Jan Hocek Zápisky melomanovy 117. 4. 2016

Těsně po velikonočních svátcích umřel můj nejlepší kámoš – pes Kulda. Už to byl kmet, pravda, neslyšel, neviděl, skoro ani necítil, ale do poslední chvíle se zajímal o klobásy a jiné dobroty. Pár hodin po takové ochutnávce dostal mozkovou mrtvici...

Byl to Pan Pes. Když ještě slyšel, s oblibou poslouchal Šostakoviče. Při pomalých větách jeho symfonií usínal, u těch rychlých se probouzel a upřeně jim naslouchal. Jakoby slyšel samotného skladatele, jak říká: „Víte, mám teorii, že psi žijí oproti nám, lidem, takové krátké životy proto, že si všechno, co je naše, berou moc k srdci.“ Pouštěl jsem mu cíleně také Pink Floyd, to kvůli psímu vytí ve skladbách Seamus či Dogs, ale to ho nijak neohromilo. Byli mu zcela ukradení...

Pes je zkrátka ten nejlepší společník a přítel melomanův, jeho rozptýlení, posluchač, pro tvůrce múza. Proto hrál tak důležitou roli v životě velkých skladatelů. Třeba Edward Elgar miloval psy natolik, že po smrti své ženy Alice v roce 1920 (jež mimochodem psy nesnášela) strávil zbytek života (ještě 14 let) jen se dvěma psy, kokršpanělem Marcem a teriérkou Minou. Když odcházel z domova kvůli koncertům, které měly být přenášeny v přímém přenosu, nechával jim puštěné rádio. Při úvodním komentáři na koncertu k jeho 70. narozenám jim popřál dokonce dobrou noc...

Cageův souvěrec, Louis Hardin, známý ale pod pseudonymem Moondog, měl jako dítě fenku Lindy. Ta náruživě a častěji, než bývá u psů zvykem, vyla na měsíc. Proto Moondog. Nebo skladatel Hans Werner Henze – tento Němec v době, kdy žil v Itálii, měl také psa. A protože byl milovníkem všeho anglického, pojmenoval ho James a mluvil s ním zásadně jen anglicky. Vášnivým pejskařem je také minimalista John Adams, ale na rozdíl od své ženy nemá rád psí výstavy. Jímá ho totiž přímo panická hrůza z toho, že jeho pes bude po sobě zanechávat hovínka před zraky profesionálních chovatelů psů. Laurie Anderson s přáteli uspořádala výhradně pouze pro psy dokonce koncert na schodech Sydney Opera House...

Americký avantgardista George Crumb měl zase pocit, že kočky figurují ve světové hudbě více než psi, a tak se rozhodl přispět k obnovení rovnováhy. Tím, že v roce 1997 zkomponoval pět hudebních humoresek (jak je sám charakterizoval) pod názvem Mundus Canis (čili Psí svět) pro kytaru a bicí nástroje. Tyto nástroje mu připadaly nejvhodnější k hudebnímu vyjádření vlastností pěti psů, kteří ho doprovázeli dosavadním životem, vesměs jezevčíků. Jedním z nich byl i Fritzi, milý hnědý jezevčík, velmi aktivní, impulzivní a nezkrotný; jeho hudební portrét zní takto:

Také John Barry se nechal inspirovat psy. Byl sice znám jako autor filmové hudby (např. k jedenácti bondovkám), za niž získal pět Oscarů (Volání divočiny, Tanec s vlky) a čtyři ceny Grammy (Půlnoční kovboj, Cotton Club, Vzpomínky na Afriku), ale natočil také několik alb mimo soundtracky. Jedním z nich bylo Eternal Echoes, inspirované stejnojmennou knihou jeho přítele, irského básníka a filozofa Johna O´Donohue; původně to měla být kolekce písní, ale oslovení zpěváci neměli buď zájem, nebo byli příliš vytíženi jinde – mezi nimi třeba Bono, Van Morrison a Sting. A tak nakonec ve studiu Abbey Road vznikla v roce 2001 díky English Chamber Orchestra nádherná instrumentální deska, kde najdete také skladbu Crazy Dog:

Ani Beatles nezůstali stranou, co se týče psích inspirací. Na tzv. Bílém dvojalbu z roku 1968 figuruje rozverná, synkopující píseň Martha My Dear, již natočil pouze Paul McCartney za pomoci honky-tonky piana a komorního orchestru. Martha byl pes, kterého měl Beatle v čase, kdy miloval Jane Asher, která ale v polovině roku 1968 zrušila zasnoubení. Soudí se, že skrze psa vyznává lásku i této ženě...

Na albu Hearts And Bones, které vydal v roce 1983 písničkář Paul Simon, najdete skvostnou píseň s dlouhým názvem René and Georgette Magritte With Their Dog After the War. Ano, figuruje zde René Magritte, belgický surrealistický malíř (1898-1967). Ten se ve 24 letech oženil se svou životní láskou Georgette Bergerovou. Zprvu žili v Paříži, a to dost divokým společenským životem, ale poslední čtvrtstoletí malíř se svou ženou bydlel v klidné bruselské ulici Rue Esseghen; nikdo ze sousedů netušil, že jde o slavného tvůrce odvážných surrealistických fantazií. Byli skoro pořád doma, téměř s nikým se nestýkali, jen chodili pravidelně venčit psa...

Jazzový kytarista Bill Frisell natočil v roce 1999 své jedenácté autorské album pod všeříkajícím titulem Good Dog Happy Man. S basistou Viktorem Kraussem, bubeníkem Jimem Keltnerem, pianistou a varhaníkem Waynem Horvitzem a hráčem na pedal steel kytaru, dobro a mandolinu Gregem Leiszem vytvořil další mistrovské dílo tzv. Nové akustické hudby, to jest fúze experimentálního jazzu s country a bluegrassem.

Ani scéna free-improvisingu nezůstala imunní vůči psům. Třeba polský skladatel, kytarista a improvizátor Chris Kronski vytvořil skladbu Dog With a Calm Street, jež je stejně volná a netknutá konvencemi jako onen pes:

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie