Z.K. Slabý Piotr Wyleźol: Improludes; Aga Derlak Trio: First Thought29. 2. 2016

Ján Sudzina na své Hevhetii sází vedle mapování současné slovenské hudební scény i na adopci polských výrazných osobností. To se projevuje třeba právě na skladateli a klavíristovi Piotru Wyleźolovi (1976), pohybujícím se jak v jazzu, tak v oblasti hudby vážné. Ten má na svém kontě už šest alb, Improludes jsou však jeho prvním počinem sólovým. A je nutno říci, že počinem zdařilým, zejména pro ono ustavičné prolínání jazzovosti s odliky a prosaky hudby vážné, někdy náznakově, jindy jednoznačně do osmi kompozic vstřebávané. Přes tuto zdánlivou mesaliančnost jde v případě Introludes o jednu neustále se prolínající rovinu, nevzdalující se nikdy příliš z vytčeného záměru.

Vskutku improludové ladění má vstupní White Water (motiv vody se tu ještě objeví), počáteční zkusmování totiž zbytňuje do pohrávání zahrávání, ručejuje do ligotavě mihotavého romantizování, nicméně Wyleźolova pozice i ruka je jistá, pevná, osobní, zvládá jak gruntovní vútočnění, tak roztěkávané poskakování či okoličnaté perlení. Jeho přístup přes chvilkovou odříkavost je probíhavostní a nepřetržitostní – až do posledního doťuknutí.

Improludes in E (rovněž Improludes tu probíhají v několika variantách) po drobném váhání navazují na počátek, se zapevněnou jistotou však dosavadní postup vybrušují. Wyleźol tu protryskávaně poletuchuje, vyrounávaně (neplést s vyrovnáváním!) námět proškálovává, je pohybně virulentní, přehršluje, nehazarduje však, zná své mantinely, ve kterých se bezpečně pohybuje, rozevíravě dění prismatuje, neokolkuje, naopak odhodlávaně nakročuje ke každé další fázi skladby, protože ví, kam směřuje a co je zapotřebí podtrhnout, před závěrem si dokonce zazávodí a rázně zakončí.

Vodovážná Black Water vytryskává i zapoléhá, excituje i se doznává, odhalovačně prubíří. Stejně jako ta bílá, ani černá voda se nehuňatí, nevysmekává se z určité danosti, obsahuje rosnou proletnost i přístojné rozsévačství.

Ubíhavé i sbíhavé snování a vyzdvihovačné klenutí nás přiláká do hájemství Wellspring. Je vynořivé, ale nenorňující, lehoulince i zásuvně poletavé.

Středobodem kompaktu je však lisztování v Improludes X a Improludes opus Zero, založené na etudování v intencích Ference Liszta (1811 – 1886). Tady album ovládne ustavičné spění, pospěšnění, poskočnění, vybídkování, rozhášení, poodhalování, rozhalování i dozahalování. Wyleźol se proti Lisztovi vymezuje, zároveň se jím však probírá, propírá ho, destilovaně na jeho odkazu bazíruje, je zámluvný, a tím i výmluvný, prostřídává lehkonohou úsměvnost a polohuronizující smích, v žádném případě však nepřejde do zesměšňování, je doráživý i dráždivý, ne však podrazivý nebo podrážděný. V tom druhém případě improludování převládne rozdmýchávaná touživost, sevřenostní, sběrná, vyťukávaná, balancivá, dokonavá, rozvírná i rozvířivá, průsečná, bobtnavá i zabloudivá. Občas to připomene predestinovanou improvizaci, kráčející po vymezených kótách.

Odlišná, spíše hravostně spádná a návnadivě cirkulující, jsou Circle Steps, letmově se hrnou, zakotávavě stržňují, jsou rozletové i zázvučné, vybízivě vyhmatávané, splavné i bystřinující a vyvodivé až do zátřesku.

Závěrečné Clouds jsou věnovány památce nedávno zemřelého Wyleźalova hudebního druha i přítele, kytaristy Jaroslawa Śmietany (mohli jsme ho zaznamenat i na 5. Interjazzu Milana Svobody). Nečekejme však smutnící pohřebnění. Ano, tato skladba je rozviřovaně vzpomínečná a zámračně prodychtěná, má však i pasáže znáruživované vemlouvavosti, podsadité pádnosti a nadsadivé dobízivosti. Její přemítavé rozhalování je kličkující i zaklíčované, její zhoroucnivost je nerozmařile vytěkávaná a vybořovaně příměrná – až do konečného odeznívání.

Nezáleží mi na tom, kdy a zda vůbec Wyleźol v tomto sólovém počinu absorboval ty či ony vlivy vážné hudby, jazzu nebo blues. Pokud zde nějaké názvuky jsou, přetvořil je ke svému obrazu. V ranku styčnostních projektů komornosti a jazzovosti si Improludes zaslouží uznání. A navíc se vzhledem ke svému neustálému rozmanitostnění velice dobře poslouchaji.

Když se pak zaposloucháme do CD First Thought, pod kterým je podepsáno Aga Derlak Trio, tedy Agnieszka Derlak u klavíru, Tymon Trabczyňski s kontrabasem a Bartosz Szablowski nad bicími, ocitneme se v dost odlišné oblasti. Hned Troublesome nabídne středněproudovou melodičnost, probíravou a rytmickou, poletavě swingující i využívající odlik proměn vývoje jazzu, avšak zurčivý klavír nad spěšně buntující rytmikou se nevychyluje z jasného nasměrování. Údaj tvrdí, že autorkou všech kompozic je Aga Derlak. Kdybych to ovšem neviděl černé na bilém, vlastně černé na polohráškově zeleném, hádal bych, že jde o směsku z díla nejrůznějších jazzmenů, jejichž hudbu jsem už dávno slyšel, byť o směsku, zahranou na úrovni. Muzikanti si tuto předlohu i užívají (včetně parádního sóla bicích), to je patrné, nicméně zarámování do obvyklého přejímání nepřelstí.

Nečiňme však z toho předčasné závěry pro celé album. Už Brainstorm se jeví osobitěji v počáteční prohřímanosti, která se sklopí do meditativnější zahloubanosti. I když se po tomto předělu opět vyvine na pár chvil přejímání takřka-hotových sekvencí obdobně jako ve vstupu, po rozlehlém sólování kontrabasu jako kdyby se klavíristka vzpamatovala a poskytla triu nové šance. Vzhledem k téměř olbřímím rozměrům trojice ústředních skladeb (mezi téměř jedenácti a třinácti minutami) je tu přímá úměra mezi možností si zasólovat zgruntu a na úrovni a na vymknutí z jednolité přejímavosti. A tak slyšíme basu, omítanou pianem a doličovanou bicími, a tak uvítáme i další akci bicích, které si zaúřadují a zduřeně zhmotňují téma, opředeny klavírem.

Klavír rozeznívá i nejzávažnější počin alba, Relief, který skutečně s rozvážnou reliéfností dokazuje, že se Derlak dovede pohybovat i bez vžitých stereotypů, na pomezí uvážlivé komornosti, rozebíravě i rozbíhavě a především vypravěčsky, což chápe i střídmý doprovod kolegů. Jde o provnitřněnou ságu (či baladu?), ve které všichni nacházejí porozumění a dotykové sblížení. Uznání si zasluhuje obhlédání klavíru za nevtíravé opory basy a bicích, s určitou nutkavostí a spádností rozdychťované i utlumované a zabíhající do pianissima, s čímž si poradí i hebká basa, jemně vymítaná do potichlosti a vytrácení.

Návrat k rytmičnosti v případě Glow sice opět poněkud stabilizuje úprkově kontemplativní sourodost, ale není to už návrat k počátku. Jednou nalezené prohlédání setrvává a můžeme je sledovat jak v předloze, tak ve výkonech hráčů. Klavírní precíznost vzbuzuje dojem blízkosti, líčivé a nenabubřele závrativé; klavír se totiž rozevírá, doprošuje, opovídá, prochvívá, pohupuje, rušňuje. Do této rozehranosti ho provokují bicí. Bez ohledu na ně se klavír prodírá do repetování v klamné bezvýchodnosti, z té se pak všichni zavymaní s pomocí klišé, ale pouze krátkodechého, než se kruh uzavře.

Bicí se probouzejí do příznačného Awakening, basa zarezonuje, klavír se střídmě odváže a dává k dobru další příběh, navozuje situační přemet. Jeho jiterně vstřícné rozkoukávání, doplacírovávané bicími, už obsahují presumpci dějovosti, vyzahalované, rozdivné a neumanutě sdělné. Basa směřování klidní, vypřesňuje a zpovážlivuje, bicí přihrávají, ale k jádru dějovosti se blíží zklidněný klavír, nežli se zanoří do závěru.

Celkový dojem? Na tři čtvrtiny mezi vlastní hudební přitažlivostí a přejímáním hotových prefabrikátů. Důležité je, že z té druhé eventuality se Aga Derlak záhy vymaňuje a osvědčuje svůj vlastní přínos. Ostatně jde teprve o First Thought…

Piotr Wyleźol: Improludes

Aga Derlak Trio: First Thought

Hevhetia (www.hevhetia.sk)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!