Petr Bakla Cyklus Krása dneška v jedenácté sezóně najel na mělčinu15. 1. 2016

Když v sezóně 2004/2005 tehdejší šéf tehdejší Pražské komorní filharmonie – dnes se orchestr jmenuje PKF – Prague Philharmonia, což je skoro tak úžasný název jako Škoda Auto Vysoká škola – tak tedy: když před skoro tuctem let dirigent Michel Swierczewski založil koncertní řadu soudobé vážné hudby Krása dneška, vložil jí do vínku šmrnc jisté velkorysosti a sympatickou ambicióznost. Ačkoli záměr a realizace ze začátku neskrývaly (nebo se jí nedokázaly zbavit?) určitou didaktičnost typu „publikum musíme zvykat na současnou hudbu opatrně“ a „ať uslyšíte cokoli, take it easy“, jednalo se o velice seriózní počin, kompromisních momentů bylo pomálu a význam celé věci byl téměř průkopnický: Krása dneška nebyl festival, nebyla to aktivita specialistů na novou hudbu, byla to koncertní řada renomovaného orchestru, orientovaného převážně na obvyklý repertoár. V rámci řady zaznělo nepřehlédnutelné množství premiér současných (většinou, ale nejen českých) skladatelů, a ačkoli výlety do hlubší historie hudby 20. století na programu nechyběly, jejich výběr býval zdůvodněný a navazoval na prezentaci skladeb skutečně nových, aktuálních.  

Od doby svého založení pak Krása dneška procházela různými fázemi, měla hvězdné okamžiky i sezóny, kdy bylo znát, že vedení orchestru leží spíše v žaludku než na srdci, měla momenty vzbuzující zvědavost a naděje na příští i období útlumu. Stále však její těžiště leželo v tvorbě přinejmenším posledních několika dekád a na koncertech bylo lze vyslechnout docela dost kvalitní hudby. Oscilovala kolem solidní interpretační úrovně a nikdy podstatně nerezignovala na dramaturgické krédo, s nímž vznikla.  

Program aktuální sezóny tak znamená krutý propad do bezvýznamnosti. Hana Dohnálková, která vystřídala ve funkci dramaturga Petra Kofroně, letošní Krásu dneška pojala jako vousatou, učebnicově muzeální a nic neriskující přehlídku českých skladatelů 20. století, z níž se jakékoli zdání „současnosti“ (neřkuli „dneška“) vypařilo. Jaroslav Ježek (1906–1942), Ervín Schulhoff (1894–1942) a Pavel Haas (1899–1944) jsou skladatelé, jejichž hudba se má objevovat běžně a samozřejmě v nespecializovaných komorních řadách orchestrů; zařazovat jejich díla do dramaturgie orientované na současnou hudbu sice může být ve specifických případech oprávněné, jde-li o to, zpřítomnit nějakou historickou či stylovou souvislost, těžko ale mohou tvořit páteř takové dramaturgie. Alois Hába (1893–1973) je komplikovanější případ, jeho hudba se hraje (i poslouchá, obávám se) zřídka a snad skýtá oblasti dosud málo prozkoumané a desítky let neprávem opomíjené, ovšem nedá se svítit, je to historická osobnost. Tím, že z Háby budeme dělat „aktuálního“ autora, jímž při vší vůli není, mu žádnou službu neprokážeme.  

Co se žijících autorů týče, volba Dohnálkové padla na Karla Husu (*1921) a Jana Klusáka (*1934). Při veškeré úctě k těmto pánům nemám pocit, že by se jednalo o autory reprezentativní ani pro hodně široce definovanou „současnost“ české komponované hudby. Pokud už Dohnálková rezignovala na mezinárodní repertoár, jemuž Krása dneška doposud vždy věnovala zvýšenou pozornost, proč tedy alespoň nedala veškerý prostor českým autorům skutečně současným? Mezi nimi by pak i Husa a Klusák mohli mít své místo, ale těžko je zastoupí. Ať jsou naše estetické preference jakékoli, je evidentní, že Krása dneška jako platforma pro současnou hudbu, jíž doposud vždy v té či oné míře byla, v letošní sezóně přestala existovat. Je to velká škoda. Je to už napořád?

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!