Jan Hocek Frans Friederich: Jazzdancetera #3; Bands #48. 2. 2016

Již jsem se tady od počátku nového roku nizozemskému experimentátorovi Fransi Friederichovi dvakrát věnoval. Na Bandcampu stačil ještě zveřejnit další dvě alba, prozatím na delší čas poslední, jak se mi svěřil. Ve dvou dnech se tedy objevily poněkud jinak pojaté kolekce nahrávek; jde totiž o specificky sestavené výběry Jazz Dancetera #3 (28.ledna) a Bands #4 (29.1.).

Album Jazz Dancetera #3 je sestaveno z Friederichových skladeb, jež by mohly fungovat jako taneční hudba. Mohly, ale jejich gró je v hudební hravosti, ve fantazii bez hranic a napříč žánry, respektive v syntéze žánrů, mnohdy neslučitelných. Ovšem jen zdánlivě. Desítka kompozic vznikala od roku 1998 a byla součástí různých projektů, ať už sólových či kolektivních. Takže tu najdeme např. dva příspěvky od Sonar Lodge; v úvodním Nostalgia v triové sestavě se zpěvačkou Marií-Claudine Vanvlemen, což onen typicky prehistorický elektronický sound ozvláštňuje prvky r´n´b, ve druhé ukázce Droms (track č.7) pak již ve dvojici (Frans Friederich a Richard van Kruysdijk) budují podivně pokroucenou lynchovskou náladu. Nechybí čtyři ukázky z Friederichova víceméně sólového projektu Recyclopedia – v Duckie Dub vychází sice z rozverného reggae, ale kontrast hlubokých žesťů a ječivých zvuků je až hororově děsivý, U&Me představuje disco injektované swingem, X-Track zase fúzi space-rocku a neworleánského jazzu, v Unicom se do drum´n´bassu šmrncnutého funky zavrtává trubka a´la Miles Davis z časů Čubčího lektvaru. A nakonec je tady zastoupen sám Friederich s pozoruhodnými hudebními odkazy, a to na pouliční šraml i vzletný filmový soundtrack (Friday the 13th), indickou ragu, již nakonec pohltí disco (Shankar), a závěrečné dva tracky přímo pracují s konkrétními jazzovými kompozicemi – Monkův standard Epistrophy zahalí Friederich do jazz-rockového, posléze nu-jazzového hávu, a slavné Ellingtonově Karavaně dodá zprvu šamanský rozměr, který nakonec přetaví jakoby nic ve spaghetti-westernové téma!

Kolekce pod názvem Bands #4 obsahuje 13 skladeb, jež charakterizují Friedericha jako výtečného lídra či jen sidemana. Hudba je tady ještě výrazově pestřejší a propracovanější. Pětkrát je tu zastoupena Recyclopedia. V úvodním tracku N-Intro zpívá jakousi (snad) korejštinou zpěvačka Annelies Vree, hudební materie se skládá z minimalismu, jazzu, etnické hudby (didgeridoo) a dalších vrstev. Track č.7 je Silence, což je výtečné, až ellingtonovsky barevné uchopení stejnojmenné skladby Charlieho Hadena (v originále hraje sólo taktéž trumpetista – Chet Baker). Po ní následuje XGT#1, jíž vévodí mimimalistické figury kytary, č.11 je Tango No.X, kde je taneční rytmus vášně přetaven do jazz-rocku, do něhož zasahuje navíc ještě Morricone, závěr alba patří pak sextetu, který hraje Ode; tady je využit motiv z písně amerického křesťanského písničkáře Davida Dunna, jehož náhle přehluší motiv z děsivé skladby Devil´s Triangle skupiny King Crimson! Nechybí eklektická směs free-jazzu, swingu, bondovky a soudobé komorní hudby ve skladbě Caoba desetičleného ansámblu Dull Schicksal (nejstarší záznam na výběru – 1995), irská opilecká skočná s prvky tex-mex a neworleánské dechovky (Vrijbuiter) či balada se zpěvem a´la Shane MacGowan (Het is altijd Wat op het Wad), dokonce i odsejpavé ska (Zierikzee), to vše v podání kapely Zinkzand. Friederich pak dokáže i rozesmát (zvířecí písnička Liedje v duu s Harmem Goslinkem), zaútočit hutnou psychedelií (Cactus), rock´n´rollem s davisovskou příchutí (It´s All Over Now), nebo dokonce omámit sladkobolnou countryovkou, avšak oděnou do řízných žesťů (Wild Rose od Jima Reevese). To prostě nemá chybu!

Frans Friederich: Jazzdancetera #3

Frans Friederich: Bands #4

(https://fransfriederich.bandcamp.com/music)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!