Matěj Kratochvíl Zkouška sirén: Tělo hudby4. 5. 2016

Kdysi jsem si tu posteskl, že v u nás nevychází literatura, která by se nad hudbou zamýšlela z trochu odvážnější perspektivy, než jsou životopisy hudebníků, případně hudebně analytické problémy. Že se tu prostě nad hudbou málo dumá a filozofuje. Ukazuje se, že v některých případech člověk naříká neprávem, protože mu jen něco uniklo. I v naší malé zemi se může stát, že přehlédnete, že muzikoložka Martina Stratilková v roce 2012 vydala v Olomouci Vývoj fenomenologického myšlení o hudbě nebo že v témže roce a témže městě vyšel překlad knihy Clytuse Gottwalda Nová hudba jako spekulativní teologie – Náboženská zkušenost a avantgarda ve 20. století. Oba tituly jsou velice zajímavé a doporučeníhodné, ale jednak vyžadují čtenáře celkem zorientovaného ve filozofii, respektive teologii, čtenáře trpělivého a soustředěného, jednak se zaměřují na poměrně specifické výseče přemýšlení o hudbě.

Nyní je na světě kniha, která již svým názvem jako by chtěla přilákat širší spektrum zájemců. Nadpis Tělo hudby prostě dobře zní i vypadá na titulní stránce v kombinaci s mechanickým ptáčkem z akustické kresby Milana Grygara.  Jejím autorem je Ondřej Galuška (čerstvě též spolupracovník HIS Voice), pod chytlavým kabátkem se ovšem neskrývá rekreační čtení, ale důkladná snaha filozoficky uchopit hudbu jako fenomén stojící na jedné straně ve světě myšlenek a metafyziky, na straně druhé úzce spojený s lidskými těly, jejich schopnostmi a limity, s fyzikálními vlastnostmi a zákony hmotného světa.

Při zběžném prolistování se může zdát, že autor hekticky vrší odkazy, postřehy a historky z marnotratně širokého spektra zdrojů – a k takovému čtení trochu navádí i nakladatelská anotace na záložce upozorňující, že „se dostává i na taková témata, jako je povodňová turistika nebo alergická reakce.“  Ano, na ty dojde. A dojde také na Johna Calea shazujícího klavír do propasti, Jimiho Hendrixe zapalujícího kytaru a Ornette Colemana mluvícího o erekci, dojde na platonismus, Deleuze, Barthese a spoustu dalších věcí. Ale ze všech těchto střípků se ve výsledku skládá aparát, skrze nějž skutečně můžeme nahlédnout různé aspekty těla hudby. Kombinace různých perspektiv (muzikologické, filozofické, sociologické atd.) je tu vlastně pracovní metodou. Galuška vymezuje několik oblastí, v nichž můžeme tělo hudby hledat: tělo hudebníka, tělo posluchače, tělo zvuku, tělo hudby ve smyslu hudebního díla. V kapitolách věnovaných těmto aspektům pak zase hledá různé úhly pohledu: jak se během procesu učení se na nástroj přesouvá myšlení do prstů, do jaké míry je poslech aktivní činností, jaké jsou limity skladatelské originality, co je vlastně tělem hudby v případě improvizace či komponovaného díla a jaký je mezi obojím rozdíl. Autor – sám hudebník – nabízí příklady z různých hudebních oblastí a z jejich porovnávání vyvstává plastičtější perspektiva. V tom je zajímavější ve srovnání s jinými hudebně-filozofickými texty, které často své teze opírají např. jen o evropskou vážnou hudbu. Zmiňovaní Deleuze a Barthes mohou být chápáni jako myšlenkoví předchůdci této knihy, mimo jiné pozorností k všednodenním detailům jako možným klíčům k pochopení obecnějších otázek.

Kniha vznikla z dizertace napsané a obhájené na Ústavu filosofie a religionistiky pod vedením Miroslava Petříčka a svůj akademický původ nezapře. Velká část textu je věnována tomu, jak se k probíraným otázkám vyjádřili jiní, porovnávání jejich postojů a polemice s nimi. K formálnímu světu vědy také odkazují dva paralelně jdoucí systémy poznámek (jedny pod čarou, druhé na konci knihy), které nejsou čtenářsky právě přívětivé. Jako vyvažovací prvek jsou zařazeny texty, v nichž Ondřej Galuška popouští uzdu fantazii i stylistice a rozepisuje se třeba o oné povodňové turistice, diskriminaci nástrojů nebo nás bere na exkurzi do roku 2033, „kdy již vše bylo napsáno.“ I tyto zdánlivé odbočky mají své místo v celku a jsou dříve či později propojeny s akademičtějšími kapitolami.

Od dobrého filozofického textu bychom neměli čekat hotové odpovědi, spíše navedení k novým otázkám. Ne všechny závěry, k nimž autor Těla hudby dochází, jsou zcela přesvědčivé, některé jeho interpretace cizích textů mohou být zavádějící. Ačkoliv prokazuje znalost širokého spektra hudby, jeho zájem zůstává zaměřen na západní kulturu, takže některé úvahy by v konfrontaci s jinými hudebními kulturami mohly dopadnout jinak. Navzdory tomu je ale tato kniha vynikající ukázkou toho, jak lze o hudbě přemýšlet do hloubky a z různých stran. Kaleidoskopický styl psaní by neměl zakrýt fakt, že jde o práci soustředěnou na jasné téma. Na hudbu jako spojnici mezi zdánlivě odlehlými sférami našich existencí, mezi myšlenkou, vlněním a tělem.

Ondřej Galuška: Tělo hudby

Togga  

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!