Z.K. Slabý Guus Janssen: Meeting Points18. 1. 2016

Meeting Points není album v obvyklém slova smyslu. Je to kompendium devíti předtím nevydaných nahrávek, jejichž pojítkem je amsterodamský Bimhuis. Konkrétněji: kde klavírista koncertoval v různých obsazeních od 1. ledna 1989 do 5. října 2014. Nikoli v chronologickém řazení, nýbrž v následnictví, které má vyvolat dojem koncipovaného alba. Tedy průřez hudební činností tohoto nizozemského pianisty? Ano a ne. Janssenova skladatelská a interpretační činnost je mnohem bohatší a rozvětvenější, zahrnuje i klasickou hudbu a čtyři opery. Zde se pohybujeme na pomezí jazzu, meandrovitě pojímaného, a improvizace, a to v neustálých proměnách, které mají posluchači představit Janssenovu (sou)hru ve všech finesách. Tedy v janusovské dvojtvářnosti, o které vypovídá závěrečná Janus Bifrons? Spíše v několikatvářnosti. Přitom tato setkání sice klavíristovu mnohostrannost ukazují, avšak zároveň je to vhled do celistvější holandské scény včetně těch nejoriginálnějších sólistů.

Značná různost se projevuje hned ve třech duetech. Ten s originálním bubeníkem Hanem Benninkem ovládá vskutku aprílová poskočnost, ve které se klavír rozeznívá od odbíjivosti přes pohodovost po lahodnou snivost, bicí jsou místy nactiutrhačné, jinde si jenom uklecávají nebo své zvraty vyštafírovávají; každopádně jde o honitbu, ve které Bennink sleduje Janssena zcela důvěrně, neponechá mu ani vteřinu na rozmyšlenou, vše se proměňuje jako na obrtlíku, postupy obou se v mžiku střídají od rozperlení a hrompálování přes strojnost a valibuctví do veselůstkové expanze, kreščenda dekreščenda, rokotající iluzívnosti a pronásledovatelné průsekovosti. V duetu s altsaxofonistou Leem Konitzem naopak zprvu zdrsňujícím elementem je zakolíkovaný klavír, kdežto altka je zálibná, líčivá, lichotná, ale když si piano odehraje svůj part, vejdou oba do hovořivého i repetitivého dialogizování, souběžnostního i přeskáčkového, hádavého i souhlasivého, nabádavého, pochybovačského, protestně rozčilného i odbojně otázkového, dokud piano vše nedovede do konečného zasmíření. S bubeníkem Johnem Engelsem pak má klavír roli spíše miniaturizovaně poklidnou, až rozšafnou, stupnicově všechno odvažuje vyvažuje, přemítá i rozmítá, zatímco bicí ho nášlapně i poklicově podkopávají.

Z 1. září 2011 jsou tu hned tři nahrávky v obsazení Michael Moore,  který v prvním případě hraje na klarinet, ve druhém na basklarinet a ve třetím na altsaxofon, Oene van Geel s violou, Ernst Glerum s kontrabasem a Wim Janssen s bicími. V úvodní zachrumlující "ažfolklórnosti" se mísí  holandský smysl pro humorné škádlení a vrdlouhání s mrckující výbušností, přičemž skotačivé piano poddolovávají bicí s basou, nad ním poletuje rozverný klarinet a celý prostor rozšiřuje viola. Naopak druhý vstup těchto hudebníků charakterizuje nastraženostní seskupování s podtónovanými prodlevami, vrzukající zahrdlování, posloupné vysouvání, vbíhání, vytáčení, zádrhelné odročování či rozharašované štipcování. Z tohoto dohlédavého dohledávání se vysoukává klavír s basou a vše se houfuje do přesmyčkovaného zalichocování.  Zmíněnou janusovskou dvojtvářnost ovládne pak rytmizovaná názpěvnost, širokodechá melodičnost a swingující ezotéričnost. Jenomže by to nebyli Holanďani, kdyby tuto harmonii nenarušovali osobitými vstupy jednotlivých nástrojů, neprostřídávali různé přeskupovačky, vnucovačky, protipolohy, citace a provokace. Každý člen kvinteta přidá v pravou chvíli svůj příspěveček, výmyk, rozvíření, zahoukání, zašvitoření, nicméně klavír tyto výmyky udrží v nezadržitelném rytmu, dokud se vše neuzavře.

Nejstarší  nahrávkou je Rondo, ve kterém Clusone Quartet tvoří vedle Janssena opět Michael Moore (s altkou), výtečný violoncellista Ernst Reijseger a opět nezaměnitelný Han Bennink. Jejich rondování probíhá tu s protáhlou mučivostí, rocupovávanou saxem a udeřivě rozmlacovanou bicími, zvítězí však japonizující piano s třásnivým cellem, jejichž zalykací, vábivkový a exotizující přístup přivádí vše do varu a vířivkovosti, celek pak je přezlomkrkově roztodivnící, tanečně výzevný a především plný špílců a překvapovaček, vše se za razantních zhupů bicích prohoupává, tyto rezonující zhupy střídají zesměšnivé citáty až do pochodového úprku, po němž hned následuje zalichocení a pád.

Posledním kolektivem na této desce je septet (tenorsaxofonista Peter van Bergen, Sanne van Hek s trubkou, Wolter Wierbos s trombónem, kytarista Raphael Vanoli, a nám již známí basista Ernst Glerum a bubeník Wim Janssen), v jehož dvou fázích Pog (= Pogo 1 + Pogo 2) Janssenův nástroj další program vyprovokuje, naznačí cestu brilantním rozkurážováním a rozezvučováním, do něhož se záhy veskrumážuje změť ostatních nástrojů v čele  s břeskným trombónem, k němuž se připojí výtřeskný sax a výkřičná trubka i záhlučná basa. Ale z nastalého chaosu se vyrojí celý průvod zvuků, z něhož vystřelují tu kytara, tu sax, vše se zgalimatyášuje v nesvorné svornosti do jednotlivých atašíků, které se opětovně schrují do rojové změti, z níž je klavír až beethovenovsky vyvádí. Dvojka naváže s ještě mohutnějšími výkyvy a střídačkami, zámlkami a sólovými vstupy od výbušně řvounské rujnosti přes neustávající provokace v houfování nástrojů až po průklestovou zpokorněnost.

Takhle tedy můžete prožít (nikoli pouze proposlouchat) album Meeting Points. A pochopit, že Guus Janssen je muzikant, který s touto smetánkou holandské jazzové improvizace vytváří už celou její epochu.

 

Guus Janssen: Meeting Points

Bimhuis (www.bimhuis.nl)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!