Z.K. Slabý Terry Riley: The 3 Generations Trio6. 6. 2016

Terry Riley (1935) sice bývá přiřazován k minimalistické škole, avšak vždycky se z ní zároveň dost vymykal; byl svéráznější, jeho obzory byly násobeny jazzem a indickou hudbou. Taková alba, jako In C (1964), Persian Surgery Dervishes (1972), Shri Camel (1978), Salome Dances for Peace (1989) nebo The Last Camel in Paris (2008) – ten počet bych mohl značně znásobit -, jsou nejen milníky soudobé hudby, mají v sobě vždycky něco ojedinělého, překvapivého.

Jeho nejnovější album The 3 Generations Trio obsahuje šest většinou obsáhlých kompozic (hned ta vstupní je téměř dvacetiminutová), nahraných na koncertech v Itálii, konkrétně v Lugu a Modeně během května 2013. A tři zmíněné generace? Vedle samotného Terryho Rileyho, autora všech skladeb, pianisty, hráče na syntezátory a vokalisty, používajícího občas i hlasový harmonizér, zde vstupují do dění houslista Tracy Silverman, ovládající i šestistrunný elektrický nástroj, dlouholetý spolupracovník Rileyův, a jako zástupce nejmladší generace Gyan Riley s akustickou nebo elektrickou kytarou, skladatelův syn. Sám protagonista projektu líčí, že kompozice, které zde trio uvádí, vznikaly mimo hlavní proud jeho tvorby, což neznamená, že by šlo o něco okrajového. Potvrdí to vstup, vystupující odkudsi ze záhlubí, jehož určitá monotónnost je vygejšlená včetně vokálního vyřečení, oscilujícího mezi vysvěcováním, modlitbováním, šamanováním a kázáním, rozkrývaným jakoby z polozakryta a propojeným s oratoriováním. Hudba propátrávající hlas obkružuje, přičemž zachovává smírčí projev i vyrovnanost tónické hladiny do zádveřna, prostě vyvěrá s vypointilizovanými záblesky ptáčení. Nástroje se k hlavní linii přidávají melanžovitě, povstřícněně, se zatušovávanou zahloubaností. Kytara sice občas povicherně zaprovokuje a Silverman dějovost housličkově odpočítává, nicméně celek se promeditovává do až folkově laděného zahrávání pohrávání, vylehčeně rytmizovaného, poskočného, včetně hlasové rozmarnosti. Ačkoliv se vše děje v jednom širém zátahu, pouze minimalisticky obměňovaném, variabilnění celku dodává hudlavostní vyčiňování, podpraskávané a učinlivě smyčcované.

MissiGono, z něhož je tu nahrána jenom třetí část, je otevíráno porozvláčňovaným misijněním, porovnávaným kloubením nástrojů. Jakoby nechtěně se děj rozvíjí v drobných oponenturách do polovýbojné snaživosti, odpočítávané hlasem s dětskou říkadlovostí. Hravost se projevuje i v postupných miniaturních vkladech jednotlivých nástrojů, což se děje počítavě, nikoli však vypočítavostně. Když se ovšem hlas rozklene nad klavírem a kytarou, toto „matematizující“ stupnicování a vyčiňování posouvá do stále divočejšího rozchvatu. Ten se mělní v rozpoloženou a opět sesumírovanou pohrávavost hudebního pokrývání, které zakorunuje vokál s žertovnou odříkávavostí, i když je zřejmé, že se ničeho neodříká.

G Song je naproti tomu spíše vypravěčský, se zahrávavým hudebním interludiem. Mélické líčení vokálu srůstá s nástroji, jež tu nemají pouze podpůrnou úlohu, jsou s hlasem ztotožňovány, vyvěrají z něho, nadlehčují ho a vyprovokovávají k dalším sdělením a posléze ho závětrně dokreslují.

Ebony Horns hudbou tentokrát obestírají hlas, který je kněžsky vévodivý, pradávně zaříkávavý, jako kdyby byl vyvozován s šera dávných věků, exotizující i hypnotizující. Podněcují ho všechny nástroje, především se však do melodie vetrumfují klavír s kytarou, a když housle převezmou sólo a vyhrávají si s až countryovou patinou, vše se rytmizovaně prosekává, posbírává, rozebírá, rozbíhává i pozamlká, ocitneme se nečekaně v taneční točivosti, plné houslového rozkolování, cupavého cupování, rozkomíhané dychtivosti, až nepozastavitelně veplouvající do nové návalnosti. To se odehrává v zesíleně dramatizujících poryvech i odlikách, hráči přijímají a přejímají rozbalivé role v náležité součinnosti bez postranních úmyslů, tu příjemně přítomné, tu nadsazeně prosazované, v každém případě však vzájemně prospojované.

Po Llanto, ve kterém housle nad spíše latinizující kytarou vláčně s nadhledem nadlétají a roztopášně vyčiňují a dostávají se s ní do bloudivého střetávání, se závěrečná Shri Camel opět vysouvá ze záhlubně, jako tomu bylo na počátku. Nad tímto zádumčivostním vyvěráním, chvějivým i vyronivým, se promeditovává hlas, žalmující nad harmonizujícím syntezátorem až modlitebně, a vsakuje do půdorysu skladby. Jeho žalobná vervnost prolíná neukvapeně rozpoutávané a rozmítavé předěly nástrojů, které chtějí zvěstovat, co bude následovat. Toto neustálé pozměňování nástrojového vyrovnávání zarovnávání, rychlosti či rytmu však nevyznívá násilně, vše uplývá v oné takřka neměnné variabilnosti, neošidně zklidňované, rozechvívavě rozdmýchávané, odivuhodně uplývavé a tajnosnubně záměnlivé. Je to vždy znovu renovovaný, přímočaře neuhrančivý proud, neustále přitažlivý, protože před námi probíhá ve zmíněných proměnlivých meandrech. Není divu, že prolongovaný potlesk album završuje. Co ještě by bylo třeba zmínit? Určitě samozřejmou spontaneitu, jakou hudebníci ve vzájemné komunikaci projevují. I jejich intuici, s jakou předjímají každou drobnou změnu. Návaznost na indické ragy, kterou Riley proměňuje ve své hlasové dispozice. Trojjedinost ve třígeneračnosti, smazávající věkové hranice. Ano, je to album, poněkud se vymykající z toho všeho, co o Terrym Rileyim víme. Ale to je právě dobře. Velká osobnost se projeví i v dílech, která míjejí hlavní proud její tvorby.

Terry Riley: The 3 Generations Trio

I dischi di angelica (www.aaa-angelica.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!