Jan Hocek Zápisky melomanovy 94. 2. 2016

Právě vrcholícím ME v krasobruslení nezůstal nepoznamenán ani meloman jako já, ačkoli ho nesleduju, anžto nemám televizi. Vzpomněl jsem si ale na onen triumf britského páru Jayne Torvill a Christopher Dean na Olympijských hrách v Sarajevu v roce 1984, kdy svou jízdou na Ravelovo Bolero konečně narušili hegemonii sovětských dvojic. Pamatuju si to, jako by to bylo včera: matka plakala dojetím, otec otevřel okno a řval do ulice své opovržení bolševiky...

A tak jsem se začal více zajímat o onu skladbu, která se dá považovat za skutečně profláklou. Bolero napsal Maurice Ravel původně pro baletku Idu Rubinsteinovou, která chtěla něco španělského. Skladba pak byla premiérována v roce 1928 v Pařížské opeře. To jsem ještě nebyl na světě. Ale ani moje generace nebyla ochuzena; od roku 1978 kralovala s Bolerem Maya Plisetskaya. Vloni tato legendární ruská víla, manželka skladatele Rodiona Ščedrina, bohužel zemřela; ale mohu se nořit do jejích úchvatných pohybových kreací alespoň takto:

Tato slavná choreografie je spojena se jménem Maurice Béjart. Tento rodilý Francouz, žijící ve Švýcarsku, je mimochodem synem filozofa a futuristy Gastona Bergera, jenž se zabýval především fenomenologií, respektive strukturou charakteru. Béjart se podílel také na filmu Jedni a druzí, který v roce 1981 natočil francouzský režisér Claude Lelouch. Finále filmu o osudech tří generací jedné umělecké židovské rodiny obstarává taneční vystoupení na hudbu z Bolera. Sólo zde má původem argentinský, ale ve Švýcarsku žijící Jorge Donn. Ten v roce 1992 zemřel ve věku 45 let na AIDS, rok po Freddiem Mercurym a ve stejném věku. Béjart oba osudy později spojil v divadelně-tanečním představení pod názvem Ballet For Life...

Jako meloman jsem se napájel hudbou ze všech pramenů a toků. Nejenže jsem si rozšiřoval záběr a naučil se oddělovat zrna od plev a perly neházet sviním, také jsem se zajímal o jednotlivá díla zevrubněji. Nemohlo mi samozřejmě uniknout ani to, že Ravelovo Bolero si rádi půjčovali také rockoví muzikanti; může za to samozřejmě onen hutný perkusivní rytmus a řízné sazby, jimiž ozvláštňovali jinak snadněji odhadnutelné rockové postupy. Možná leckdo z posluchačů nepostřehl, že základní rytmický motiv z Bolera si vypůjčili např. Jeff Beck (Truth, 1967), Jefferson Airplane (White Rabbit, 1967), Led Zeppelin (How Many More Times, 1969), Deep Purple (Child In Time, 1970), King Crimson (Bolero-The Peacock´s Tale, album Lizard 1970), Alice Cooper (School´s Out, 1972), samozřejmě Emerson, Lake & Palmer (Abaddon´s Bolero, 1972), Styx (Lady By Styx, 1973), Lynyrd Skynyrd (Freebird, 1973), Ted Nugent (Stranglehold, 1975), Iron Maiden (The Ides Of March, 1981) a dokonce Metallica (Damage Inc., 1986). Avšak rockovou hudbu poslouchám čím dál méně, neboť se mi naopak v čím dál větší míře otevírá svět experimentální a soudobé vážné hudby. A některé rockery už neposlouchám vůbec; třeba takového Nugenta. Od té doby, co jsem si přečetl jeden rozhovor s ním, kde se holedbá svým nejoblíbenějším koníčkem - střílením veverek, ho nějak nemusím...

Bolero adaptovali i jiní kmáni! Třeba Isao Tomita, japonský průkopník elektronické hudby. Nebo Američan Kurt Riemann, jehož album Electronic Nightworks vyšlo v Polsku v roce 1986 a díky Stánku polské kultury na rohu Jindřišské a Václaváku jsem ho mohl mít. Také jsem se v té době střetl se sovětským souborem Arsenal. Ten mi vyrazil doopravdy dech. Saxofonistu a skladatele Alexeje Kozlova, který Arsenal založil v roce 1973 a položil tak základy pro růst avantgardního jazzu v zemi, kde zítra již znamená včera, sleduju se zájmem dodnes...

A to by nebyl Frank Zappa geniálním Frantou, aby neměl v šuplíku také jedno Bolero. Na typicky zappovsky pojmenovaném dvojalbu The Best Band You Never Heard In Your Life, sestaveném z koncertních snímků a vydaném v roce 1991, kromě vskutku osobité ravelovky tady najdete i Johnnyho Cashe (Ring Of Fire), motiv z Kmotra (Nino Rota), westernového seriálu Bonanza a další chuťovky...

Jako meloman se musím pochlubit také čerstvým úlovkem jedinečně uchopeného Bolera. Italský soubor Oteme, působící od roku 2010, směle spojuje avantgardní rock se soudobou komorní hudbou. V leččems mi připomíná revoluční snažení londýnské kapely Third Ear Band, jež v podobném duchu spáchala v roce 1972 nesmírně sugestivní hudbu k Polanského filmové adaptaci Macbetha. Oteme ale disponuje dvojnásobným počtem hráčů a vedle coververzí klasických témat či naopak rockových písní prezentuje tvorbu soudobého italského skladatele a člena ansámblu Stefana Giannottiho (kytara, banjo, perkuse). Jejich Bolero je prostě odzbrojující:

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!