Petr Ferenc Monika Načeva & Tim Wright: Sick Rose3. 1. 2011

Podle jednoho mého redakčního kolegy by Monika Načeva mohla být držitelkou světového rekordu v množství naprosto identického vyslovení slova „stín“. Bonmot ne zcela přesný, ale to už ke zkratkám patří. Cituji jej proto, že je v něm ve zkratce shrnut největší problém celé kolekce.

Tím je chtěnost a programovost, která z ní čiší. Album vzniklo coby jedna z doprovodných aktivit výstavy Decadence Now! Za hranice krajnosti a jeho obsah je touto skutečností výrazně ovlivněn. Načeva, která jako autorka a interpretka spoléhá výhradně na intuici a nijak netouží dosáhnout mety desítek vychrlených alb, poprvé ve své nevelké diskografii zní, jako by plnila zadání. Nálada kolekce je díky tomu předvídatelně temná a deska (podpořená s výstavou spojenou mediální kampaní, jíž se nedalo uniknout) si vyloženě říká o to, jak má být vnímána. Prostor pro rozlet posluchač-ské fantazie, kterým se vyznačovaly předešlé, mnohem nejednoznačnější nahrávky Moniky Načevy, zde nenajdeme.

Zhudebněn je Franz Kafka, William Blake, Antonín Sova, méně známá autorka Irma Geisslová, Karel Hlaváček a dojde i na přepracování legendární „hymny sebevrahů“ Gloomy Sunday. Už tento výběr je problematický ze dvou důvodů. Za prvé není ničím současný (kde je v něm decadence NOW?), za druhé je, podobně jako celá výstava, tak nahuštěný, že ztrácí prostor k nadechnutí i působivost: když jsem procházel Rudolfinem přecpaným exponáty – převažují manipulované fotografie – odkazujícími na transgender, bolest, (sebe)destrukci, pokleslost popu a perverzní erotiku, měl jsem toho již v prvním sále dost a přehlídka se mi proměnila v pubertální parodii sebe samé. Podobný pocit jako z Rudolfina mám i z alba The Sick Rose. Daní za punc světovosti je navíc to, že se Monika Načeva musí nutit do nepřirozené, za uši tahající czenglish.

Pokud jde o vklad britského veterána lehce experimentální klubové elektroniky, oslní The Sick Rose prvotřídním, plastickým a čistým zvukem: „každá koruna je slyšet“, jak se říká, a tady jich evidentně a ku prospěchu věci nezacinkalo málo. Bohužel si Wright příliš nerozumí s obsahem textů a jen málokdy najde odvahu (bůhvíproč se to stále musí považovat za akt kuráže) vzdát se beatů. Do působivého sonického nečaso-neprostoru, který nahrávce sluší a nejlépe odpovídá atmosféře zvolených textů, se dostane pouze v titulní písni; hezké elektronické hlasy zase zkřehčují Cestu posvátným hájem. Naopak, syntetické smyčce Hlaváčkova Večera teskné nálady působí, obzvláště v kombinaci s autorem, který „svou violu“ v jiné básni „naladil co možná nejhlouběji“, nepříjemně umakartově. Stejně jako z Moniky Načevy mám i z Tima Wrighta dojem, že zkrátka plnili zadání, které nakonec nemuselo být vůbec nepříjemné.

Je mi líto, ale ideálním albem pro projekt Decadence Now! by bylo Načevino druhé album Nebe je rudý, kongeniální výpověď autorů Moniky a Jáchyma Topola. Slova písně Lijány „prstama zaryta v mechu tisknu stehnem něhu“ či titul Miluj mě nebo umři ve zpěvaččině autorském a charismatickém podání probouzejí řetězce div ne halucinačních asociací a promlouvají opravdově, prožitě, nevykalkulovaně. A triphopové rytmy zněly v roce 1996 přece jen svěžeji než o čtrnáct let později. Nahnána do eklektického „projektu“ s jasným zadáním, vzdala se Monika Načeva značné části své dráždivosti. A dekadence, která nerajcuje...?

 

Načeva / Wright: The Sick Rose

Christopher Robin s r.o.

Distribuce: Indies Happy Trails (www.indiesrec.eu)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!