Jorge Boehringer Slova a hudba: Imaginární dialog22. 1. 2016

Belphegor.jpg

Belfegor

Joe: Lenost?

Bob: Nevím. Lenost nebo láska?

Joe: Vždycky jsem myslel, že je to lenost jako „čtenost“, ale s jeho přízvukem to bylo jako „lejnost“.

Bob: Rýmuje se s „prodejnost“.

Joe: O čem to mluvíš?

Bob: Přemýšlel jsem o prvním řádku hry Slova a Hudba [Words and Music]

Joe: „Jak dlouho ještě musím být zavřený tady ve tmě s tebou?“

Bob: Abychom vrhli na tuto situaci trochu světla: temnota, nekonečnost a prázdnota jsou témata, která se u Becketta vrací, ale ne volně nebo oportunisticky. Jeho osamělost je spíše přeplněná.

Joe: Jako uvnitř jeho hlavy?

Bob: Postavy mohou být aspekty jedné osoby. Osamělé ve tmě se svými myšlenkami.

Joe: Možná se to odehrává v temnotě, protože jde o rozhlasovou hru, ne-prostor. Je v tom modernistická poctivost k materiálům…

Bob: Modernismus, ale absolutně osobitý! Toto je Feldmanovo předpředposlední dílo. Beckettův text byl původně napsán v roce 1961 pro BBC. Stáhnul ho a nebyl dokončen, dokud k němu Feldman nenapsal o dvacet let později hudbu. Dílo bylo poprvé uvedeno až po Feldmanově smrti v roce 1987 na americkém festivalu Beckettových rozhlasových her. Feldmanovy pozdní kompozice jsou krystalické, promyšlené, plné pomalu se proměňujících vztahů. Text je drzou výměnou, plnou „hrubých odseknutí“, ale opakování událostí vytváří posun kontextuálních významů, na přístupu k prvkům vztahů se podílí text i hudba.

Joe: Skutečně nechápu, co je co.

Bob: Nebo kdo je kdo

Joe: Ping! Levé ucho slyší Joea i Boba a pravé ucho říká „můj bože“.

*prohodí si sluchátka*

Joe: Nutně tam nemusí být ani jedno ani druhé. Pletou se dohromady, ale Beckett jim dává různá jména. Nemůže nikdy jít o tu samou osobu, ale nemůžeme je od sebe rozlišit. Ping!

Bob: Připomíná mi to trochu Rosencrantze a Guildensterna v Hamletovi, tedy myslím u Stopparda. Jsou to dvě postavy. Existují, to je vše. Nikdo si není jist, kdo je kdo, co je co, ani oni sami.

 

Joe: Ping!

Bob: Ping?

Joe: Ping napsal Beckett v roce 1966, pět let po původní verzi Slov a hudby. „Povídka“ zkoumá pomocí krajně rozbitého vyprávění sérii vztahů, v nichž se před očima čtenáře volně mísí vnitřní a vnější zážitky postavy. Plynutí textu je často rozdělováno zvoláním Ping! A se Slovy a hudbou sdílí mnohé postupy transformace textu a rytmického návratu. Nakonec k její scénické podobě dělal hudbu Derek Bailey, ale premiéra se konala teprve nedávno na Huddersfield Contemporary Music Festival v podání orchestru dirigovaného virtuózním improvizátorem a dirigentem Simone Fellem.

 

Joe *kvák*

Bob: Máš něco v krku?

Joe: *kvák*

Bob: Snažíš se klást jikry?

Joe: Promiň, jen se snažím jít podle scénáře::

Bob: Tomu skutečně nerozumím. Kvák se zdá být oběma postavami najednou, ale Slova jsou rozhodně postavou a Hudba dává nástupy hudbě. Nebo je Hudba postava, jež mluví hudbou?

Joe: (Kvákavým hlasem) Hudba, nebo slova?

Bob: Hudba hraje jen tehdy, je-li psáno Hudba, ale hudba i text se zdají opakovat, ačkoliv se ve skutečnosti neopakují. Spíš se vzorce not i slov vracejí, ovšem s rozdílnými důrazy, což znamená s odlišnými tvářemi.

Joe: Zacházení s textem docela připomíná Feldmanovo mozaikování, zrcadlení a převracení sekvencí not a pomlk do nových vztahů. Posouvá je ven z textury, či zpátky do ní, čímž mění barvu. Noty znějí díky kontextu jinak a podobně Beckettova slova mění svůj význam překombinováním a novou gramatikou. Je zajímavé, že Feldman napsal skladbu For Samuel Beckett hned poté, je to jeho předposlední dílo a jaké je to dílo: Monumentální. Ale hudba je tady, je to jen návrh.

Bob: Návrh?

Joe: Beckett píše:

„HUDBA: Návrh k následování.“

„HUDBA: Další stručný návrh.“

Bob: Hudba je také ve scénáři popisována jako „vylepšení toho, co přišlo dříve“. Záměrně nejasné. Jako by Beckett k dokončení potřeboval najít Feldmana.

Joe: „HUDBA: Hraje sama vzduchem, pak přizve SLOVA otevřením, pauzou, pozve znovu a nakonec velmi jemně SLOVA doprovází“. Feldman Beckettovi poskytuje kontext.

Bob: Posluchač je zmaten stejně jako postavy ve hře.

Joe: Jsme zmateni tím… Je to viola?

 

HUDBA: Malý orchestr jemně ladí.

Joe: Lily!

Bob: Co? Uniklo mi to?

Joe: To byla jen značka! „Mira ve Velrybě, ve své desáté a největší velikost této noci, září chladně dolů na nás, když hovoříme a hledíme vzhůru.“ (Pauza)

Bob: To jsou souhvězdí, Beckett se rozhodl nahodit pár astronomických odkazů. Mira, „zázračná hvězda v krku souhvězdí Cetus, Velryby.“ Ale co to má do činění s Feldmanem?

Joe: Nezní ta hudba také trochu jako souhvězdí?

SLOVA: Prosím! (Ladění. Hlasitější.) Prosím! (Ladění odeznívá.)

Bob: Věci se začínají míchat, slyšeli jsme to už? Chci jen vědět, jestli mi to uniklo, nebo ne.

Joe: Co uniklo?

Bob: Ta chvíle, kdy se něco stane! Klimax. Cokoliv. PROSÍM!

Joe: Tohle jsme ještě neslyšeli, ale kontext je nový. Není tu klimax, jen kontext.

Bob: Neustále se to vrací k sobě!

HUDBA: Krátké hrubé odseknutí.

Joe: Á! Takže tohle je ten hrubý kousek… Nezdálo se to být až tak hrubé. Jen… Slova.

Bob: a Hudba.

Joe: Dobrá. Měli bychom si teď poslechnout For Samuel Beckett?

 

Překlad: Matěj Kratochvíl

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!