Jozef Cseres Hermovo ucho: Onement anebo Když se „jedinost“ zaměňuje za „jedinečnost“23. 6. 2016

Jako předčasný dárek k letošním osmdesátinám dostal už před třemi lety John Tilbury od malého francouzského vydavatelství Onement exkluzivní dárek – elpíčko s vlastními nahrávkami klavírních skladeb Howarda Skemptona. Nic zvláštního, řeknete si; Skemptona v Tilburyho podání známe již z  alba Skempton – Piano Works (Sony, 2001). Kromě sedmi kompozic, které se objevily už na předešlém albu, dvě strany vinylu obsahují 12 kusů navíc: Familiar (1955), Interlude 1 (1989), Interlude For Piano (1986), Simple Piano Piece (1972), Eirenicon (1972), Eirenicon (1985), Chorale For Left Hand (1976), Fridayʼs Child (1979), One For Martha (1974), Campanella 4 (1985), Maestoso (1990) a After-Image (1990). Obě alba tak zaznamenávají asi třetinu Skemptonovy klavírní tvorby (celkem napsal kolem stovky krátkých skladeb pro sólový klavír). LP v luxusním nákladu jediného kusu (!), v působivě navrženém obalu (design: Nicolas Couturier) vydal Onement jako svoji šestou edici. Před Tilburym se pocty jediného výtisku dostalo Robertu Hampsonovi, Antti Rannistovi, Yannickovi Franckovi a Keithu Roweovi.  

Ale nechci psát o Skemptonových průzračných melodiích, ani o Tilburyho empatické interpretaci. Chci psát o „Onement“ – jedinečné jedinosti – ze sociologicko-konzumérského a především filozoficko-estetického hlediska. Čím je toto LP exkluzivní?  

Edice jediného nosiče neguje filozofii nahrávacího průmyslu a podněcuje sběratelský fetišismus. Všechny tituly z edice Onement (celkem 5 kusů různých LP) prodává známý francouzský label Metamkine, jenž v Evropě distribuuje nosiče s experimentální a improvizovanou hudbou. Ve své internetové prodejně je nabízí každý za 3.900,- Eur a zatím neprodal ani jeden. Nuže, i vášeň sběratelů má zřejmě své limity, v tomto případě je zřejmě odrazuje uměle generovaná a nadhodnocená nabídka. Zejména u Rowea a Tilburyho působí překvapivě, že se do „snobského“ podniku nechali zatáhnout, jelikož jejich levičácké, antikapitalistické smýšlení bylo mnohokrát veřejně deklarováno. Oba dva se hlásí k poetickému i ideovému odkazu Cornelia Cardewa (1936–1981) – nekompromisního skladatele a marxistického aktivisty, který se kromě progresivní hudby proslavil též jako autor knihy Stockhausen Serves Imperialism (Stockhausen posluhuje imperialismu; 1974), kde obvinil německého skladatele (mimochodem, vlastního učitele, kterému dělal dva roky asistenta) z vulgárního mysticizmu, arogantního egoismu a elitářství, pochlebujícího buržoaznímu establishmentu a jeho komerčním hodnotám. Rowe dodnes často hrává Cardewovu kolosální grafickou partituru Treatise, Tilbury nahrál album s jeho klavírní hudbou a napsal o něm obsáhlou monografii (Cornelius Cardew (1936–1981) a Life Unfinished; 2008). Postoj obou k nahrávkám, coby entitám likvidujícím spontánnost hudebního vyjádření, je rovněž známý. O to víc je jejich účast na společensky izolovaných zvukových konzervách značky Onement ideově nepochopitelná.  

Inspirací k edici Onement, za níž stojí hudebník Sylvian Chauveau, byla proslulá stejnojmenná série obrazů amerického abstrakcionisty Barnetta Newmana (Onement IOnement VI; 1948–53). Není to jediný Chauveauův vydavatelský projekt; stejně bizarní je i label s prapodivným názvem I Will Play This Song Once Again Records, na němž se podílí spolu s Florentem Garnierem. I jeho posláním je spíš provokovat sběratele a fanoušky, než dokumentovat a šířit zajímavou hudbu. Vydává totiž nosiče v limitovaných nízkých nákladech s novými verzemi písní vybraných hudebníků, výlučně na zakázku konkrétních posluchačů, kteří si je předem objednají a koupí. Na rozdíl od odcizující série Onement, I Will Play This Song Once Again je zdařilou ukázkou komunikativnosti a hravosti aktuálního interaktivního umění.  

newman-onement I.jpg

Barnett Newman: Onement I (1948)   

 

Vraťme se ale k Onement. Barnett Newman (1905–1970) považoval Onement I za přelomovou malbu ve své tvorbě. Řekl, že díky ní konečně pochopil, proč maluje – ne proto, aby vytvořil obraz pro diváka, ale naopak proto, aby diváka vyloučil. Šlo mu o bezprostřední metafyzický zážitek bez ohledu na diváka, prostředí a atmosféru. A ten nepřichází na vnější podněty, nýbrž je výsledkem rituální vůle, která je pro umělce jediným hnacím mechanismem. Přesto své umění neizoloval od společenských pohybů a věřil v jeho obrozující sílu. Jednou se nechal slyšet, že „kdyby bylo mé dílo správně pochopeno, byl by to konec státního kapitalismu a totalitarismu“, a později k tomu dodal, že „moje dílo z hlediska svého společenského vlivu indikuje možnost otevřené společnosti“. Ale na rozdíl od Cardewa a hudebníků jeho okruhu (Rowe, Prévost, aj.), Newman nebyl žádný levičák a už vůbec ne marxista (v 30. letech dokonce navrhoval zničit všechny spisy Hegela, Marxe a Lenina). Spoléhal na individualitu, sílu a vznešenost myšlenek, nikoli na jejich praktické zneužívání. Zdůrazňoval, že díla ze série Onement nejsou obrazy, nýbrž malby. Nereprezentují vnější skutečnost ani vnitřní svět autora, reprezentují pouze samy sebe. Jsou o malbě a to „o“ (about) se vztahuje pouze na jejich bytí. Arthur C. Danto později odmítl Newmanovo „aboutness“ jako semioticky nepřesvědčivý konstrukt a název „Onement“ interpretoval jako „stav být jediný“ ve smyslu jedinosti (oneness) Boha. Jelikož Newman nechtěl vytvářet obrazy (tj. podobenství), jako malíř mohl reprezentovat jedinost (či už jedinost Boha nebo jedinost jako filozofický pojem) pouze abstraktně (skrze malířskou matérii, proces její manipulace, performativní aspekty malířského aktu a vizi uměleckého záměru). Podobné teze lze najít i v poetice neidiomatické hudební improvizace, jak ji kdysi zformuloval Edwin Prévost, se kterým Rowe spoluzakládal seskupení AMM, v němž Tilbury dosud účinkuje.  

Ambicí Sylviana Chauveaua bylo přidat zvukovému nosiči benjaminovskou auru. Problém je, že si ve svém konceptu plete jedinost s jedinečností. Zatímco jedinost je neuchopitelná, jedinečnost často stimuluje fetišismus a lehce podléhá komodifikaci. Velkým umělcům, jako byli Marcel Duchamp nebo John Cage, se povedlo šarmantně balancovat na tenkých a kluzkých hranách obou stran jedinečnosti a z bravurního balancování vytěžit neopakovatelné poetické principy. Většině umělcům se to však nikdy nepovede, zejména když se o to urputně snaží. Varováním (a zároveň stimulem) pro ně může být fakt, že Newmanova malba Onement VI byla před třemi lety vydražena aukční společností Sothebyʼs za 43,8 miliónů amerických dolarů.  

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!