Z.K. Slabý Meson: 5c4l34. 4. 2016

Kdykoli se objeví nové album na sheffieldském labelu Discus, můžeme si být jisti, že půjde o něco zvláštního, mimořádného, až mimochodního, co nám nenabídne jiná značka. Samozřejmě je to především zásluha Martina Archera, který stojí ve středu discusního dění, je buď hlavním aktérem kompaktů, nebo alespoň šedou existencí, která hudební seskupení řídí. Na jeho desce Echoic Enchantment byl jedním z jeho výrazných spoluhráčů Bo Meson (texty, hlas, elektronika), a tento Bo Meson byl i členem nedávného souputnictví, pojmenovaného Orchestra of the Upper Atmosphere. A nyní dokonce stojí v čele čtrnáctihlavého sdružení Meson, se kterým na desce 5c4l3 , už 55. discus-ní, probírá světoborné, filozofické, metafyzické, psychologické, heliocentrické, kosmologické, prostě jakékoli světoborné otázky, které ho bytostně zaujaly, ať už se mu jeví jako flagrantní nebo extravagantní, dogmatické či relativistické. Kdybych se chtěl touto vzrušeně probíranou, vlastně spíše propíranou houštinou prodírat, nezbyl by mi čas na hudební vyjádření Mesonu, a o to zde jde především. Spokojme se tedy pouze naznačením obsahu s tím, že pomineme snahu řešit jejich „nesmírnou nejistotu“ (podle Mesona).

Bo Meson sám zahajuje toto nebývalé diskusní fórum svou „neautorizovanou autobiografií“, z níž se postupně vysouvává (i z podvědomí?), vyzvoňuje, vystříbřuje s hlasem, který se objevuje, vzdaluje a zase napřimuje, prodírá se, je naléhavý, výkřičný, výdešný. A hudební (sou)část? Ta „řečníka“ obpentluje zvukově, prolíná se s ním, násobí svoji intenzitu, chvílemi se osamostatňuje, ale pak přichází s překvapujícím dokreslováním tématu, vystřelkovává, aby se propinožila k závěrečné tečce. Z čehož můžeme rekrutovat obecnější postřeh, že hudebním hody hody doprovodům je příznačná objektivizovaná a subjektivizovaná škálovost, hudební intuice, s jakou všichni muzikanti k výše nastíněným námětům přistupují a jak se v nich uplatňují (povšimněme si celkové odysseovosti celku, podpolně vydůrazňované tu kytarou, tu sitarem, tu houslemi, tu saxem). A je úplně jedno, jestli se domníváme, že nám hudebníci předestřeli spíše ambientní, funkovou, freejazzovou, ambidelickou nebo jakkoli jinak klasifikovatelnou záležitost. Základem je improvizační srostitost slova, mluvy, promluvy, řeči, dialogu a hudby.

Tak je tomu v oznamovací rovině hned v Dark Matters, k jejíž podvojnosti hudba nevytváří kulisu, spíše je k hlasům nápaditým spoluhráčem, dynamicky je obestírá, záhlubně prodramatizovává, protemňuje proskrumážování naléhavé vokalizace, znenáhlovaně vzdýmá pod vše rozpoložňující narativností, obkličuje výtržnostní melodramatičnost rytmizovaným zvukopádem.

Náhlý přechod do solárního Kem-Na Mazda (utvářející ve všech podobných přeskupováních totožný dojem jednolitosti) s províjením vokálu a varhanivě prozvučivé ambaláže převádí líčení do sféry mezi antikou a současnem, truchlohravá litánie usvorní hlas s hudebním dolaďováním, až kazatelské vyzpěvování Wolfganga Seela na kothurnech podkreslivé, dohovorné, dohučivě prolongované hudby je gejšlivé a odroušné a tato spojenkovost setrvá až do uzavíravé fičivosti.

Znenáhla a důrazně se vyvrbí příběh We Traffic in Progress, odsekávaný a obřetězený hudbou; ta přímo smýčí pod zaříkáváním vyříkáváním, progresuje do návalně tragizujícího prohřímání, vývrtně velebnícího i odříkavě dokřesávaného.

Což opět splyne a vplyne do jemné melodie (v protikladu s titulem Advances in Destruction by Technology). Nejsem si jist, zda má jít o naplánovanou protikladnost líbezné vláčnosti a námětu destrukce, každopádně hudba se prostírá měkce (zaznamenáte bouzouki a kytaru) pod ženským zdůvěrňujícím vyprávěním. Ale pouze do chvíle, kdy hlasy zazměťňují a hudba zababyloní. Ani to však není konečné, vrzukání a albatrosí poletování pod nosnou melodií doprovodí smířený hlas, který musí vše naléhavě sdělit a přechází až do intimissima – dokud se hudba neodhroutí a vokál neodplaví.

Recitační odsekávanost nabádavých hlasů, prošpikovaná smrštnícím zrytmizováním a pózováním hudebníků (všimněte si basové linky) charakterizuje Scale. Stupňované sdělování o nedostatku oponování kapitalistické morálce je nabádavé, hovoří o nebezpečí, což hudba záderně prohlučuje jako vyděšené hejno ptáků. Není divu, že vnímáme rozkotávanost a záskučnost doby. Kupodivu i Rimbaud k tématu cosi naznačuje, ale potřebovali bychom (což platí pro všech devět příhovorů) mít po ruce booklet s texty, abychom plně pochopili všechny zákruty Mesonových zamyšlenek.

Oznamovací, až přednáškový hlas nad lodní sirénovostí svědčí o tématu Beware the Signals, jež osciluje mezi fyzickou tělesností, mozkovým magnetismem a nervovým systémem (až tak daleko zachází Meson ve svých rozvahách). Hlasová dramatičnost je až divadelní a hudba se vzhledem k tomu proměňuje od ligotání přes probíravé zahlučování až k provokujícímu podtínání bicích, kytara s basou rušní zatíživé horoucnění, ale ta zmíněná signálnost nás dovádí až k vytříbení.

Pojímám-li celé album jako tematické spění k odhalování světodějných námětů, zvláště zřetelně to vytryskne v Groovy World, mihotavě poskládaném a dusavě vyčkávavém, ale pak i provalivě řezavém znění, hypnoticky senzibilizujícím rytmizovanou melodií, parafrázující… co? čas? svět? Možná obojí.

Jenomže to se znovu, a už s konečnou platností rezultátu, převrátí ve velebnění, hlušinově podestřené a důraznivě odpočítávané v traktátu Thing A. Ten zřejmě míní vše doartikulovat s hlasovou mesaliancí  ve zmítavém i zamítavém odění, pohromovaném varhanami a kytarou s tříslícími nástřely ostatních nástrojů; drtivá náraznost hudby a hlasů dopointovává PRAVDU, k níž jsme (snad? možná?) dospěli. Ale i ta spěje do odprázdnění.

Výsledný dojem? Pokusnictví propojit závažná, až flagelantní témata dneška s improvizací muzikantů, kteří nejsou nad věcí, nýbrž cítí se s ní propojeni. Některé z nich známe z Archerových projektů, jiné si přivedl Meson. A přece: přes veškerou průbojnost, neobvyklost, usilovnost, vynalézavost ve mně zůstává dojem pustoty, nedořečenosti, prekérního vymítání i varování a nesrovnalostního neuklidnění. Ale to může být i klad, protože – co si budeme zastírat – ten celý svět je takový, zneklidněný a neuklidňující, a role umělce je – kromě jiných atributů – i držet prst na pulsu doby. Může ovšem následovat další námitka: jsou ony momenty, které 5c4l3 preferuje, skutečně ty nejzásadnější, které nás v tomto okamžiku trápí? A hned oponentura: ty si musí volit každý sám a záleží na tom, kolik lidí tou svojí škálou problémů osloví, zaujme. Je-li v tomto případě výsledkem siromašnost, pak tomu asi tak má být. Meson se pokusil v závěru s problémy, které nastínil, vlastně spíše nahustil, srovnat. Dík za to!

Meson: 5c4l3

Discus (www.discus-music.co.uk)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!