Petr Ferenc Jaké je role improvizace na české hudební scéně?27. 4. 2016

Když mě Petr Bakla, šéfredaktor sesterského magazínu Czech Music Quarterly, poprosil o sepsání jakéhosi bedekru o tuzemské improvizační scéně, rozhodl jsem se položit pořadatelům a impročinovníkům sérii otázek. Vzniklá anketa dalece přesáhla uvozovky termínu „přípravná“. Bylo škoda hodit ji po dokončení článku do koše, a tak ji házíme na web. Se jmény všech oslovených – neodpověděli jen dva – jste se v HIS Voice setkali už nejednou, není tedy, myslím, třeba představovat je nějak veleobšírně.

Domníváte se, že máte k níže položeným otázkám také co říci? Ozvěte se, mailujte, komentujte.

 

George Cremaschi (Pražský improvizační orchestr a další sestavy; Praha)

1 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Rozhodně je situace nyní nejlepší, jakou jsem zde za patnáct let přímého pozorování a účasti zakusil.  

2 Můžeš místní scénu porovnat s tou ve Spojených státech nebo jinými, které znáš z osobní zkušenosti?

Scéna v Čechách je docela malá, kdybych měl srovnávat, a není v ní téměř nikdo, komu bych přiznal schopnosti a zkušenosti mezinárodní úrovně. Vlastně zde doopravdy nedošlo k důležitému a nejspíš i nutnému protnutí s jinými scénami s potenciálním zájmem o věc (jazzem, noisem, soudobou „vážnou hudbou“), to se ale, jak se zdá, začíná měnit.  

3 Jaká je myšlenka Pražského improvizačního orchestu? Jak je organizován?

PIO byl založen na míru české improvizační scéně – aby vzniklo pravidelné pracovní milieu, v němž by vzájemně spolupracovala poměrně široká škála hudebníků. Stejně důležitá je možnost spolupracovat se zkušeným zahraničním hostem a s lidmi z jiných odvětví – výtvarníky, tanečníky atd. A zatím to tak funguje – některé koncerty byly lepší než jiné, celkově vzato ale bylo pár vrcholů. Na druhou stranu se o skupinu nijak moc nezajímají hudebníci mimo její sestavu, tak nevím, jestli scéně nějak moc pomůžeme. Původně jsme si s Petrem Vrbou představovali komunitní přístup k organizaci souboru, schůzky, zkoušky, práci se skladateli, dirigenty atd., skutečnost je ale taková, že přispívat k chodu skupiny tímto způsobem je ochotno jen pár členů. Většina je spokojena s úlohou „sidemanů“, a tak v tuto chvíli zajišťujeme všechnu organizaci i administrativu, která je značná, sami s Vrbou. Takhle jsem si to nepředstavoval, je ale těžké mít to s tolika různými lidmi jinak – kolikrát je větší práce udržovat kolektiv, než si prostě říct seru na to, udělám si to sám. Když je to možné, zveme hosty s nápady a ochotou vést, díky čemuž můžu tu a tam vydechnout a celé si to líp užít. Samotná vystoupení se organizují různými způsoby – já i ostatní jsme už dirigovali, odehráli jsme několik jednoduchých skladeb a improvizačních struktur, které pocházejí od členů i od hostů. A jindy jsme volně improvizovali.  

4 Máš oblíbený sál? Ovlivňuje jeho genius loci hudbu, která se v něm rodí?

Můj nejmilejší sál je patrně Školská 28 a to, že se jedná o galerii současného umění vedenou lidmi s velmi specifickými zájmy, vkusem a zkušenostmi, má za výsledek neobyčejný program i publikum.    

 

Jana Černá (Unijazz, festivaly Alternativa a Boskovice; Praha, Boskovice)  

1 Jak důležitá je v dramaturgii Unijazzu improvizace?

Jako jedna z možností přístupu k hudbě a hudebního vyjádření.

2 Co je na ní pro vás jako pro pořadatele stěžejní?

Fascinující způsob komunikace, ve kterém hrají roli i posluchači a prostředí.

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

O improvizaci se v poslední době zdá se pokouší víc muzikantů než dřív, což ovšem není vždycky ku prospěchu věci. Neřekla bych, že má výsadní postavení, ale věnuje se jí víc pozornosti než dřív, což si zaslouží.

4 Můžeš popsat scény/místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

Výběr míst, kde akce konáme, je ovlivněn řadou omezení (konec živé hudby ve 22.00, malý počet klubů střední velikosti). Jejich genius loci výsledek částečně ovlivňuje, ale naše zkušenost je, že naštěstí jej také zásadně ovlivňuje vnímavé publikum. Což je konkrétně velká deviza festivalu Alternativa.        

 

K!amm (A2+, KontrA2punkt; Praha)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

V programu cyklu A2+ i na koncertech KLaNGundKRaCH převládají kapely/projekty, které pro zjednodušení označujeme přívlastkem experimentální, a ty mají k improvizaci zpravidla blízko. Improvizování je pro tuhle oblast dokonce víc určující než experimentování, ale možná by se improvizace dala prostě chápat jako experimentování tady a teď. Mimoto je i náš dramaturgický přístup tak trochu improvizační – je plný váhání a vyčkávání na vhodnou příležitost…  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Improvizaci obecně považuji za potenciálně velmi vzrušující metodu práce, ale asi bych ji neoznačil za stěžejní. Nedá se říct, že bych ji jako pořadatel vyhledával či upřednostňoval. To, že na koncertech, které pořádáme, je improvizace tak významně zastoupena, je spíš dáno současnou konstelací menšinové hudby. Poněkud například uvadá nálepka noise, řekl bych. Dřív se jí přitom označovala i hudba, kterou dnes klidně budeme považovat za hlučnější formu volné improvizace. Improvizace ale není jen metoda, je to bohužel také žánr s vlastním jazykem a vyhraněným publikem. Tím se do improvizace dostává až nezdravá míra předvídatelnosti. Existuje zkrátka nepsaný systém pravidel, jak se při free improvisingu chovat – hráči si mohou vybrat z ustálených způsobů hraní a publikum zase z rejstříku ustálených očekávání. Tahle podoba improvizace mi příliš sexy nepřijde…  

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Nevím, možná… Zdá se, že improvizujících hudebníků či skupin je v současné době víc než dřív a je to celkem pestrá společnost. Ale žádný strach, ono to zase přejde.  

4 Můžeš popsat scény/místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

Cyklus A2+ probíhá už pátým rokem a vždy byl zároveň i hledáním ideálního místa pro tento typ akcí, jejichž součástí ze začátku byly i jiné než hudební radovánky (kromě jiných uměleckých disciplín třeba tzv. Volksküche). V každé fázi jsme měli cosi jako „domovskou scénu“, ať už to byl Final club, Café V lese, Kokpit. Teď pořádáme koncerty častěji v café Potrvá a hodně si slibujeme od DIY prostoru Punctum. Příjemné místo, fakt, že zvukař (barman, majitel atd.) není čurák, dobré jídlo a pití nebo třeba skutečnost, že po desáté člověk nemusí šeptat, aby nerušil sousedy – to vše se samozřejmě může promítnout i do hraní a ovlivňuje hudební událost jako celek.      

 

Martin Klimeš (Bludný kámen; Ostrava a Opava)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Teprve zpětným pohledem zjišťuji, že naprostá většina „našich“ koncertů či lépe hudebně-zvukových událostí a také  zvukově-pohybových událostí se uskutečňují na základě improvizace nebo přinejmenším částečné improvizace. Chápu to jako přirozený modus přemýšlení a projevu současné „experimentální“ hudby. Prvotní nebylo organizovat události, které by byly improvizované, to teprve vyplynulo.  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Aniž bych chtěl zásadně oddělovat impro-scénu od hudby komponované, mám na každé takové improvizované  události pocit lehkosti, svobody, otevřenosti. Rád nechávám na sebe působit kouzlo dané chvíle, konkrétních prostorových možností, reakcí návstěvníků atd. Je to oblast určitě lákavá, dobrodružná, ale taky si nese svá jistá rizika.  

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Alternativní hudba je snad mnohem širší pojem, než aby v něm současná „experimentální“ improvizovaná hudba hrála dominantní roli. Ze svých zkušeností mohu napsat, že je to hudba menšinová, ale jsem rád, že má už i u nás svá pevná místa, kde ji můžeme víceméně pravidelně potkávat. 

4 Můžeš popsat scény / místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

V Ostravě je to Dům umění, který už řadu let má velký zájem na pořádání festivalů a celoročních koncertů soudobé hudby, a Plato, městská galerie, kde se odehrávají pohybově-zvukové performance. V Opavě se koncerty odehrávaly především v prostoru Gottfrei a postupně stále více v našem novém místě v Matičním domě. Každý prostor má svoje předpoklady, charakteristiky, atmosféru... Asi nejraději mám stále Gottfrei, místo pro alternativní hudbu jako stvořené. Je to cihlový prostor ve dvoře obytných domů s dřevěnými trámy a podlahou, stará dílna na výrobu nábytku z počátku 20. století.  

5 Funguje ještě Stará síť na novou hudbu? Jak probíhá její činnost?

Stará síť na novou hudbu je neformální seskupení několika pořadatelů z Prahy, Českých Budějovic, Brna, Pardubic, Ostravy a Opavy, kteří dávají své  síly dohromady, aby pro veřejnost připravili zajímavé koncerty, jenž by jinak měly jen malou šanci, aby se uskutečnily. Fungujeme s různou intenzitou už několik roků, pořádáme festival HerMe! a co nevidět budem zase kout plány do budoucna.        

 

Zdeněk Konečný (MENU, Hradec Králové)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Co se týká hudební či instrumentální improvizace, v rámci svých aktivit nikterak nepreferuji či neupřednostňuji umělce dle míry improvizace v jejich vystoupeních. Strukturu a  formu jejich vystoupení prostě vnímám komplexně bez fokusu na míru improvizace v ní obsažené. Nemám problém zařadit dramaturgicky třeba i během jednoho večera různé typy hudebních produkcí včetně těch s prvky improvizace, a často tak i dělám.  Právě onen kontrast v přístupu k tvorbě může být pro diváka atraktivní.  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Za stěžejní považuji schopnost přenést určité prvky hravosti či instrumentální nebo manuální zručnosti ve  vizuálně zajímavý celek. Právě roztodivnost množství či podoby použitých instrumentů, jejich podoba, množství a originální využití či podobně jsou pro návštěvníka nebo posluchače nejen zvukovým, ale i komplexním audiovizuálním zážitkem. Snažím se tedy v případech, kdy je to scénograficky možné, poskytnout publiku netradiční pohled na proces či vznik produkce nebo samotného interpreta z jiné perspektivy, ke které využívám rozmanitosti prostoru pro produkci apod. Některá takto pojatá vystoupení jsme například situovali do fotrifikačního příkopu v historickém centru města, takže diváci sledovali celou produkci a proces jejího vzniku z lávky nad hudebníky. Získali naprosto zřetelnou představu jaký způsobem příslušná produkce vzniká a patřičně to ocenili. Často je to i náhoda či technický nedostatek, který limituje původní záměr produkce a stává se prvkem kolektivní improvizace promotéra i umělce.

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?  

To nedokážu zcela objektivně posoudit. Nemyslím si, že by se v tomto případě jednalo o nějakou módní hudební vlnu nebo trend. Sleduji však vzrůstající počet akcí či pravidelných nocí, které se částečně nebo programově improvisingu věnují. Možná se dá i přes žánrovou pestrost či roztříštěnost hudebních akcí konstatovat, že se daří  objevovat a prezentovat i nejrůznější zvukové a hudební solitéry nezávislé scény. Současná dostupnost zvukové techniky a šíře jejího využití často vede producenty, aby experimentovali s jejím netradičním využitím nebo vlastním hardwarem, což podle mě vede k tendenci prostě vynechávat pevnou strukturu vystoupení i hudby jako takové.

4 Můžeš popsat scény / místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

Při svých pořadatelských aktivitách upřednostňuji prostorovou proměnnost tak, aby příslušné vystoupení korespondovalo s místem či lokalitou, kde se koná. Nemám problém k produkci uzpůsobit barokní kapli, nejen jako koncertní prostor, ale třeba jen jako netradiční plochu pro projekci, využít patrovou galerii betonové budovy Studijní a vědecké knihovny v pop-up klub s našlapaným line-upem nutně kulminujícím dle otvírací doby instituce  či zaplivanou hospodu čtvrté kategorie, kde jeden stůl se  štamgasty vystřídá beakcorový producent. Spojení uměleckého vystoupení s netradičním využitím prostoru je podle mého názoru bonusovou hodnotou, která je inspirující  a motivující nejen pro samotného umělce. Prostě mám rád takovou atmosféru, která je často důležitější než technická nedokonalost realizace či vystoupení. V současnosti hojně využíváme areálu Pilnáčkovy továrny, která jako správný brownfieldový areál představuje osobitý mikrosvět plný příležitostí, jak pomyslnou špínu industriální prostředí zakomponovat do samotné produkce. Prostě se mi líbí, když třeba můžu udělat neplánovaný noisový koncert na chodníku, jehož délku, průběh ani reakci publika nedokážu dopředu odhadnout. Naše pojetí improvizace je prostě místy trochu adrenalinové.      

 

Tomáš Procházka (Wakushoppu; Praha)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Rozhodně tam má své místo. My snažíme o něco jako virtuální showcase lokální free improv scény, ovšem při měsíční periodicitě jsme vděční za každého zahraničního hosta, který trochu naruší ty naše zaběhnuté způsoby a třeba i zpomalí ten místní hudební „inbreeding“. Jelikož jsme no-budget produkce, tak ten prvek náhody a improvizace spočívá v tom, zachytit toho, kdo zrovna projíždí Prahou a je ochoten zahrát zdarma.

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Neustálá otevřenost vůči impulsu zvenčí, což je ovšem mnohem snadnější napsat, než skutečně praktikovat.

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Jakému se dosud netěšil – jistě. Výsadní... takový výraz bych nepoužil. Jsem rád, že na naše akce chodí lidé pravidelně, ale je otázka, jestli by zájem o improvizovanou hudbu mohl být o mnoho větší. Asi by tomu musel předcházet zájem o naší scénu v zahraničí, což se, mám pocit, zatím moc neděje. Těším se, že jednou bude improvising cool, ale nevím, jestli se toho dočkám.

4 Můžeš popsat scény/místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

Wakushoppu se většinou koná ve vršovickém Café v lese. Několikrát jsme také spolupořádali akci v prostoru Školská 28. Výsledek je samozřejmě úplně jiný, mění se i složení publika. Se sklepem v Café v lese jsme se časem sžili a vyhovuje nám. Jistá sklepní kvalita k naší produkci zřejmě patří.     

 

Pavel Straka (koncertní série v klubu Rybanaruby a v Libeňské synagoze; Praha)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Zcela zásadní, považuji takovýto přístup v čase, kdy člověk může fixovanou podobu klasických hudebních struktur slyšet téměř kdykoliv a kdekoliv, za podnětný pro hráče i pro posluchače. Nejde mi jen o „čistou“ vysloveně volnou improvizaci, ale i schopnost zakomponovávat „tradičnější“ (najmě folklorní či klasické písničkové struktury) do freejazzového hraní nebo naopak „špinění“ téhož konkrétními zvuky či dřevní elektronikou. Setkávání nejen různých hudebních světů, ale i generací – téměř sedmdesátiletý Vlastislav Matoušek bez problémů funguje vedle generace dvacátníků.  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Stěžejní určitě byla setkání s matadory pojetí, které je mi blízké (Vlastislav Matoušek, Mikoláš Chadima), a jejich ochota nést i jakousi „známku kvality“ v rámci jakési reklamy. Následně oslovování dalších a dalších hudebníků z různých sfér žánrových a generačních a jejich ochota být přítomen něčemu, co ještě je pořád rovno radosti z hraní. Samozřejmě důležité je i to, k čemu se hraje – tedy filmovému obrazu (nebo i výtvarním dílům), který má být inspirací taktéž. A v neposlední řadě i vyrovnávání se s tím, že sestavy jsou proměnlivé téměř absolutně; nakonec může hrát třeba jen trio hudebníků, ačkoliv v plánu jich mohlo být až deset. Za neopominutelné považuju  lidské kvality zúčastněných – myslím, že se takto vytvořily nebo utužily kamarádské vztahy.  

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Byl bych rád, kdyby právě takovýto přístup nabýval na síle, aby nešlo o nějakou „zajímavost“, která zní jen při „nějaké vhodné příležitosti“, ale by stal standardem. Zároveň doufám, že improvizace nebude chápána jen jako předvádění sól v bebopovém a bluesovém hraní, ale otevřenosti jako celek, to, že jsem ochoten si pustit k tělu někoho, s nímž jsem se dosud nepotkal. Bohužel si myslím, že ani v rámci „alternativního“ myšlení nepůjde o nějak příliš vyznávané hudební myšlení. Stále mám pocit, jako kdyby normou věcí byla písnička.  

4 Můžeš popsat scény / místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?  

V současné době je mou „hlavní“ scénou klub Rybanaruby (k 2. 3. 2016 jsem zde realizoval 45 koncertů – od května 2013), jehož devizou je  prostor, kde diváci a hudebníci tvoří jeden celek. Vzhled prostoru – laděný do exotické čajovny – je mi blízký výtvarným orientalismem, bez nějž si ducha improvizace, který do tohoto hraní vnesl (a bez nějž by takto laděné projekty vzniknout nemohly) Vlastislav Matoušek, už neumím představit. Vedle toho vytvařím svůj program i v prostorách Libeňské synagogy (asi tak dvě akce ročně), která prostorem funguje jinak – sakrálností a zároveň industriální strohostí v dělnické čtvrti. Posouvá vlastně mé směřování, které jsem začal v pohřební místnosti na židovském hřbitově v Lounech, kde všichni muzikanti, s nimiž spolupracuji dodnes (již jmenovaní Vlastislav Matoušek a  Mikoláš Chadima, dále saxofonisté Jan Grunt a Michal Hrubý a kontrabasista Petr Tichý), reagovali naopak na klidné místo uprostřed světa mrtvých při zahajování výtvarných výstav.        

 

 

Petr Vrba (Školská 28, vs. Interpretation; Praha)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Velmi, hraje klíčovou roli. Od počátku mých pořadatelských aktivit (tj. někdy od roku 2005) hrály koncerty improvizované hudby klíčovou roli. Vlastně kvůli improvizaci jsem začal koncerty vůbec pořádat.  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

V době, kdy jsem s tím jako pořadatel začínal, mi přišlo, že se tomuhle tématu nikdo systematicky, nebo alespoň soustavně a dlouhodobě nevěnuje. Přitom v nedalekém zahraničí (Berlín, Vídeň) se dlouhodbě koncerty této hudby pořádají téměř denně (trochu přeháním, ale ne moc) a většinou, když jsem nějaký navštívil, byl to pro mne výborný zážitek. Nevíš přesně co, tě čeká (jasně, dneska už to vnímám taky trochu jinak), co čeká posluchače či hudebníka, zvlášt v místech, kde se s takovouhle hudbou nikdy nesetkali, je to oboustranně silnej zážitek. Výsledek koncertu je pro mě dost odvislý i od samotného publika, zvlášť při „extrémních“ polohách impro koncertů v menších prostorách. Vždy je to tak trochu riskantní podnik, který ale má potenciál přinést zážitkovou kvalitu, která je z podstaty věci jiná (tím neříkám horší / lepší, tohle měřítko mě nezajímá, prostě jiná), než při koncertu kapely nebo ansámblu či jiné předem připravené hudby.  

Z jiného pohledu; z improvizace jsem měl vždy nějak odlišný zážitek, a čím víc se jí zabývám a setkávám se s lidmi, kteří se jí věnují, tím víc věřím v její schopnost proměny člověka v lepšího člověka. Improvizací se člověk učí znovu a znovu činit rozhodnutí, za která nese doslova a do písmene kůži na trh (podium) a opakovanou reflexí tuto vlastnost / schopnost piluje. Lety opakovaná takováto činnost se přirozeně přenáší i do ostatních vrstev života a ovlivňuje, dle mého názoru pozitivně, modus bytí atd. Zkus si představit naše politiky, že by za svá rozhodnutí brali seriózní odpovědnost a ještě by své činy byli schopní zodpovědně reflektovat...  

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Nedomnívám se, že by kdy měl v Čechách improvising výsadní postavení a není tomu ani nyní. Přesto mi přijde, že situace se zlepšila, je tu větší povědomí o tom, že něco takového jako improvising existuje, opakovaně tu jsou pokusy o udržení kvalitního festivalu, který má těžiště nebo alespoň solidní důraz na improvising, je tu několik promotérů, kteří improvizační koncerty pravidelně pořádají, scéna se rozrostla, dochází k většímu „žánrovému“ propojování (či jeho naprostému potírání), ale do toho zmiňovaného Berlína či Vídně, to má opravdu stále hodně hodně daleko.  

4 Můžeš popsat scény/místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

První akci tohoto druhu jsem dělal v kině Aero (Lê Quan Ninh a Michel Doneda) a ten obří prostor, zvýšené podium – větší oddělení od publika, samozřejmě ovlivnilo koncert dost (ve srovnání s následným dnem kdy pánové přejeli do pardubické Devětadvacítky, to byl opravdu extrémní rozdíl). Asi pět let jsem dělal akce v klubu v Jelení (kterej zavřel kokot Klaus, neb dům v kterým klub byl – navíc to byla tréninková kavárna pro schizofreniky 2. stupně, což jestli se nepletu tady v tý době nikde jinde nebylo – patřil pod správu Pražskýho hradu) a od roku 2010 v galerii Školská 28 s občasnýma „výletama“ jinam (bubenečská nádražka, kostel sv. Jana Křtitele Na Prádle, klub Baryton, bejvalej DIVUS, ALTA a další místa povětšinou v Praze). Prostor hraje dost zásadní roli. Ve Školský je skvělá akustika na „tichařinky“ a takový delikátní zvukový věci, ale tragická pro hlukařiny a vůbec „standardní“ kapely. Krásně tam zní třeba smyčce, jeden z nejúžasnějších koncertů co sem tam zažil bylo duo kontrabas (Christian Weber) a cello (noid), z toho byli paf i oni. Nejdřív měli strach z velkýho přirozenýho reverbu, ale ten pak většinou pohltí diváci, takže strachu netřeba. Školská je takový poměrně chladný místo, bejvalá dílna, není tam bar, přijde mi, že se tam dá snadno soustředit, snadno se nechat strhnout hudbou, kterou kdybys třeba měl poslouchat v nějakým podzemním klubu, tak odejdeš, neboť nebudeš schopnej se do toho dostat. Dělat free jazz core nebo něco podobně divokýho nebo nějaký hlukový věci ve špinavým místě, jako je třeba nádražka, to je radost zase jinýho druhu. (Tím samozřejmě nechci nastavovat rovnici divočina=pajzl, tichařinka=galerie.) Stručně řečeno, pro mě osobně nelze rodzdělit improkoncert na položky hudebník-posluchač-místo, pro mě jsou všechny tři důležitý a dohromady tvořej to, co si každej z přítomných odnáší sebou.    

 

Zdeněk Závodný (Divadlo 29; Pradubice)  

1 Jak důležitá je v tvém dramaturgickém programu improvizace?

Projekty založené na improvizaci jsou součástí programu Divadla 29 už od počátku jeho fungování v roce 2002. Zhruba tak od roku 2008 se jí věnujeme více koncepčně a improvisingové projekty se staly nedílnou součástí našich celoročních programových cyklů Electroconnexion a Jazzconnexion. Považujeme ji za rovnocenou s jinými druhy uměleckého vyjádření, proto má v našem programu své místo.  

2 Co je na ní pro tebe jako pro pořadatele stěžejní?

Pro mě je to asi otevřenost a volnost v hledání jiného hudebního vyjádření, posouvání a překračování hranic, rozšiřování a prohlubování výrazových a zvukových možností hudby, zpochybňování zavedených schémat a objevování nových pohledů na hudbu.  

3 Domníváš se, že improvising má na současné české scéně alternativní hudby výsadní postavení (nebo takové, jakému se dosud netěšil)?

Možná by se to dalo s trochou drzosti tvrdit o pražské scéně, která začíná být poměrně dynamická. Nějaký větší rozvoj ale podvazuje absence prostor, které by improvisingu dávaly ve svém programu pravidelně prostor. Ty by se v Praze daly spočítat na prstech jedné ruky. Mimo Prahu se podle mě jedná spíš o solitérní projekty. Pokud jde o promotéry, kteří by se uvádění improvisingu kontinuálně věnovali, tak se rozhodně nedá mluvit o nějaké husté síti. Pokud vím, tak mimo Prahu, Ostravu a naše aktivity, se občas něco podaří zorganizovat v Brně nebo Českých Budějovicích.  

4 Můžeš popsat scény/místa, kde své akce konáš? Do jaké míry jejich genius loci ovlivňuje hudební výsledek?

Většina produkce se odehrává v prostorách Divadla 29, kde máme nadstandartní podmínky jak pro akustické tak pro amplifikované koncerty. Speciální záležitostí jsou naše aktivity spojené s oživováním netradičních a veřejnosti nepřístupných prostor jako byly například Gočárovy Automatické mlýny, prostor pardubického vlakového nádraží a bývalého kina Sirius nebo prostor důstojnické plovárny v areálu bývalé vojenské střelnice. Na těchto místech jsme v posledních třech letech realizovali sérii kulturních akcí, jejichž součástí byly koncerty improvizované hudby. Asi v největší míře se nám to podařilo v areálu Automatických mlýnů, kde jsme strávili téměř půl roku a jejichž prostory byly mimořádně inspirativní a umožňovaly velkou variabilitu. V případě těchto neobvyklých prostor funguje zcela určitě jejich genius loci. Asi nejvíc to bylo patrné v Gočárových mlýnech, které oslovily nečekané množství diváků.  

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!