Z.K. Slabý Zooom Trio: What´s for Dessert11. 1. 2016

Leo Feigin tentokrát rezignoval na většinou dosti bohatý slovní doprovod k albům Leo Records, jako kdyby tím chtěl německo-švýcarskému Zooom Triu ponechat absolutní volnost, aby se na svém debutu What´s for Dessert představilo samo. Hudbou. Dokonce ani titulní strana se skupinou turistů, s napětím pozorující a fotografující „cosi“, jejíž střední trojfigura přechází i do bezbookletové ambaláže, nenaznačuje, co by se v devíti skladbách CD, nahraném v srpnu 2014 v kolínském Maarweg Studiu 2 a vydaném o rok později, mělo být. Základním údajem zákuskového nebo chcete-li moučníkového kompaktu zůstává tudíž pouze obsazení: Christian Lorenzen s elektrickým pianem Wurlitzer (dnes dosti opomíjeným) a také analogovým syntezátorem, David Helm s kontrabasem a Dominik Mahning u bicích. Při poslechu si záhy uvědomíme, že inspirace celé produkce vychází z jazzu a jazzrocku semdesátých let minulého století, konkrétně křtěná jmény, jako je Chick Corea nebo Herbie Hancock, ovšem přetavená do současna, a právě toto přetavení činí z tohoto souručenství jakési nadtrio, promiskuitňující humpoláckost s jemnými finesami osobité virtuóznosti, která se všemi skladbami vesměs províjí přes občasné disonance a diskrepance k jasné a řízné melodičnosti.

Hned rozdmýchávání vstupní extravagance Grial & Errol, kdy se piano rozvažujícně rozperuje, basa je odbíjivě zahutňuje a bicí se rozsypávavě rozhlomozí, predestinuje, co bude následovat. Trio jako celek je od prvního okamžiku náladotvorné, nadýmaně přehouštlivé, což bicí důsledně pojišťují. Piano si tu odmelodizovává svoji poloradostnou, položalnou snovačskou feérii se zvonivým zaujetím, což se s podložnou basou a poddupávanou perkusívností do sebe zavinuje, zachvátá i se rozpoloží v rytmizující a melodizující naléhavosti, v níž se bicí do melodie přímo zapohlavkují a rozkotají se do zbystřené řádivosti. Ať už jde o zrychlované manévrování se zbystřenou umanutostí nebo posléze o prodyšňující zapomalení, vše podléhá zpytavému nadlehčování s perkusivním podharašením a je přímo nabízeno vkusu širokého publika.

Jak se věci právě jeví? Tak se táže další chod (As Things Are Now) a my zjišťujeme, že se jeví se zadumanou rozlož(e)ností a průtažností, kterou rozškrtí emotivní basové smyčnění s podplácáváním a poddrhováním bicích, což klavír snaživě doperlovává.

I když album působí jako celek, přece jen v každém zastavení můžeme ocenit různé finesní drobnosti. Tak hned Chinaski (nemající žádnou souvislost s naší kapelou) příjemně překvapí rytmizující poskočností, ve které se bicí rozhlomozí a piano se nad nimi vršivě provléká, což se zdatně seskrumážuje do pospěšné údernosti, jíž se vše bez zábran prokonává do umanuté parádemaršnosti. Jenomže ta pak zaniká na úbytě a virvál se rozvolňuje, doklape a domizí. Droboučký The Heart´s Song ohromí chaotizujícím zavířením, zakotoulovaným okamžitě do infarktního zakončení.  Zato Grimish vše navrátí do markantní hybnosti, protřaskávané bicími, které s haluzivou basou nadnášejí poletivě vyskotačující roztodivnění piana, které se odkuráženě snáší do odkašlávaného polehla a docinkání.

 

 

Na což naváže opět Lorenzenův Wurlizer v Everyday The Run, tentokráte však je potěšlivý a chlácholivý, čemuž se přizpůsobí podléhavá basa i propírné bicí až do závěsné svornosti. Jakmile ovšem piano zablyští, basa zahmoždí a bicí tuto novou okolnost rozeberou s proplachováním a rozcinkáváním, počáteční pohoda je ta tam, roztratí se do náhalné návalnosti, a tu završí odhalivá probíravost.

Ta přejde i do 1911, je ovšem více protěkávaná a zabíravá do zhmotňované útočivosti, ve které vévodí masivní bicí nad rozprašným syntetizováním, nicméně atak se provnitřňuje a posléze zamrtvuje.

Ale to už docházíme k Wasting Your Time in the Underwear Department, rozrázněnému, rozzářenému, až rozzuřovanému s přímočarým pianem (ta přímočarost patří k celé skladbě) a nábojně nátluckými bicími. Tady se trio prodevastuje až do defenzívy. 

Ani závěrečné Jim Velvet celkový obraz nepromění. Zábušnost bicích provází hromadivost piana, celková humpoláckost (o které už byla řeč) se promelodizovává rozechvělou směrodatností do až popového dychtění, které mi připadá jako easy listening naruby.

Zahraniční kritiky, které jsem četl, vyzdvihují Zooom Trio jako nové slovo v tomto okamžiku. To je poněkud zjednodušující. Ale i přenesený jazzrock z jeho někdejší zlaté éry, který má (viz ony zmíněné aspekty, uvedené u jednotlivých kompozic) současné vcílení, znamená oživení. A takové oživení mohou pocítit i posluchači (zejména ti unavení z pokusnictví dnešních experimentátorů) při poslechu tohoto dezertního alba.

 

Zooom Trio: What´s for Dessert

Leo Records (www.leorecords.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!