Z.K. Slabý Nicole Mitchell´s Sonic Projections: The Secret Escapades of Velvet Anderson; Roscoe Mitchell Trio: Angel City20. 6. 2016

RogueArt oceňuji jako sídlo nevšední a vyhraněné hudby, vyznačující se nápaditostí a neobvyklostí (včetně graficky čisté a informativně bohaté ambaláže kompaktů). Právě skladatelka a flétnistka Nicole Mitchell do posloupnosti tohoto labelu skvěle zapadá i se svými Sonic Projections, což jsou tenor saxofonista David Boykin, pianista Craig Taborn (i s whurlitzerem) a bubeník a kytarista Chad Taylor (pod tímto pojmenováním tento bezbasový kvartet existuje od roku 2009 a zastřešuje muzikanty z Chicaga a New Yorku). Mitchell se stále více prosazuje jako jedna z nejpozoruhodnějších flétnistek a nacházíme ji například s Black Earth Ensemble (viz Intergalactic Beings), ale také v renomovaných spřeženích s Joëlle Léandre, Thomasem Bucknerem, Dylanem van der Schyffem a řadou dalších. Pod titulem The Secret Escapades of Velvet Anderson prokombinovává minulost a současnost, reálný chicagský život se seriálovým superhrdinstvím, akčnost se sebeprojektováním, hudební autoritu Freda Andersona jako ikonu s denní proletářskou tavernou a nočním střediskem freejazzu Velvet Lounge. To všechno (i s mnoha dalšími aspekty, které jako neameričan neumím přesně odhalit) najdeme v jejích devíti zastaveních, které dohromady obnášejí takřka sedmdesát minut hudebního dobrodružství.

Hned Bright City se do nabízeného děje vřítí burácivě, s hmoždivými bicími a urputným pianem, s hlomozivou úderností, z čehož se však záhy vyvine svižné soumelodizování flétny a tenoru. Ta flétna se švitořivě nadnáší, je vrtošivě odhadující, líčivě obnášející a propíravě rozpínavá. Do proměnlivostního vyznění skladbu posouvají výrazný klavír i harašivé bicí, ale to už se celá ekipa společně s šířivostní hrdlivostí výbojně i průbojně a s neúprosnou rvavostí velne do galimatyášování, protkávávaného momenty odvratného šibřinkování. Až do srázného odejití. Ale to už nás čeká Secret Assignment s tajnůstkářskou přerývaností prorývaností, změtení tenoru s rumrajností bících promíchávavě zasvorníkuje piano, ovšem hlavní nápěvnost opět přejímá flétna s podpůrností bících, přechází do přeryvné skočnosti, což se prolne do nového zatajemnění, na němž se podílí s flétnou klavír. Právě rozlehlost skladeb svádí k jejich protikladnostním přesunům. Tady se to děje se zabíravou iluzorností, kdy flétna s prozpěvavou meditativností zahoroucní, triumfálně probleskne a roztetelí se nad kupovitými bicími, rubajícími se zatěžovaným zazvláštňováním podkopy melodie, což vede až k rozhoroucnivělému poplašňování. Zvýrazňované pospěšnění, zavirválňované a prosekturovávané, vyřinutě dobušivé, vede k zaokrouhlované symbióze celku a k odpočivné náznakovosti následného Discovery of the Jewel, k šátravému soutónování s napřeskáčkovou záminkovostí. Což flétna v krátkosti zakorunuje. Ale tady šlo spíše o krátkodechý předěl.

Zato For the Cause představí zaklínavou flétnu se srocivým podsaxofováním; je to vlítavé (nikoli ulítlé) zadialogizování v duetu s dohadovačnou rozprávkovostí, s prolítavě prolínavými poskoky a záskoky. Sroubenost tohoto dua je výzevně skotačivá i úlevně halabalivá a přesvědčivě doručivá, když se však připojí proklepný klavír s bicími, přihrnou probírané i zabírané kalamitnění, jak se opřou do hromadivé souhry. Naopak Scaling the Underground nabídne zaflétnované saxopianění s rozrušivostním hojdáním. Je to vyšinované průvlačnění, propojené s vytěkávaným brouzdáním, až ošidně výtažkované, spočívavě splavnivé, odmotávavě rotující a promotávaně probíravé, zaklesávaně zatěžované a přiškrcovaně tetelivé až do usebraného promnutí. Opětovná proměna nastane hned v Anderson´s Plan, který klavír s flétnou představí s pokojnou zádumností, hladivou nevybíjivostí, odsypávanou s pokorou, ale i s výzvou (nikoli vyzývavostí). Jde o nekormutlivé zahlížení s hádankově rozebíravou opojivostí, kde se snoubí lichotné štucování s jemnou rozepínavostí, obohacovanou neustále na(d)sazovaným zabíráním bez východiskového alelujá.

Do Running the Rooftops vhupsnou všichni se zvýrazněnou prorytmizovaností, podšprajcovanou klavírobicivostí, nahromaděným dusavostním probíjením odbíjením a rozhalivě zpřízvučňovaným šturmováním. Jestliže posléze přejdou do nutkavé melodie, podpírané, probírané i zabíravé s útěžkem soubojování a proviřovaného na(d)sazování (opět!), po flétnových výpadech se všichni stávají útočníky a dostanou se do vřavy a změtení. Ale ani tady nejde o nic nadměrně znásilňovaného, je to spíše oddechové nezapeciválení, prodirigované i samovolné (kde je tu hranice mezi tím, co Mitchell předepíše a kde si každý dovolí skladbu přeimprovizovat?), hromadivě spějící k předělu. Tím je začátek The Labyrinth of Capture, kde si flétna skutečně zalabyrintuje s rozkolísaným zapikolováváním, zahlučňováním a protitěrňováním a houkavě vytěkává nad zajišťujícím klavírem, probírkuje, je vynořivá, záštitná, promíjivá i míjivá, zavzrušivá i pohodová nad ufujícími povzdechy saxu. Věru heroicky, s plným, až orchestrujícím nasazením vepluje kvartet do závěrečné The Heroic Rescue. Poklusné, až procvalné překotnění zvýbušňují bicí, flétna se nad touto valivostí protřepetává, vřava jí svědčí, je nad ní výdržně oznamovatelská i jásavě zpěvná, výskočně vzletná i výšpitně radostná, zářivá a zaříkávačná. Jakmile se k ní přidá dohodňující sax, vše se s chvatnou perutností probíjí do poskočnosti s průklestňováním bubnů. Tato důslednost v rytmování zůstává stabilní až do flétnového završení.

Asi bychom si mohli najít dějově styčné body s reáliemi v jednotlivých exkurzech, hudba je určitě naznačuje, ale zůstává měřítkem i sama o sobě. Cenné je, jak si všichni v této čtveřici vyhovují, jak jsou záměrně souměrní i závtažně licitující při jakékoli prosečné proměně. Přesto nad těmito nenahodilostními přemety vždy znovu zavévodí flétna Nicole Mitchell. Svědčí to o umu, s jakým snuje své předlohy, aby si v nich – kromě kýžené celistvosti – vytvořila dostatek šancí pro své brilantní hraní.

V případě Angel City, pětapadesátiminutové svity Roscoe Mitchella, nahrané v Oaklandu, se ovšem ocitáme ještě v jiné dimenzi, možná naddimenzi. Mitchella, který tu suverénně zvládá sopraninový a basový saxofon, barokní flétnu, basovou zobcovou flétnu, píšťalu a perkuse, jsem vždycky považoval za jednu z hlavních opor legendárního Art Ensemble of Chicago, nicméně diapason jeho projevu sahá od free jazzu, křtěného souběžně Amerikou i Afrikou, až k moderní komorní hudbě (viz jeho vystoupení na Pražském jaru, kdy jsem měl jedinečnou příležitost se s ním setkat). Jeho Sound and Space Ensembles, Note Factory, Art Ensemble, Creative Orchestra a další formace stejně jako spolupráce (nejen) s předními sólisty AACM, Muhalem Richardem Abramsem, Georgem Lewisem, Anthonym Braxtonem, Thomasem Bucknerem, Borahem Bergmanem a dalšími velikány i vlastní sólová alba, to jsou milníky moderní hudby. A k těm se řadí i současné andělské trio, ve kterém se k Mitchellovi připojuje James Fei rovněž se sopraninkou, ale také s altkou a s baryton saxofonem, s bb basovým a bb kontrabasovým klarinetem a s analogovou elektronikou, a William Winant s orchestrálními zvony, tubular bells, marimbou, tympány, basovým i snare bubnem, cimbály, kravským zvoncem, triangly, woodblockem, gongy a perkusemi. Už tento počet nástrojů vzbuzuje respekt, a když vidíme na snímcích z koncertního vystoupení, s jakým samozřejmým entuziasmem všichni tři protagonisté svoji komprovizaci prožívají (respektive jak si ji užívají), uvědomíme si, že jde o neslýchaný ohňostroj spontánní souhry, se kterým se hned tak něco dalšího nedá porovnávat.

Už od počátku zvonivostní vyklubávání rozžertovňuje andělskost tématu, hráči se snově, přímo snovačsky doplňují, vystříbřují se okamžik od okamžiku, vysoukávají se, vrzukají, připokřikovačně vyvrzávají, ligotavě poznenáhlují, vyvěravě vyšátrávají, lehkost nad lehkost, vzpřičují se, bicí na své kolegy nenásilně dotírají, saxy souběžnostně i tykadlově mrckují, pižlenkově vyvrčují či breketají. V těch okamžicích, kdy hned nato hudebníci odkapávavě tikotají a procinkávavě šolíchají na pokraji slyšitelnosti, si uvědomíme, jakou pravdu Mitchell vyslovil, když prohlásil, že hudba je 50% zvuku a 50% ticha. Čím potichlejší je součinnost hráčů, tím větší souherní ekvilibristiku vyžaduje, neboť tak nelze hlukem přehlušit eventuální nedostatečnosti či lapsy. Postupujeme tu jako na variabilním tobogánu, jak stoupne prokotávané a prokotoulované zavýbušnění, hned je zvláční mezírky špetkování, vírnění, posvišťování, odutrhávání či vyjektávání. Horemdolem se prosouvá toto příštipkování, pozastavování i pozdvihování, se souběžníkovým rozličněním stoupá temperatura vyhraňování, uřicování, titěrkování, protikávání, rozrachocenkování, dlouhohlubinkování a dohučování, dokud se nepromění ve vyvrtulovávané vzdýmání (z)drhání, poletušně prorušovávané a rozšancovávané. A jak ubíhá děj, sune se s ním i vyhlubinované promětávání, hrkotavě popojíždějící, niterně vibrující, vybrusnicově vyjíždivé. Nástroje, různě prostřídávané, celek proretušovávají, proznívavě propírají, záchytně vřídlují, aby se zavrč/šili až do jakéhosi podzemního proznívání zvonkohernosti nebo cililinkování. Z každého propauzování se vždy (z)rodí nová probernost, každá souhřička/hříčka se vyvrší jakoby mimovolně, protože hudebníci nepře(d)hánějí (se). Věřte nevěřte: tito muzikanti v takových ne(z)řízených momentech na sebe bezprostředně nereagují, nicméně si hrají vzájemně do noty, jsou prodešně souřadní v jednom zádrhelném protýkávání. Je to neustálé loučování i naopak potemnělostní odšlojířovávání s prokřižujícími se saxy. Když bicí probudí nitrožilné zasnubování jednotlivých nástrojů, mohou následovat nedlouhé ciráty, ale pak už hráči vyzvoní všechno, co vědí – s protěkávající i protékající prubířivostí, plnou vytěkávající záhlučnosti, vyhvízdávající pištivosti a zajíždivého procupkávání. Každá z těch střídajících se pasáží má svoji barvu, útěšlivost či potěšlivost, pokusmující ná(d)hernost, zrytmované vyličování doličování. Ze žblabuňkového vydlužování se mihneme do vlichotivého vrkotání, protkávání a roztěkávání, jenomže vždy se vrátí ono kýžené andělské prozvoňování. Zdířkované špílkování je nicméně vyhecovávané do zádernostních bouřlivůstek, prokvilovaných s okolkující zapikolovaností, a protýkané s pozdržovanou zaznívavostí i běhutou vykombinovaností. Nad zahrnovačným podbicováním vyrukují bručivostní saxy, hned flétny, hned klarinety ve zkoumavém pozahrávání a vytěkávání, nad prohloubenou melodií provádějí špumprnákle jednotlivé nástroje, jež se seskrumáží do proskočné zabíhavosti. Je to všechno prokolísávaně burcivé a sycené i šátečkově záplatkující, s neustálou vývěrností, obležnostním souměrňováním, zpomalivým pozahalováním. Po promlčivém zakotávání probernosti, jemňounce probručovaném a vrčivém, se všichni ujednotí v nerojnicové proplašnosti, rozviřovaném rozvichřování a vzdýmavě výmluvné burácivosti. Tady mají bicí pré, ale nad touto mlátivostní podestou se rozdychtí a rozparádí saxy, zavzdorují si a vyševelí se ve výsostňující projekci, která posléze vyklouzne do zamlčení či promlčení. Promlčení vlastně ne, ani náhodou.

Zbytkové ticho nás přinutí k zamyšlení nad tím, co všechno jsme v předešlých pětapadesáti minutách s triem Roscoe Mitchella prožili (ne pouze zažili). Drazí andělé, kdybyste se chopili všech nástrojů nebes a objevili se s nimi třeba na festivalu v Los Angeles, na toto trio prostě nemáte!

Nicole Mitchell´s Sonic Projections: The Secret Escapades of Velvet Anderson

Roscoe Mitchell Trio: Angel City

RogueArt (www.rogueart.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!