Miroslav Pudlák Miroslav Srnka: Chamber Music16. 5. 2016

Miroslav Srnka (nar. 1975) je autor, který už má něco za sebou, dosáhl významného mezinárodního renomé a v letošním roce měl slavnou premiéru opery v Mnichově s hvězdným obsazením. Na první profilové CD tohoto autora jsme ovšem čekali dlouho, přestože různých nahrávek měl jistě dostatek. Čekání se vyplatilo - dočkali jsme se nahrávky se skvělými sólisty, skvěle zahrané, skvěle zmasterované – prostě po všech stránkách mistrovský výrobek, navíc vydaný na labelu schopném světové distribuce.

Soudobá instrumentální tvorba počítá hlavně s poslechem na koncertech, protože její „druhý život“ na CD nahrávkách bývá dnes spíše živořením. Je to škoda. Poslech soudobé hudby z nahrávek je specifický druh zážitku – je to poslech „zblízka“ s plnou hloubkou dynamik a s detaily, které na koncertech často uniknou pozornosti. Umožňuje též luxus opakovaného poslechu. Tato výhoda se ukazuje zvláště u tak komplexní a mnohovrstevné hudby jako je Srnkova. Vedle hudebních gest v předním plánu v ní probíhá spousta půvabných ornamentů na pozadí, které ji vyšperkovávají a dodávají všemu mistrovský poslední dotek. Už jen sledování těchto detailů, které jsou v podstatě projevem velmi důkladné pozornosti věnované artikulaci hudebních myšlenek, se stává lahůdkou pro hudební požitkáře.

CD nese název Chamber Music, ale vlastně se jedná skladby pro nástroje smyčcového kvarteta a klavír pocházející z let 2006 – 2011. Výběr začíná hned nejefektnějším opusem: Pouhou vlnou pro smyčcové kvarteto a klavír z r. 2008. Ze ztišeného zvuku se ve vlnách vynořují nápory zvuku, které postupně gradují do delších fortissimových pasáží. Výchozí materiál je jasně ohraničený – vystačí se zde s několika prvky, které se v obměnách neodbytně vracejí. Mají velmi elementární podobu - stupnicový pohyb po měnících se módech, repetovaný tón, arpeggiové rozklady a z toho vycházející jednoduché melodické motivy. Z nich je vystavěn průběh skladby ve tvaru proměnlivých vln. Je to formální strategie, která nabízí dobrou posluchačskou orientaci a díky tomu zážitek ze sledování přehledně plynoucího hudebního proudu zčeřeného vpády nečekaných kontrastů.

Následující skladba Engrams pro smyčcové kvarteto z roku 2011 je ještě více zasazena do zvuku nekonvenčních způsobů hry. Události se opět odehrávají v několika dynamických i témbrových rovinách probíhajících současně. Forma má podobu procesu, který upoutá a vede posluchače po celých 22 minut. Přinese i několik momentů vytržení a katarzi v podobě půvabného spočinutí na ozvláštněné harmonii nebo efektního závěru s violoncellovým sólem. Rozsáhlý jednovětý útvar, který je propojením několika částí, připomíná poutavé vyprávění hudebního příběhu, jehož vypravěč nás neodbývá stručností, ale rád se rozhovoří.

Rok před tím vzniklé Tree of Heaven pro smyčcové trio je podobně založeno na kontrapunktu hierarchizovaných vrstev probíhajícího zvuku. Japonsky výbušná dynamika udržuje stálé napětí a zvukové události jsou na sebe navázány v jakémsi kauzálním řetězci akcí a reakcí, který upoutá, ale neukolébá, neboť překvapení jsou dávkována ve správné míře.

Nejstarší ze skladeb Simple Space z r. 2006 je sice pro violoncello s klavírem, ale klavír má roli jen dekorativní, sólový part cella jakoby zdrženlivě komentuje jen několika izolovanými akordy. Ve své úspornosti však tyto sporadické vstupy klavíru získávají enormní formotvorný význam a dávají tušit pod violoncellovým sólem jakousi latentní harmonii, ze které zaslechneme jen střípky a zbytek si můžeme představovat. Part violoncella pohybující se převážně na flažoletových tónech ve vysoké poloze s křehce lyrickým přednesem přejde v jednom místě až do extatičnosti. 

Z těchto čtyř opusů si posluchač učiní dobrou představu o Srnkově komorním stylu. Ansámbl v něm není pojímán jako stroj na výrobu kompaktního zvuku, ale s respektem ke každému jednotlivému nástroji a při zdůraznění jeho specifické role, které je mu přidělena. To pomáhá orientaci a nabízí určitý „zábavný“ způsob poslechu, jako když sledujeme týmový sportovní výkon. Srnka se netají mimohudebními inspiracemi (například pohyby ptačího hejna ve skladbě Engrams), jakož i zaujetím kompozičně technickými problémy. Dokáže přesvědčit, že každé dílo je realizovaným uměleckým snem, ne jen dalším výrobkem jeho dílny. Srnkova hudba má v sobě něco impresionistického, nezapře francouzské inspirace včetně mnoha znaků současného manýrismu, jako mikrointervalové (roz)ladění, usídlení ve vysokých polohách a obsedantní zaujetí stupnicemi. Ačkoli zní navýsost modernisticky, tato hudba vůbec není esoterická ve smyslu „musica reservata“ určená znalcům. Myslím, že dokáže zaujmout i posluchače bez předběžné průpravy v soudobé hudbě. Svým rytmickým drivem je místy strhující, melodikou je expresivní, okouzluje barevnou vynalézavostí a po harmonické stránce je racionálně ukázněná ve svých pravidlech. Lze tedy říci, že není módní, ale nadčasová. Je to ovšem hudba určená pro vysoce specializované interprety jako je Quatuor Diotima, v jejichž podání se jí teprve dostane toho, co potřebuje.

Miroslav Srnka: Chamber Music

Wilhelm Latchoumia – klavír, Quatuor Diotima

Naïve V5380 (http://www.naive.fr)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!