerický kultuře.

Kam zmizela ta skvělá, zábavná česká rocková žurnalistika, která se četla jedním dechem?

Rocková žurnalistika byla generační: bavila vás a lidi z vaší generace. Po roce 1989 měla nový úkoly a snažila se s tim nějak vypořádat. Seznámení se světovou scénou, to se táhlo celý 90. léta. Pak se zjistilo, že není o čem psát. Protože hudební průmysl začal prefabrikovat hudbu ještě víc než dřív. Žurnalistika ztratila svoji roli. 

Ale pořád jsou hrdinové rockové žurnalistiky jako Simon Reynolds a Simon Frith…

Oni jsou u pramene. Co se týče český žurnalistiky a českých témat, řada umělců změnila přístup k realitě, která tady existovala. Rockeři mohli hrát kdekoliv a kdykoliv. Kdysi ten tlak, co na ně byl, inspiroval, v tom tlaku měl bolševik pozitivní vliv. Lidi se snažili ze sebe něco vydat. Pak už to bylo tak, že lidi šli do studia a ještě nevěděli, co budou nahrávat. V devadesátých létech česká scéna začala degenerovat. O tý degeneraci je hrozně těžký psát.

 

Kontext alternativního hudebního filmu/videa

V kapitole o filmu ve sborníku Alternativní kultura je amatérský film 1968−1989 interpretován jako ideální alternativa, protože nepodléhal takové kontrole státního aparátu jako ostatní oblasti kultury. Soutěže Brněnská šestnáctka (od roku 1960) a Mladá kamera Uničov (od roku 1975) a na konci 80. let Hudba a film v Blansku představovaly svobodný prostor sdílení.

Mezi filmaři, zabývajícími se alternativní hudební tématikou v 80. letech, vynikli − kromě trojice filmařů Hudby 85 Guha-Ryba-Burda  − Ivan Tatíček, Petr Slabý, Michal Herz, Martin Čihák, Marek Jícha a Tomáš Vorel. Řada z nich se etablovala na FAMU.

Československá televize v osmdesátých letech vysílala pořady Amatéři uvádějí, Hitšaráda, Klip-klap, Klubparáda. V roce 1988 vynikl dokument Václava Křístka o Rockfestu.

V devadesátých letech morální kredit alternativní scény a propojení s absolventy FAMU jakožto aktéry “sametové revoluce” umožnily, také díky přítomnosti producenta Čestmíra Kopeckého, vznik zlaté éry alternativní hudby v Československé/České televizi: týdeníky 60, Trip, Bago, Paskvil, a dokumentární projekty Bigbít a Alternativa vytvořily působivé pomníky této scény. V roce 2000 Čestmír Kopecký odešel z České televize a od té doby žánr alternativního hudebního videa stagnuje a přežívá díky kick-starterům a crowd-funding.

 

Hudba 85

Hudba 85 s podtitulem „dokumentární hudebně zábavný film“ byla natočena na 16 mm kamerách. Výsledkem bylo 2x56 minut s přestávkou. Zachytila amatérské kapely nové vlny, které vznikly na začátku 80. let a hrály v pražských rockových klubech, hlavně Opatov a Chmelnice: Hudba Praha, Precedens, Garáž, Babalet, OZW, Nahoru po schodišti dolů band, Máma Bubo, FPB, Soubor tradičního popu, Dybbuk, Krásné nové stroje a Hogo Fogo.

Oficiálně se Hudba 85 poprvé promítala na Rockfestu v roce 1986 a získala uznání na festivalu Hudba a film v Blansku v roce 1986.

Kolovala na videokazetách. V roce 2005 vyšla na DVD v Levných knihách. Při křtu v divadle Archa 1. listopadu 2005 vystoupila většina účinkujících za přítomnosti autorů a moderátora Josefa Vlčka. Film promítal ve vedlejším sále. DVD se v Levných knihách prodávalo za 99 korun a později bylo zlevněno na 19 kč. V zahraničí se promítala Hudba 85 v Českém centru v Berlíně v 3. července 2014.

Ve zmiňovaném sborníku Alternativní kultura z roku 2001 Na Hudbu 85 popsal Martin Čihák a Michal Bregant takto:  „Přestože film byl natočen na šestnáctimilimetrovém formátu, byl z finančních důvodů dokončen a promítán pouze z videa. Význam tohoto filmu, který trpí přece jen jistou zdlouhavostí, netkví ani tak v jeho přínosu filmařském, i když forma kratičkých videoklipů byla na svou dobu novátorská, ale spíše v subjektivním mapování tehdejší rockové scény.“  Čihák, Bregant (Alan 2001, 435).

 

Autoři

Autoři Hudby 85 byli tři amatérští filmaři Petr Ryba, Alexej Guha a Vladislav Burda. Tito tři přátelé organizovali v osmdesátých letech různé happeningy, koncerty a večírky. Alexej Guha a Petr Ryba na Brněnské šestnáctce slavili v roce 1985 úspěch s filmem Momentální indispozice Kristiny Bojarové s hudbou skupiny Hugo fogo.

Alexej Guha (4. 1. 1957) vystudoval Střední školu sdělovací techniky v Panské, po dvou letech na vojně nastoupil v roce 1979 do produkce TV a při zaměstnání vystudoval produkci na FAMU 1982−1986.  V osmdesátých letech v oddělení vážné hudby zajišťoval přenosy Pražského jara, kroniku, soutěž violoncellistů a reportáže; v devadesátých letech po založení tvůrčích skupin, částečně režíroval, částečně produkoval např. hudební magazíny Bago (Balvín-Guha) a Trip (jako zakázku 10:15), nebo s Václavem Kučerou profil Už jsme doma a polohraný fantazijní dokument o malíři Martinu Velíškovi Jaro, peklo, podzim, zima. Od roku 2002 pracuje jako producent ČT (Rozhovor s Alexejem Guhou a Vladislavem Burdou 22. 5. 2014).

Vladislav Burda (31. 12. 1956) vystudoval v letech 1972−76 Střední umělecko-průmyslovou školu v Bechyni a v letech1976−80 VŠE. Po vojenské službě pracoval tři měsíce jako inženýr ekonom, od roku 1982 jako keramik, z toho čtyři roky na Kampě pod Dílem. Od roku 1988 vytváří keramiku v rámci svobodného povolání (Rozhovor s Alexejem Guhou a Vladislavem Burdou 22. 5. 2014).

Petr Ryba (1960−2009) získal vzdělání mimo systém, v osmdesátých letech se živil jako kotelník v hotelu Alcron, v devadesátých letech natáčel na smlouvu pro Českou televizi například seriál Bigbít jako kameraman. Jako akvarista založil firmu Ryby od Ryby (Rozhovor s Alexejem Guhou a Vladislavem Burdou 22. 5. 2014).

Josef Vlček (1951), hudební kritik a dramaturg. Do roku 1988 pracoval v antikvariátu ve Spálené ulici v Praze, v roce 1988−1990 redaktor Melodie, v roce 1990 spoluzakladatel časopisu Rock a Pop. Podílel se na vzniku první komerční rozhlasové stanice Evropa 2. Posledních deset let vede rockové rádo Rockzone. V rámci Jazzové sekce působil jako dramaturg Pražských jazzových dnů, psal pro bulletin Jazz, vydal třídílný slovník Rock 2000. Je autorem Manifestu české alternativní hudby. Dramaturg Rockfestu, koeditor sborníku Excentrici v přízemí (1989). Napsal kapitolu o alternativní hudbě do sborníku Alternativní kultura. (Dědek, Honza, Vlček, Josef. Zub času)

Autorka rozhovoru děkuje Alexeji Guhovi, Vladislavu Burdovi a Josefu Vlčkovi za laskavé odpovědi a za inspiraci Natalii Grovenor z Easymedia Berlin.

 

Literatura:

Alan, Josef. Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945-1989. Praha: Lidové noviny, 2001.

Dědek, Honza, Vlček, Josef. Zub času. Rozhovor. Praha: Galén, 2012.

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP