Miloš Vojtěchovský Nech si narůst ploutve a maluj obrazy poslepu21. 4. 2016

Narodil se jako Donald Vliet v roce 1941. Ve stejném roce Japonci zautočili na Pearl Harbor a USA vyhlásily válku Německu a Japonsku. Holandsky znějící „Van“ si připojil ke jménu teprve později. To patřilo k jeho pravděpodobně pečlivě ošetřovanému image excentrického génia: fabuloval, že jeden z jeho vzdálených evropských předků byl malíř, přítel a současník Rembranta van Rijna. Jeho rodiče žili v kalifornském maloměstě Glendale, odkud se později s Donaldem odstěhovali směrem do odlehlejších horských oblastí mojavské pouště, pojmenované po kmeni Navahů. V poušti žili kojoti, ještěrky, havrani, želvy, sokoli, mravenci.

mojave desert.jpg

Donald prý od malička odmítal bílé tradice i způsob amerického života a choval se vysoce svérázně. Mámě prý říkal Zuzko (Sue), protože mu slovo „matka“ připadalo moc neosobní. Projevoval vášnivé zaujetí pro přírodu. Maloval podle dětských sci-fi komiksů a sochal doma v pokoji z čehokoli, co bylo po ruce (třeba z mýdla) figurky zvířat, které si vyhledával v encyklopedii rodičů. Jeho vrozenou nedůvěru k lidstvu posílilo traumatické zjištění, že většina jím obdivovaných živočišných druhů díky lovecké vášni člověka vymřela.

Když mu byly tři roky, rodiče ho prý vzali na výlet do venkovní expozice losangelského musea pravěkých zvířat La Brea Tar Pits. Malý Donald (později známý jako Capitain Beefheart) se ve víře, že si přece jen sáhne na nějakého dinosaura, pokusil cestou nepozorovaně přelézt zábradlí. Otec ho naštěstí zachytil v poslední chvíli, právě když se hoch snažil skočit dolů mezi umělohmotné mastodonty.

When it blows its stacks
He ain’t nowhere t’ be found
When ah wolf’s claws wear way down
Better watch out there’s ah man eater around
Hide all the women in town

Donald tak už v pěti letech údajně dospěl k poznání, že společnost a doba, do které se narodil, je jedna velká faleš a podvod. Že sacharinová aura hollywoodského poválečného ekonomického zázraku pod vyleštěným povrchem slouží k ovládání a destrukci přirozenosti, pro potlačení magie přírody. Že západní civilizace nelítostně a brutálně „odkouzluje“, tyranizuje odvěký svět rostlin, lesů, ptáků v povětří, ryb v řekách. Že bělošská kultura je smrtícím polibkem whitmanovským „stéblům trávy“, ostrovům magické a zázračné přírody kolem. Že je také sofistikovaným mechanismem násilí na myšlení (svobodomyslných) lidí.

To bylo někdy koncem čtyřicátých let a můžete pochopitelně namítnout, že jde o další básníkův mýtus. Že Donovo dětské přilnutí k animismu, k „hlubinné ekologii“ je jen jednou z jeho mystifikačních narací. Ale přibližně ve stejné době Antonín Artaud psal studii o sebevraždě Vincenta van Gogha, ke které malíře dohnalo svazující a umrtvující maloměsťácké okolí. Artaud pracoval také na rozhlasové hře Pour en Finir avec le Jugement de dieu, tedy na díle označovaném francouzskou cenzurou jako umělecky i společensky nepřijatelné.  

Ve stejné době explodovaly pokusné atomové bomby na vojenské základně v Los Alamos a o pár let později účastníci turistických výprav pořádaných do utažské pouště obdivovali spektakulární krásu mračných formací, způsobených nukleárními detonacemi a prý viditelných až z Las Vegas. V roce 1942 založil Wilhelm Reich svůj Orgone Institute a začal vyrábět a prodávat generátory orgonické energie. V roce 1947 proběhla v amerických masových médiích rozsáhlá kampaň proti jeho podvodným aktivitám a spekulacím o přírodní energii. V roce 1956 nařídil soud a Federální úřad pro potraviny a omamné látky (FDA) nechat pro výstrahu veřejně spálit 6 tun Reichových publikací a rukopisů. Nedlouho potom Reich ve vězení umřel na infarkt. 

Takže tomu, kdo se nechtěl, nebo nemohl přizpůsobit pokrytecké masce a totemu disciplíny, vnuceným stereotypům americké konvence a pořádku, občanské poslušnosti, pravopisu, aritmetice, geometrii, finančnictví, školním vědomostem, politicko-policejní autoritě, protestantské pseudomorálce a vůbec podobným zaběhnutým „hodnotám“, zbývá jedna jediná cesta: vzbouřit se, myslet, žít a tvořit po svém. A jít dál po „cestě ze žlutých cihel“ k horizontu, tak jako Dorotka z Čaroděje ze Země Oz. Zůstat dítětem, což o sobě Van Vliet často tvrdil. Proto odmítal chodit do školy, aby standardizovaný dril a indoktrinace neohrozily jeho přirozený talent, aby se neodnaučil mluvit vlastním jazykem.

 

Jazyk a obraz

Skutečná řeč je dána dětem a dospělí ji zapomenou. Řeč je jako rentgenový, nebo orgonický paprsek, jako anténa a cloudbuster, namířený do nebe, nebo dál do hlubiny hmoty a vesmíru. A kdo – stejně jako děti, zvířata, vlci, ryby, lachtani, velryby nebo havrani – slyší očima a vidí ušima, porozumí jazyku a podstatě nefalšované divoké přírody. Moderní člověk se od přírody vzdálil, opustil svoji „starou víru / ole religion“. Ale zároveň jsou lidé prý jako mravenci a vedou neustálé války. Jen když si necháš „narůst ploutve“, budeš volný, svobodný jako pstruh vysoko v horském potoce, jako tuleň v moři.

Beefheartův enigmatický a nenapodobitelný jazyk (a hlas) je složen povětšině z řetězení „srozumitelných“ slov. Ty ovšem plynou v proudu jakýchsi „praslov“ – neverbálních výrazů oh, uhmm, ehmm a „bluesového“ vytí, jemuž se kapitán učil od Howlin’ Wolfa. Elementární živočišný „elektrizující“ náboj (Van Vliet se objevuje ve své ikonografii vybaven elektrickými výboji, jakoby orgonicky sršícími z konečků jeho typicky roztažených prstů), spočívá v mistrném, ale pečlivě komponovaném magmatickém proudu synestetických a hieroglyfických obrazů. Záhadných příběhů, které se tak jako třeba Finneganovy plačky nebo texty Samuela Becketta těžko dají převést do prózy, do basic English. Jsou ve své podstatě, syntaxi a fonetické zpěvnosti pevně zakódovány. Rozeznáte je ovšem obrazově v cyklech Kapitánových kreseb a patrně v přímém kontaktu v dobách, kdy Kapitán ještě vystupoval živě. Skutečná energie rituálních koncertů se jen těžko dá dešifrovat sledováním videí na youtube.

White ants runnin’
Black ants crawlin’
Yella ants dreamin’
Brown ants longin’
All those people longin’ to be free
Uhuru ant man bee uhuru ant man bee
All the ants in God’s garden they can’t get along

Semtex barevných, pestrých, klouzavých, chrčených, bručených, skuhraných a umně frázovaných textů se houpá a hrne v rytmech (alespoň na několika albech, na nichž se nepodepsal debilizující kastrační vliv vydavatele, nebo producenta, nebo snaha Van Vlieta se uchytit na trhu popmusic), dupajících ve stopách chicagského elektrifikovaného, nebo jižanského vesnického blues. Ale najednou se modus hudby Magic bandu rozběhne do tak krkolomných, synkopických přískoků, že vás přepadne pocit, jakoby pronikly z docela jiného, cizího dionýského kraje, kde domorodci mluví cizokrajnou řečí.

 

Muž s klouboukem

Když Van Vliet v prosinci roku 2010 v horké a mrazivé arizonské poušti zemřel na roztroušenou sklerózu, zanechal za sebou mýtus génia, excentrika a pár těžko zařaditelných alb. Surrealistické, z pouštní angličiny nepřevoditelné texty, expresionistické kresby a zdánlivě intuitivně malovaná plátna. A samozřejmě desítky fotografií.

anton-corbijn-captain-beefheart-don-van-vliet.gif

Na jedné stojí jakoby trochu rozpačitě v krajině, možná někde nedaleko svého domu. S nerozlučným kloboukem, svíraným v ruce na břiše hledí do objektivu aparátu Antona Corbijna. To bylo v době jeho posledních koncertů, na turné spojeném s vydání posledního vinylu Ice Cream for Crow. O několik let později, když jeho nevyléčitelná nemoc pokročila, natočil Corbijn krátký černobílý film Some YoYo Stuff, kde se mihne vedle Dona Van Vlieta také jeho matka Sue a jeden z jeho četných obdivovatelů, David Lynch. Van Vliet – teď už trochu škobrtavě a chraplavě - vypráví znovu o svých milovaných zvířatech, o rybách, o krkavcích, o paměti a o tom, jak lidi jsou „mean“. Najednou jsem si - kdoví proč - vzpomněl, že prý svoje barevná plátna maloval v noci. Ve tmě, skoro poslepu. Pokud tedy nesvítila jasná pouštní Luna.

cpt8.jpg

cpt4.jpg

cpt6.jpg

cpt 2.jpg

cpt3.jpg

cpt1.JPG

cpt7.jpg

cpt5.jpg

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP