Martin Klimeš Milý deníčku (V tyto dny XIII)23. 12. 2015

22.11.

S přibývajícím časem, kterým denně procházím, se stále více vznáším nad přítomností a zaujímám místo v prostoru pořád výraznějším. Z něho pohlížím se sílícím pocitem časové omezenosti své existence daleko dopředu a dozadu. Postupná nemožnost kráčet po pevné podlaze, být stále více vězněn v prostoru, znamená zbavovat se tíže přítomnosti, brát na sebe lehkost nekonečna a být tak stále blíže tomu, co bylo a co bude. Vznášet se jen do určité výše nad zemí je tak v jistém smyslu výhodné. Škoda jen, že jsem to nemohl a neuměl ve svých dvaceti.  

 

24.11.

Venku je jinovatka a modrá obloha. Skoro dokonalé ticho. Jedu na kole do města. Na zpáteční cestě nemohu vyšlapat kopec, skoro poprvé sesedám a jdu vedle kola. Je krásně. Tvářím se, že se nic neděje. Okolním zvukům ani tvarům se nevěnuji.  

 

25.11.

Zdá se, že začíná podobný den jako včera. Vrhalo slunce touto dobou vždy tak dlouhé stíny? Zní čekání mezi dvěma pivy pořád stejně?  

 

jana orlova_plato.jpg 

26.11.

Krraaakkk hrál včera v Plato. Jejich improvizace, většinou chvějivě se vznášející v prostoru, nezná společné osvědčené postupy, minimálně proto, že spolu zkoušejí jen při občasných koncertech. Přesto včera hráli kompaktně a až písničkově v duchu undergroundu. Místo zpěváka měli hosta – Janu Orlovou, která četla svou poezii. Její způsob interpretace se mohl někomu zdát poněkud akademickým, ale akce se žlutobílou kyticí chryzantém, kterou v černých dlouhých šatech a s vážnou tváří postupně zuby celou roztrhala, patřila k ryze dekadentním polohám.  

 

PIO_V.Sabo.jpg

28.11.

HearMe!, festival volné improvizace a jiné hudby, probíhá v letošním roce v Pardubicích. První večer ukázal, jaká zvuková dobrodružství, rozmanitosti, prožitky a intelektuální reflexi může přinést tvorba nevyznávající v první řadě vůdčí roli melodických a harmonických principů. Zvukové dialogy, které byly výrazné zvláště u tria vystupujícího vprostřed festivalu, působily v prostoru Divadla 29 zcela přirozeně a samozřejmě. Návštěvníci reagovali spontánním potleskem, pískáním a výkřiky. Zvukoví performeři vytvářeli zvuky a hluky z krabiček, počítačů, domácích udělátek, elektronických zařízení a dalších generátorů zvuků, ale také z obvyklých žesťových nástrojů, houslí, elektrické kytary a kontrabasu. Přesvědčili a potěšili osvědčení, překvapili mladí, např. hráčka na bicí nástroje vynikala svou úsporností, přesně dávkovanými rytmy  a barvami svých úhozů i doteků. Když se později, sedíc za malou bicí soupravou, více rozvykládala, věděla vždy, o čem. Poslední vystupující formací pátečního svátku byl už nějaký rok u nás působící třináctičlenný útvar. I když jeho osádka je do určité míry proměnlivá, je sehraná a rozumí si. Kolik jemností, drobných ozdob, detailů, ale taky řízeného chaosu, zběsilých zvukových běhů, působících hluků, nečekaných souzvuků, noisových ploch a chvílí ticha orchestr zahrál!  Cestou domů mi stále zněl celý velký soubor jako nekonečné echo, takže se o mne po celou téměř tříhodinovou půlnoční jízdu autem nezmocňovala únava a spánek. První den festivalu postupně hráli: duo Antalová & Tarnovski, trio NOIZ a Pražský improvizační orchestr. A to byl první večer.  

 

O-023.jpg

3.12.

Pět ženských hlasů a jedno dítě. Tlumeně, ze suterénu. To zvládnu. Odpoledne bude přednáška Magdy Manderlové z cyklu představování mladých umělců (Sebe)projekce. Těším se i na pár písní, které Magda zahraje a zazpívá. Včera hrálo v ostravském Domě umění německé duo Rant. Několikaminutové písně bez zpěvu jako vybroušené drahokamy. Některé jeho plošky ale zůstaly téměř přírodní, jiné byly pečlivě zvrásněny a zdrsněny a část byla opracovaná klasickým, ale promyšleným způsobem. Kytarista si vychutnával napětí a ticho mezi tóny, jeho různé finesy okrašlovaly předváděný tvar. I ve svém mladém věku jevil znatelný cit pro uměřenost projevu, napovězení myšlenky a účinný dialog se svou hudební družkou. Ta s malou bicí soupravu vzorně doplňovala a vynalézavě kolorovala písňové formy. Do Zrzavé Mary skoro všichni po koncertě odcházeli i v tom nevlídném čase s podivuhodnou lehkostí. Jen já měl před sebou ještě půlhodinovou cestu autem.  

 

6.12.

Vypadalo to, jakoby celou noc jezdily kolem domu auta, ale bylo to jen hučení silného větru.  

 

11.12.

Stoje na náměstí s peticí několik hodin denně, poslouchám kroky a hlasy kolemjdoucích, vánoční koledy, auta a další zvuky města. Nemám z toho ale téměř žádné prožitky kromě zimy, která se mi po čase dostane na tělo i přes tlustou péřovou bundu. Ráno vyloupnu tabletu anopyrinu a zapiju vodou, hlasitě vdechnu po předchozím hlubokém výdechu seretide a drobným otvorem vyštěrkám tabletu prestaria. Čas od času mi nějaká upadne na zem. Přes den si loknu rybího oleje a večer vyloupnu s jemným kovově-umělohmotným šustěním tabletu sortisu, zapíjím opět vodou.  

 

13.12.

Celý víkend jsem proseděl u počítače v obýváku. Neslyšel jsem skoro žádné zvuky zvenku a beru to jako svou nedostatečnost či alespoň nevyváženost. Až večer půjdu na jedno. Zima pokaždé znovu vystaví stěny mezi uvnitř a venku, které musím prorážet.  

 

14.12.

Sedím jen tak pozdě večer. Jsem rád, že jen tak sedím a nic neslyším.  

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!