Matěj Kratochvíl Poprvé v Pavilonu A27. 5. 2016

O Brno Contemporary Orchestra jsme tu již psali. Relativně nový soubor systematicky se věnující hudbě 20. a 21. století právě zakončuje svou koncertní řadu symbolizovanou písmenem A. Zakončí ji ve čtvrtek 2. června v Pavilonu A na brněnském výstavišti, pozoruhodné funkcionalistické stavbě z roku 1928, pod jejímiž klenbami zazní Déserts Edgara Varèseho a De Staat Louise Andriessena.  Skladby z 50. a 70. let spojuje nezvyklá, až bojovně znějící instrumentace s důležitou rolí dechových nástrojů, u Varèseho doplněná předtočenou zvukovou stopou obsahující zvuky továrny, u Andriessena čtyřmi ženskými hlasy. Za (přesněji před) BCO stojí dirigent Pavel Šnajdr, kdysi člen souboru Ars Incognita, dramaturgie je již třetím rokem dílem muzikologa Viktora Pantůčka. Právě toho jsem se poptal na vznik programu.

Cest k formování dramaturgie soudobé vážné hudby může být mnoho: Výběrem toho, co tu nikdo jiný nehraje, stavění programu na míru konkrétním místům, spojování skladeb určitými tématy atd. Jak vzniká dramaturgie BCO?

Dramaturgie BCO je vlastně konglomerátem výše napsaného a navíc je pro mne důležitá práce na profilaci orchestru. Jsem přesvědčen, že je nutností vypracovat se na veskrze klasickém repertoáru a poté, připraven, vstoupit do skutečně soudobé hudby – tento aspekt by však neměl být pro posluchače příliš zřetelný. Každý koncert by měl být mimořádnou událostí, kdy kvalitní intepretace je „pouhá“ samozřejmost. Smyslem hudební dramaturgie je tedy vytváření mimořádností, neopakovatelných událostí a nezapomenutelných zážitků. Je to cíl nemalý, ale jediný smysluplný. Ona mimořádnost a neopakovatelnost může mít navíc bezpočet podob, a to i když budeme trvat na předpokladu, že hlavním kritériem, komunikátorem je vlastní obsah, tedy hudba. Při práci na dramaturgii BCO hraji takovou metahru na metaasociace, kdy jsou různá východiska i limity, které výsledek ovlivňují. Například: orchestr se jmenuje BCO, takže bylo lákavé použít písmeno A pro profilování sezóny (souvisí to i s tím, že na rok 2017 / 2018 vyjde C, tedy 100 i Czech Republic – oslava); Pavel Šnajdr chtěl hrát Komorní symfonii od Schönberga, což evokovalo slovo Abstrakce a ona Abstrakce se stala kritériem – spojení s Kandinským – racionální přístup – tedy německý racionalismus + absence interpretační tradice v Česku = Wolfgang Rihm – bude to v Besedním domě, bude takové a takové obsazení, potřebujeme něco kontrastního, něco současnějšího… a tak postupně vznikl první koncert letošní sezony ABSTRAKCE, no a posledním bude AGLOMERACE v pavilonu A. Vlastně by se dala rozkrýt konstrukce každého koncertu i celé sezony, např. vstupním kritériem pro koncert BRNO? byly narozeniny Jiřího Valocha  a koncertu BALET fotografie Váni Psoty ve Vile Tugendhat. Každopádně je to jako s racionální kompozicí, výsledek je vždy dotvářen tak, aby vznikl konzistentní a unikátní celek, zkrátka mimořádná událost. 

Jaká dramaturgická úvaha vedla ke spojení Varèseho Deserts a Andriessenova De Staat?

Ve spojení bych žádné extra velké racionality nehledal. Pavel Šnajdr chtěl dělat Déserts, perfektní. A první skladbu s pásem, poprvé v Brně to chtělo udělat někde, kde by to bylo poprvé, takže v pavilonu A. Byl vystavěn na oslavu významné modernistické aglomerace první Československé republiky. A už to bylo na světě. Moc se mi líbilo spojení pouští a republiky a především Varèseho a Andriessena.

Dlouhodobě žiji v představě, že publikum soudobé vážné hudby a „staré“ klasiky se příliš nepřekrývá a že proto nemá cenu snažit se dělat program, jenž by se zavděčil oběma světům. Filharmonie Brno, s BCO personálně sblížená, tuto představu v poslední době narušuje. Pozorujete nějakou profilaci svého publika?

Grafický záznam může být starý, ale hudba zní pouze tady a teď. Sentiment a nostalgie pak z životaschopného historického díla utváří muzejní relikvii. Budeme-li pokračovat dál, tak se nabízí jednoduchá rozvaha, že by partitura mohla být návodem, snad i manuálem či instrukcí. Soudobá partitura je pak fixována na svého autora, ale ta historická jej přežívá, stává se výzvou k nové, jinak ideální, třebas i neautentické intepretaci. Mnohé skladby čekají na svého ideálního interpreta, aby mohly vstoupit do současného světa, mnohé však zůstanou jenom záznamem, dokladem doby svého vzniku, určeným ke čtení a intepretaci v oblasti dějin, nikoliv hudby. Máme tedy k dispozici bezpočet návodů a musíme pro ně hledat ideální intepretaci, hudební, technologickou, ideovou či koncepční a především přijmout zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, koho vybereme. Dramaturgie by však měla být součástí hry s nulovým součtem, nikoliv protihráčem, ale spoluhráčem v hledání ideální interpretace.

Dnešní doba nám umožňuje, aby se z nás stali posluchači-všežravci – od Bacha po Vlacha – a koncerty se mají dělat pro posluchače, nikoliv pro pouhé návštěvníky koncertů. Posluchači navíc nejsou žádné hloupé stádo, abychom si a priori říkali, že by to či ono nepochopili. Pokud se tedy dělá program pro posluchače, tak je možné stavět konzistentní dramaturgie na spojení či kontrastu či souběžnosti starého a nového.

Na podzim zahajujete nový cyklus, nazvaný prostě B, na jehož začátku i konci je hudba Josefa Berga. Co je na jeho tvorbě podle vás nejzajímavější?

Josef Berg dokázal rezignovat na to, co se od něj očekávalo, a šel si vlastní cestou. Ta cesta se mi nejeví jako zcestná, čehož si velmi cením, i když a možná je to dobře, mnohé zůstalo nedokončeno.

Změnila se podle tebe scéna soudobé hudby za posledních patnáct dvacet let? Je více muzikantů lépe připravených ji hrát? Mění se nějak publikum?

Změnil se hlavně posluchač či spíše vlastní poslech (o odvěké fikci o zábavné funkci hudby asi nebudeme hovořit) V té poměrně malé skupince skutečných i potenciálních „kreativních posluchačů“ je dnes hudba mnohem výrazněji vnímána coby koncept či software. Hudba je tak pro mnohé charakterizována prostředky jiného uměleckého druhu a pak často stačí k pochopení smyslu pár vteřin a hodinový koncert se zdá k nepřečkání. Dřív výtvarníci, spisovatelé, architekti, atd.…hudbu poslouchali, dneska jsou přesvědčeni, že ji tvoří a na poslech nemají čas. Ta zbývající většina společnosti, kterou na koncertech nepotkáváme, si pak ani jiný než „kulisový“, nebo „konotativní“ poslech neumí představit, protože se s ním ani nikdy nepotkala.

S interprety je to pak dost podobné, většinu zajímá pouze hraní a nikoliv poslouchání a tak se jim investice do soudobé hudby nevyplatí. Naštěstí pořád existuje dost těch, kteří na hudbu, jako dílo skladatele, nerezignovali, z těch se pak rekrutují ideální interpreti. Na druhou stranu, mám pocit, že dnešní posluchač je mnohem schopnější identifikovat různá klišé a nánosy, které vždy byly na hudbu nabalovány, což je velmi povzbudivé.

Více informací zde:

Předkoncertní příprava zde:

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!