Matěj Kratochvíl Zkouška sirén: Hudba na ulici3. 2. 2016

Když jsem někdy těsně po otevření hranic počátkem 90. let viděl hrát na jednom italském náměstí indiány na panovy flétny, byl jsem nadšen. Když podobné vystoupení vidím dnes v Praze, snažím se mu pokud možno zdaleka vyhnout. A tak je to ve veřejném prostoru pořád. To, co v jednu chvíli působí jako osvěžení, může jindy obtěžovat, skvělá zábava pro jednoho je urážkou vkusu pro jiného. Ale přesně k tomu má veřejný prostor sloužit: ke komunikaci a konfrontaci názorů a vkusů. Na hudbě se dá dobře testovat, jak to funguje.

V Praze se posledních pár let zdálo, že magistrát i pouliční muzikanti se pomalu propracovávají k životaschopnému modelu. Teď se však věci dávají zase do pohybu, ne úplně pěkným směrem. Na konci ledna zastupitelstvo schválilo vyhlášku, která má reagovat na údajné stížnosti obyvatel a vnést do pouličního umění jasná pravidla. Výmluvný je již první paragraf:

„Provozování pouliční umělecké veřejné produkce na veřejně přístupných místech je činností, jež by mohla narušit veřejný pořádek v hlavním městě Praze.“

Z takové formulace je cítit hrůza z teroristů maskovaných za trombonové kvarteto. Pražská buskerská komunita se snažila podílet se na vzniku vyhlášky a přicházet s vlastními návrhy, ale zdá se, že jejich hlas nebyl vyslyšen. Při čtení vyhlášky si lze jen představovat, jak asi vznikala. Vypadá totiž, jako by ji poslepovala parta lidí, z nichž každý má nějaká svoje přání a představy a nikdo z nich se nestará, bude-li výsledek dávat nějaký smysl. Najdeme zde tedy myšlenky docela dobré vedle naprosto nesmyslných. Co chybí především, je právě jakákoliv koncepce, jasnost a přehlednost.

Začněme tím pozitivním. Za takový krok by se dal považovat zákaz vystupování se zvířaty – ačkoliv vyhláška se mi zdá v tomto ohledu trochu vágní, ale budiž, stejně je tato pasáž šitá na míru tomu divnému pánovi, co v převleku za krále nechával turisty fotit se s papoušky. No a dál… Nemůžu si pomoci, ale tím také pozitiva končí. Následují jasná a přehledná pravidla jako třeba o tom, že je „zakázáno používat hlasité nástroje jako např. bicí nástroje, hlasité etnické nástroje či předměty, jsou-li použity namísto hudebních nástrojů.“ (…) „je zakázáno používat dudy a dechové nástroje vydávající vysoké tóny, zejména pikoly nebo hoboje.“ (…) „žesťové a jiné hlasité nástroje, které to umožňují, zejména saxofony, lze při pouliční umělecké veřejné produkci používat výhradně s dusítkem.“  Marně přemýšlím, které nástroje jsou či nejsou etnické, kdo určí, co je hlasité a který tón je již dostatečně vysoký. Co právě který hobojista či pikolista provedl komu z vážené městské rady, že z jeho nástroje byl učiněn odstrašující příklad pořádek narušující pištivosti. A hlavně – kde seženu dusítko na saxofon. Tedy, pár pokusů o takovou věc tu již bylo, ale v principu nemohou fungovat, protože na rozdíl od trubky leze zvuk ze saxofonu či klarinetu do všech stran, ne jen tou dírou na konci.

Pirátská strana zveřejnila svůj protinávrh vyhlášky, který je v něčem vstřícnější (např. povoluje amplifikaci do 15 wattů), ale nikterak přehlednější. Jako žertovný detail jsou zde výslovně zakázány Skotské dudy (ano, s velkým S), ač dudy irské či chodské nejsou o nic méně smrtící, což potvrdí každý, kdo někdy navštívil Strakonice v době dudáckého festivalu.

Zvláštní kapitolou je soupis míst, kde je zakázána hudební či jakákoliv jiná produkce. Opět se zdá, že je výsledkem především nějakých zvláštních partikulárních zájmů. Co je u všech všudy tak zvláštního na parku v holešovické Tusarově ulici, že je třeba tam výnosem chránit občanstvo před hudbou? Tylovo náměstí, Letenské náměstí, Národní třída… čím jsou ta místa výjimečná? Ani střídání levého a pravého břehu nedává smysl. Nestačilo by prostě omezit povolenou dobu hraní na jednom místě?

Jakýsi nešťastník, asi brigádník z tiskového oddělení dostal za úkol, reagovat na facebooku Praha.eu pod článkem o schválení nové vyhlášky. Jeho výbavou byly nekonečné permutace fráze „Nechceme busking zakazovat, ale konečně mu dáváme potřebná jasná pravidla.“ Mnoho argumentace dotyčná osoba nepředvedla: „nechceme přijít o pouliční umění, ale zároveň nechceme, aby si všichni dělali, co chtějí...“  Na obranu vyhlášky zaznělo, že se její tvůrci seznamovali také se stavem v zahraničí. Těžko říci kde to bylo, oni sami to neupřesňují. Podívejme se tedy sami. Někde jsou na pouliční muzikanty přísní: V Dublinu si musíte koupit roční povolení za třicet EUR, v Bruggách je to deset na den, ve Vídni se platí za některé lukrativnější lokality, jinde to jde zadarmo. V New Yorku, pokud chcete hrát amplifikovaně, vyplácnete za den čtyřicet pět dolarů na místní policejní služebně za povolení. V tamním metru můžete hrát při dodržení několika pravidel víceméně legálně zadarmo, nebo se můžete zařadit mezi privilegované buskery, což vyžaduje podání přihlášky a absolvování přehrávek před komisí, ale na druhou stranu přináší lepší místa a propagaci ze strany dopravního podniku.

Co vyhlášky všech těchto (a dalších) měst spojuje, je srozumitelnost, jednoznačnost a absence blábolivosti té pražské. Je-li stanoven hlukový limit, je udán v decibelech včetně toho, kde a jak se měří. Muzikanti tak nejsou odkázáni na to, jak se zrovna dotyčný strážník vyspal a jestli se mu zdá jejich nástroj příliš etnický nebo vysoký. A to je také možná cílem nové vyhlášky. Kombinací nejasných pravidel a libovůle městské policie vytvořit povědomí, že v Praze nemá cenu pokoušet se ulice oživovat. Takže nakonec zůstane zase ten nesmrtelný dixieland na Karlově mostě. V tomto smyslu koneckonců vyznívá i poznámka ze zasedání Výboru pro kulturu ze 7. října 2015, kde zástupce starosty Prahy 1, Daniel Hodek vysvětluje, že cílem upřesňování vyhlášky je vytvoření vhodného nástroje pro Městskou policii. Onen zápis obsahuje i jiné pozoru hodné body a za připomenutí z něj stojí, že Matěj Stropnický se pokusil prosadit odstranění toho nejzmatenějšího paragrafu vyjmenovávajícího „nežádoucí nástroje“. Byl jednohlasně odmítnut. 

Kultivace veřejného prostoru je oblastí, v níž česká společnost ještě pořád tápe. Jako bychom uznávali jen na jedné straně nedotknutelné soukromé vlastnictví a na druhé byrokratická pravidla. Ve veřejném prostoru by se přitom soukromé a obecní mělo potkávat a prolínat. Neschopnost vyjasnit si, kde v tomto tekutém hraničním území může mít místo hudba, ukazuje, že na sobě musíme ještě zapracovat.

saxofon.jpg

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!