V roce 2012 se potkali ve vlaku při návratu z festivalu Jazz Baltica do dánské metropole Kodaně, kde žijí – původem švédský kontrabasista Lars Danielsson, norský saxofonista Marius Neset a dánský bubeník Morten Lund. Posledně jmenovaný pod dojmem tohoto setkání inicioval společné natáčení; stalo se tak 3. dubna 2014 a po šesti hodinách noční frekvence bylo dostatek nosného materiálu pro album, jež nedávno vyšlo na mnichovském labelu ACT. S jedinou výjimkou přidaného sopránsaxofonu jde o spontánní hudbu, založenou na výrazných melodických motivech a jejich rozvíjení prostřednictvím improvizace. Kladu si otázku, proč trvá album jen něco málo přes 44 minut. Zdá se, že výběr byl proveden na úkor experimentálnosti, progresivity, a pravděpodobně většina natočeného materiálu se do kocepce labelu nehodila. Proto album trojice Danielsson, Neset, Lund pod názvem Sun Blowing nijak nevybočuje ze škatulky mainstreamového jazzu. Jenže podobných nahrávek takových trií jsou v historii moderního jazzu stovky, ne-li tisíce. Ani zvuk tenorsaxofonu, v němž je umně rozpuštěn Garbarek, Brecker, Lloyd či Henderson, tedy hard-bopový přístup s příchutí skandinávského jazzu, zaostává za předchozími nahrávkami Neseta. Tohle album nejlépe vystihuje současný trend vydavatelství, jež čím dál více upřednostňuje komerční hledisko; album Sun Blowing je patřičně přístupné široké posluchačské mase, i když (zaplaťbůh) díky nezpochybnitelnému umu protagonistů nepostrádá šťávu a některé obvzlášť vydařené pasáže...
Ale ono vlastně na té příjemnosti a chytlavosti není nic špatného. To, že jsem čekal víc, hlavně od Neseta, to je můj problém; mám příliš naposloucháno a v jazzu hledám již hlavně neotřelosti. Z osmi skladeb je sedm autorských, čtyři patří Danielssonovi. Ten není nijak zvlášť virtuózním kontrabasistou (ale to koneckonců nebyl ani Mingus, no ne?), ale jako autor, aranžér a spolehlivý rytmik je pro každou sestavu požehnáním. Stejně tak bubeník Lund. Tato dvojice ostatně tvrdí muziku pro zpěvačku Caecilii Norby a kytaristu Ulfa Wakeniuse. A Neset se drží bopového a folklórně skandinávského kopyta, zřídka probleskne free-jazz či jiná divnost, a to ještě na maličký okamžik; tak akorát, aby se běžný, průměrný posluchač nevyděsil. Ale abych se stále neopakoval, je tam toho k poslouchání i tak dost, aby si i náročnější jazzofil občas nemlaskl. Může to být hned v úvodním tracku Little Jump, bopové svižnůstce amerického střihu, stejně tak ve finálovce The Cost Of Living, již napsal pro předčasně zemřelého Michaela Breckera předčasně zemřelý pianista a skladatel Don Grolnick – sedmiminutová, parádně gradovaná balada, kdy v závěru Nesetovo frázování připomíná bouři; myslím, že tohle je vrcholné místo na albu. Ostatní skladby jsou víceméně ovlivněny skandinávskou melancholií, lyrikou, melodičností čerpající z lidových písní, vesměs balad. V titulní Sun Blowing evokuje Neset onen oduševnělý, ba duchovní tón Lloydova tenorsaxofonu, v Up North už jasně poukazuje ke Garbarkovi, který doopravdy začíná fungovat jako archetyp; folklórem jsou pak doslova nacpané skladby Folksong (jak jinak) a Blå (tady ale dojde k osvěžující free-jazzové erupčičce!). V Evening Song For B, velmi křehké písni beze slov, zazní k živému tenoru též sopránka, a to ze záznamu, čímž byla písňová forma ještě umocněna. Příkladem sugestivně dramatické balady budiž Nesetova Salme, devítiminutová kompozice, čerpající ze starobylého nápěvu. Tady tenor předčí Garbareka, neboť je hutnější, aniž by ztrácel zpěvnost; trio dokáže též hudební tok vygradovat na maximum a vzápětí se přirozeně vrátit k ještě podmanivější lyrice, než byla na počátku...
Danielsson, Neset, Lund: Sun Blowing
Act Music (https://www.actmusic.com)
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Blazing Flame, tentokrát s konkretizací Quintet, nahrál své šesté album v bristolské Factory v lednu 2017 z jedné vody načisto, tedy bez jakýchkoli dodatečných změn či dodatků. Naprostým protikladem je mu pak album Tria Now!
Autor Wittgensteinovy knihy faktů pohovoří o Wittgensteinovic diskotéce.
Měsíční Parsifal, robotí Únos ze serailu, uprchlíci i Conchita Wurst.
Klavírista Friedl interpretuje Cage bez klavíru, zato se spoustou hraček.
Vyšlapaná cestička, ale také životní dráha.
Rozhovor se skladatelem Markem Kopelentem.
Nicole Mitchell je hlavní personou nynějšího afro-futuristického hnutí, jež započalo v polovině 50. let díky věrozvěstovi Sun Ra.
Program stanice se od běžných rádií poněkud odlišuje a tvoří jej "pouze" přímý přenos z lesa.
První sólová nahrávka Pavla Zajíčka konečně na CD.
Přibližně padesát minut nabitých vyzrálým potemnělým elektronickým zvukem.
Aktual odjel rozlučkové turné.
Hymna sebevrahů Gloomy Sunday páteří koncertního alba.
Nad každodenními malými smrtmi a mezilidskými vztahy rozjímá bubeník Hamid Drake.
Povídání, o tom, jak vědec „vidí“ zvuk a hudbu.
Niněra (anglicky hurdy-gurdy) je středověký nástroj, který v současné době zažívá renesanci.
Radikální árie a temné žalozpěvy ve vyzrálé formě.
Subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu tématem knihy Ondřeje Daniela.
Robert Rauschenberg intermediální.
...téměř jako následovník Art Ensemble of Chicago.
Nenápadně, tiše odešla z našeho světa průkopnice elektronické a new age hudby.
Na nezávislém německém labelu Carpe Diem Records, jež se soustřeďuje na ranou klasickou hudbu, world-music, soudobou vážnou hudbu i jazz, vyšlo nedávno pozoruhodné album, ve kterém je obsažen celý vydavatelský záběr. Jde o hudebně vyprávěný příběh nejstaršího dochovaného cembala na světě, nástroje vyrobeného v Neapoli roku 1525 a uloženého v Národním muzeu hudby ve Vermillionu v Jížní Dakotě.
Vysílač je upevněn přímo na živý strom, napájen pomocí solární energie a jeho zvuk je ovlivňován několika senzory.
Skladatel Bernhard Lang vytvořil na objednávku festivalu Wiener Festwochen novou verzi Wagnerova Parsifala.
Sedmačtyřicet minut dlouhá nahrávka vznikla uvnitř šedesát metrů vysokého komína.
Withdrawal jako ústup? Naopak, jako troufalý nástup.
Po dlouhé nemoci ve věku 75 let, zesnul 1. května v helsinské nemocnici Erkki Kurenniemi, finský pionýr elektronické hudby.
Nestor české ambientní hudby, Michal Kořán, vydává po třiceti letech experimentování s tímto žánrem letos rovnou dva dlouhohrající počiny.
Jak najít ten správný obchodně-umělecký model, v němž prostě posluchači ochotně zaplatí umělcům odpovídající sumu za jejich díla a umožní tak jejich další rozvoj.
Již druhé koncepční album vydal osmičlenný soubor VanBinsbergen Playstation; 10.března se v katalogu prestižního nizozemského labelu Challenge Records objevilo CD s příznačným titulem Tales Without Words. Bylo nahráno ve dvou dnech a všechny skladby jsou inspirovány současnou nizozemskou literaturou, především poezií.
Cembalista Mahan Esfahani vnímá hudbu komplexně, v pojmech „stará“ nebo „nová“ uvažuje minimálně.
Arca španělsky znamená archu nebo schránku, kterou lze plnit různými obsahy, dávat jí různé identity.
Nahrávka zachycuje přírodní ráz krajiny poblíž Ruslavy, kde autor prožil část svého dětství.
Islandský hudební zaklínač Hilmar Örn Hilmarsson.
Životní krédo filantropa, muzikologa a antropologa Alana Lomaxe se podařilo, zdá se, částečně udržet při životě.
Existují nahrávky hluboké či naopak prázdné svou neuchopitelností.
Čtvrtý ročník interaktivní přehlídky audiovizuálního umění proběhne v Hradci Králové a v Pardubicích.
Třicetihodinový hudební maratón The Long Now je konstantnou berlínského festivalu.
Netradiční internetové radio mixuje náhodné ambientní tracky se signály policejních vysílaček z devětadvaceti velkoměst.
Rozhovor s Peterem Grahamem a Jaroslavem Šťastným.
Na samém začátku bylo nenápadné prokletí v podobě malého namalovaného lístečku. To však bylo naplněno vznikem „volnomyšlenkářského absolutisticky interaktivního“ spojení zvuku bendža a jeho živým procesováním do nejzazších možností.
Stůl je objekt, na němž se odehrává velká část našich aktivit, jíme na něm i pracujeme, stojí mezi lidmi, kteří o něčem jednají. A dá se na něj hrát.
Čas od času jsem nucen nahlédnout na Novinky.cz a zvláště ke kulturním událostem mne zajímá vox populi, názorové fórum z řad čtenářů, nejširší veřejnosti.
Zařádit si s ruskými ekvilibristy do mrtě.
Partitury Iana Mikysky jsou sbírkou různých útvarů, z nichž některé jsou skutečně partiturami v širším slova smylsu, tedy návody k činnostem, jejichž výsledkem má být nějaký zvukový zážitek
