Extravagantní pojmenování maďarského tria? Nabízí se pro ně hned dvojí vysvětlení: podle vročení výroby starobylého klavíru, na kterém jeho vedoucí skládal své kompozice, a podle dění ve filmu Legenda 1900, které nemohu upřesnit, neboť jsem ten snímek neviděl. Každopádně trio 1705 vzniklo roku 2010, kdy je založil pianista Zsolt Kaltenecker s perkusistou Andrásem Désem a kontrabasistou Bélou Pirim, který se právě vrátil do vlasti po patnáctiletém pobytu v Austrálii. První eponymní deska vyšla v roce 2012, Zone je tedy v pořadí druhá. Sám Kaltenecker se narodil roku 1970 v Budapešti, vystudoval jazzové piano na hudební akademii Franze Liszta (1996) a soukromě si přistudoval lekce u Jakiho Byarda v New Yorku, vydal už pod vlastním jménem šestnáct alb, z nichž se maďarskou deskou roku 1999 stalo Songs from the 20th Century, a k jeho činnosti náleží i progresivní metalový band Special Providence. Ostatně jsme ho mohli zastihnout v Praze na mezinárodním festivalu jazzového piana 2000 či při různých klubových turné.

Z deseti skladeb na současné CD vytvořil sám devět a střídá na nich akustický a elektrický klavír a samplování (podobně jako Piri zaměňuje kontrabas za basovou kytaru); tu desátou napsal András Dés a neliší se od celku příliš podstatně. Ten nemusí své bicí s ničím střídat, protože se v nich na desce zabydlel natrvalo a s vehemencí až nezměrnou. Celek alba mi připomíná jednosměrnou jízdu; skladby mají sice různé názvy, přístup k nim však je takměř totožný: je to směsice jazzu, popu, elektroniky, méně zřetelné klasiky a worldu, ovšem s důrazem na parcelaci, sahající od pop jazzu po jazz rock (nikoli easy listening!), ve které vévodí rytmizovaná symbióza basy a bicích, nad nimiž klavír většinou nonšalantně proplouvá. Motto v bookletu od Lao-C' avízuje kromě jiného souběžnost obtížného a snadného, dlouhého a krátkého, vysokého a nízkého, harmonie hlasu a zvuku, frontálního a zpětného a tak dále a snad se podobné protikladnosti ve skladbách jako Nocturne Revisited nebo Waiting for the Sun i nějak utajeně projevují. Nicméně základním rysem všech možných i tušených peripetií je tu rytmická vehemence, dunivá dynamičnost, vše poddusávající cval. Bicí jsou s klavírem v pohodě a porozumění a basa jim plnostně notuje. Abych nekřivdil pianistovi: občas si i mezizahrává, ale ačkoliv si přitom může i maličko zanostalgizovat, neztrácí důraznost, aby mohl veplout do příští pospěšnosti. Klavírní přehršlení je totiž neustále podtrhováno bicími, jež se někdy zahltí natolik, že si povolí malinkatý oddych, ale tím pilněji pak vše prohartusují dál – s až strojovou, mašinistickou stereotypností. Svoji vlastní skladbu Spring Dance Dés sice začíná s rozvířivou smýčivosti, využije ji však především k tomu, aby se vyřádil v sólu, po kterém se Kaltenecker uvolněně prohání po klaviatuře se zvonkovou rozevlátostí. Naléhavost, probleskovaná odbíjená, úprkování, probubnovávané spění kupředu bez poshovění, vybičovávání hybnosti bez proláklin, kdy si klavír zdatně vede svou a po mírné odmlce se vhrne do tématu se znásobenou dychtivosti, kdy se bicí přímo prokopytovávají a dostřepovávají do běženecky vytryskovaného tumpachovění a kdy jediná basa toto vše většinou podmalovává do chlácholení, takhle to průběží, dokud neodfrčí celá hodina, albu vyměřená. Někdy se ptáme (jako při kompozici New Year), zda v hráčích nevznikne předsevzetí uhnout do neočekávanosti, ale i střídmější vstupy bývají prchavé a hráči se vlastně příliš nezaodchylují od vytýčené trasy předem stanoveného závodění, připadají mi jako dobře namazaný stroj, nezapochybují ani nezachybují, nezahazardují, nevymknou se podstatněji z ustáleného vybičovávání. Aby nevznikl dojem, že Piri útočnou náhlenost pouze tlumí, musím připomenout, že v takové šestiminutovce 21 se probaskytaruje do rockově změteného sólování, což vyprovokuje ostatní nástroje k ještě výzevnějšímu prostřídání až do repetujícího humpoláčtění. Skladby většinou končí náhle, včetně závěrečné Between Spaces, jakoby omylem, jako by je někdo zvnějšku zabrzdil uprostřed dojíždění.

Což všechno nemíním negativně: Trio naplno realizuje to, co si pro 1705 Kaltenecker usmyslil – jde mu o přijatelnou, výzevnou muziku pro široké publikum, bez experimentování, s návazností na známé postupy, jenom více uspíšené, razantněji pojaté. O dílo, „které vznikne, pak je zapomenuto, přesto pořád trvá“, jak bych mohl (volně) přetlumočit vzkaz citovaného Lao-C'.

1705: Zone

BMC (www.bmcrecords.hu)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!