Jozef Cseres Hermovo ucho: Harmonie a poezie podle Michaela Pisara20. 4. 2016

Na hudbu amerického kytaristy a skladatele Michaela Pisara mne asi před deseti lety upozornil Hans W. Koch. Vrátil se zrovna z Kalifornie, kde půl roku působil jako profesor kompozice a experimentálních zvukových praktik na proslulém Kalifornském institutu umění (CalArts). Tam potkal Michaela a „padli si do ucha“. Hans mi dal tehdy obsáhlou verbální partituru Pisarova Harmony Series (2004–2006), což je cyklus 34 kusů pro proměnlivá nástrojová obsazení. Sešit zůstal ležet zapomenutý na mém pracovním stole, až ho postupně pohřbily vrstvy prachu a přibývajících papírů. Za jeho resuscitaci může opět Hans, když mi loni daroval dvoudiskovou kompilaci West Coast Soundings, kterou sestavil z kompozic studentů Jamese Tenneyho a Michaela Pisara (oba dva byli kolegové na CalArts až do Tenneyho smrti v roce 2006). Hans se rozhodl zařadit do výběru též po kusu od obou učitelů, a tak jsem dostal příležitost poslechnout si Pisarovu čtrnáctou Harmonii, jenž kompilaci uzavírá. Jako všechny kompozice alba, i tuto nahráli skvělí hudebníci v rozhlasovém sálu v Kolíně nad Rýnem. Zaujala mě do té míry, že jsem se přiměl najít její partituru, co při mém smyslu pro pořádek vůbec nebylo snadné.  

Každá z Harmonií má název – fragment nějaké básně. Celkem čtyřiatřicet fragmentů od dvaceti básníků. Mají nespecifikovanou instrumentaci pro 2 až 14 nástrojů, přesně stanovenou délku (trvání) a ve většině z nich mají hudebníci hrát dlouho držené tóny nebo zvuky. Čtrnáctka má v záhlaví verš „A single charm is doubtful“ ze slavné poetické prózy Gertrudy Steinové Tender Buttons, má trvat přibližně třináct minut a je určena pro čtyři dlouho znějící nástroje. Notace obsahuje vesměs instrukce pro jednotlivé hráče, stanovující různě definované tóny, pauzy a délky, které mají hrát. Některé jsou určeny velice přesně, jiné pouze přibližně. Na kolínské nahrávce je hrají Lucia Mense (flétny), Frank Gratkowski (altsaxofon), Seth Josel (elektrická kytara) a Anton Lukoszevieze (violoncello) a jejich interpretace je skutečný posluchačský zážitek.  

Michael Pisaro v Harmony Series aplikuje indeterministický způsob hudebního komponování na existující, většinou dobře známý básnický text. Stejně jako John Cage ve svých mezostiších, ani Pisaro neverbalizuje zvolený inspirativní fragment básně (v Cageovém případě vizuální pointu textu), nýbrž se ho snaží přeložit do nediskurzivní řeči hudebních zvuků. Avšak na rozdíl od Cageova, Pisarův indeterminismus není aleatorický. Nespoléhá na náhodné operace, sám komponuje zvukové situace, aniž by interpretaci omezoval předvídatelným výsledkem, který by potenciálně mohl založit zvukový neboli estetický ideál, vedoucí k nechtěnému interpretačnímu i poslechovému manýrismu. Jak vidíme (a hlavně slyšíme), cageovské „sympatie a antipatie“ (likes and dislikes) lze v hudebním díle minimalizovat mnohem invenčnějším způsobem, než je nudná metoda náhodných operací.  

Otázka, která zůstává stále nezodpovězena, tudíž zní: Jaký je vztah mezi zvoleným básnickým fragmentem na jedné straně, a předepsaným počtem hudebníků a instrukcemi, jež jim předepisuje partitura, na straně druhé? Soudě podle rozmanitých stylů i struktury vybraných úryvků, více než variabilní sémantický potenciál básnické výpovědi Pisara zajímala syntaktická variabilnost – jak se kombinatorická hra s výrazovými prostředky podílí na celku jako významové formě. Stejně, jako si básník pohrává se slovy-metaforami, hudební skladatel hravě kombinuje tóny a zvuky, přičemž oba dva spoléhají na prostý fakt, že symbolismus poezie i hudby postrádá exaktní překladový slovník.  

Přesto všechno není v Harmony Series vztah mezi básnickým mottem a zapsanou kompozicí zvuků zcela nahodilý. Kromě skladatelovy zkušenosti, jenž stála za výběrem každého fragmentu, ovlivňuje tento vztah jeho představivost – to, jak slova básníka rezonují v jeho mysli, a následně i to, jak si tyto vzbuzené asociace „přeloží“ do formálních algoritmů kombinatoriky se zvuky a jejími parametry. Paradoxně lze říct, že Pisaro zhudebňuje text, aniž by použil jeho slova (či fonémy). Jeho konceptuální sonorismus (bez nástrojů) je volnou a vhodnou odpovědí nikoli básnickému textu, nýbrž asociacím, které se staly podkladem pro formální transformaci smyslu. Slova básníka sublimovaly do zvukového extraktu; skladatel sice předepsal poměr ingrediencí, jsou to však hudebníci, kteří namíchali jeho specifickou příchuť. Komprovizace par excellence!  

Na uměleckých jazycích je nejpřitažlivější to, že se nemusí přidržovat kódů, podle kterých formují finální výpověď. Umělci si je můžou přizpůsobovat, obcházet je, nebo si jednoduše vytvořit nové kódy. Nepřeložitelnost uměleckých jazyků do pojmové řeči a variabilnost jejich kódů generuje nejenom význam uměleckého díla či projevu, ale je také předpokladem estetického zážitku. Umělecké dílo fascinuje své příjemce právě díky tomu, že je v něm pořád něco nedopovězené, něco nevysvětlitelné a záhadné, a právě toto neuchopitelné tajemno je prostorem pro vzrušující interpretační hry. Atraktivnost her, jaké ve svých komprovizacích nabízí Michael Pisaro hudebníkům i nám posluchačům, tkví v paradoxu, že ačkoli mají interpretační pravidla, jenž musí interpreti dodržovat, zaručují sonoristická překvapení. Za svůj vznik sice vděčí slovům, avšak jejich význam, sémantický i estetický, rozptýlily v efemérní významové formě, která nás, ačkoli již s původními slovy nemá moc společného, vzrušuje stejně jako inspirující slova básníka, bez nichž by nevznikla. Pisarův cyklus Harmony Series, ve své konceptuální i zvukové podobě, je přesně tou „pominutelnou hrou obsahů“, o jaké kdysi psala Susanne K. Langerová, když se snažila vysvětlit povahu nediskurzívního symbolismu: „Tam, kde jsou slova nejasná [a kde více, nežli v poezii?], zjevuje se hudba, jelikož nejenže může mít obsah, ale sama může být pominutelnou hrou obsahů.“ Původci nejasných, a přece inspirujících slov byli kromě Steinové Samuel Beckett, Paul Celan, William C. Williams, Wallace Stevens, e. e. cummings, George Brecht, Robert Creely a další čarodějové slova.  

Přesahy, interakce, i zkreslení a přeslechy mezi různými způsoby uměleckého symbolismu lákají Pisara i v jiných projektech. Na značce Gravity Wave, kterou kurátoruje, jsou pro tento rok ohlášené tituly s hudbou, v níž se inspiroval proslulými výtvarnými díly Marcela Duchampa a Cy Twomblyho – instalací Étant donnés a obrazy z cyklu Fifty Days at Illium, v němž Twombly malířsky interpretoval Homérovou Illiadu. A doporučuji též CD Looking Around (Erstwhile Records; 2016) se dvěma společnými improvizacemi Christiana Wolffa (preparovaný klavír, píšťaly, kameny) a Pisara (kytara, harmonika, kameny). Na starším albu Decentred (Another Timbre; 2009) zase najdete kromě dvou improvizací a jedné kompozice Johna Cage (Four 6) další tři Pisarovy Harmonie – č. 10 (inspirovanou básní Williama Bronka) a č. 8a a 8b (inspirované fragmenty ze Samuela Becketta) – v podání Angharady Daviesové (housle), Johna Edwardse (kontrabas) a Benedicta Drewa (elektronika). Zdá se, že otevřená forma i struktura Harmony Series je přitažlivá pro muzikanty různého zaměření.  

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!