Z.K. Slabý Michael Byron: In the Village of Hope; Peter Garland: After the Wars; Chas Smith: Twilight of the Dreamboats27. 6. 2016

Kalifornská Cold Blue Music, zasvěcená komorní hudbě mezi minimalismem a maximalismem, se soustřeďuje na specificky vymezenou tvorbu takových skladatelů, jako jsou John Luther Adams, Jim Fox, Michael Jon Fink, Charlemagne Palestine, Daniel Lentz, Rick Cox a další, přičemž jde o zcela osobité přístupy, lišící se jeden od druhého a zároveň mající určitou společnou základnu. Svědčí o tom i několik antologií, nabízejících výběr kompozic hned několika umělců. Tedy jednota v mnohosti, nicméně tato mnohost natolik podléhá jakési obtížně definovatelné kontemplativní atmosféře, evokativní lyričnosti či intimizované (dis)harmoničnosti, že produkty Cold Blue Music rozpoznáte na první poslech; mají totiž jakousi marži, která je nezaměnitelná. Většinu programu tvoří alba v obvyklé délce, avšak vedle nich existují minialba v délce něco málo nad dvacet minut. To proto, že pořadatelé nechtějí vyčkávat, až skladatel nová díla poskládá do většího celku, snaží se zřejmě přinášet aktuální skladby a postihovat tak vývoj „svých“ autorů.

Tak tomu je i v případě tří nových CD, vycházejících pod čísly CB 0043 až 0045: In the Village of Hope Michaela Byrona, After the Wars Petera Garlanda a Twilight of the Dreamboats Chase Smitha. Jsou nahrána v roce 2014 v Los Angeles (kromě Smitha, který si vše zařídil v kalifornské Resedě). I tato trojice potvrzuje, co bylo řečeno: je různorodá, zapadá však naprosto přesně do dosavadního katalogu labelu.

Michael Byron bývá charakterizován jako tvůrce, dosahující maximálního efektu minimalistickými prostředky. Patří ke stálicím značky hned od počátku (Music of Nights without Moon or Pearl, pod číslem 002), jeho Awakening of the Inn of the Birds přijala kritika jako „fascinující promísení poklidu a neklidnosti“. Titul své kompozice In the Village of Hope považuje sice za poněkud sentimentální, nicméně věří, že si posluchače získá jeho strukturováním a spletitostí kontrapunktů. Je to jedinečná příležitost pro sólování harfenistky Tashi Smith Godínez, která vystudovala na San Diego State University a vedle samostatného vystupování (například v harfové svitě Argentince Andrése Martina) působí i v Orquesta de Baja California nebo Grossmont Symphony. V daném případě harfa útěšlivě, ba řekl bych v souladu s názvem nadějeplně vešplouná do vodovážně poklidné hladiny děje, je nevzdorně přemýšlivá, jemně převalivá, spěje nesrázně a bez strázně do zaoblovaného, protékaně plynulého čistohraní. Neodhaduje, poklidně vypráví, vyličuje a přes zdánlivé monotonizování zesiluje účin lazurněním do pokušitelské závratnosti. Výkon harfenistky mi připadá jako přecházení přes úzkou lávku nad vlnami a je svědectvím, jak lze zaujmout s jedním málo frekventovaným nástrojem. Přes zdánlivou jednohladinnost prosakuje dílkem jemná proměnlivost s prohlubovaně prosakující důsažností, a právě tyto momenty zčeřují průzračnost, jsou pokušitelsky fascinující a rádi spočinete v jejich závraťné hypnotizaci. Sotva znatelná kaskádovost a kaleidoskopičnost evokuje představy a zpomalovává celou křehkou záležitost do odeznívavosti.

Petera Garlanda najdeme v katalogu CBM se String Quartets z roku 2009, více známý je nám však ze Zornova Tzadiku (The Days Run Away, Love Songs nebo Three Strange Angels). V případě After the Wars jde rovněž o sólový exkurs, ve kterém tentokrát exceluje pianistka Sarah Cahill, o které může každý skladatel snít jako o spolehlivé a zaangažované advokátce svého díla, jak ji charakterizoval San Francisco Chronicle. V tomto případě však nejde o celistvou kompozici, nýbrž o čtyři věty, rozdělené do ročních období a vázané na citáty z čínských básní nebo japonských haiku, ze kterých Garland čerpal inspiraci. Samo téma se sice chce podle autorova vyjádření více věnovat mírumilovné ideji nežli protiválečnému protestu, leč doba je taková, že jedno přesahuje do druhého a nemůžeme před tím zavírat oči.

Garland je známý svým hybridním expresionismem. A právě v případě jeho válečného mementa, uvedeného mottem Tu-Fu, že lidstvo může podlehnout zkáze, ale hory a řeky zůstávají, tragizující rozehřmívání, prokládané meziherním poklidněním, je vydramatizováno do perpetuálního protikladu. Můžeme se dohadovat, zda jde o zcela osobní rozpomínky na válečné běsnění nebo o hledání obecného východiska, každopádně vyciťujeme, že převládá emotivnost tváří v tvář válkám, které se jeví jako nekonečné. Po tomto jarním expozé následuje (po)tvrzení, že je to letní tráva, jež podle veršů, které vytvořil Bašó, pokrývá všechno, co zůstává ze snů mladých válečníků. S pomlkami tu opět vyvstává důraznost pozotvírání, promítnutého do (post)katastrofy. Nadnášená pádnost se rozplývá i zase navrací, a ten návratný tón může simulovat promeditovávání, vévodivě rozjasňující i směřující do rozptýlena. Vkrádá se mi do mysli pojetí trávy ve smyslu známých veršů Oldřicha Mikuláška, jenomže v případě Garlandova pojetí jde asi spíše o rub pocitu přetrvávání. Podzimní Ch´eng Haovo vyznání, když jsem v míru, nechávám všechno běžet, může předvídat nadějeplné mírumilovné vyčkávání. Zároveň v něm však vyciťuji až nevěřícnou obavu, nastavitelné hledačství, (ne)vypočítatelné. Právě proto tady dochází k zopakovávání základního přístupového tónu ad (in)finitum. Teprve z tohoto perpetuálního (na)ladění se můžeme vzpamatovávat do jistot – jakých? neodhadnutelných? mizejících? zopakovatelných? vracejících se? Až zimní ráno, zasněžené, s dýmem z komínů podle Busona muže směřovat konečně do poklidu. Útěšné sněžení snad zakrývá trosky, ať už reálné, nebo pocitové, navracejí se jistoty, Tato nadějeplnost však vyplývá zvolna, zkusmo a dotazově, povlovnost získávání nových jistot probíhá kupodivu v nevzrušivé návratnosti, odpovědí však může být jitřní (pro)zření. Jenomže to všechno můžeme pouze vyciťovat, směrovky citátů mohou být matné. Avšak samotná hudba dává příležitost k aktuální rezonanci na tento svět. Tady a teď.

Twilight of the Dreamboats Chase Smitha probíhá sice v obdobné rovině, nicméně se liší, poněvadž ji autor zkomponoval, zahrál i nahrál sám za použití rozličných metalických zvukových skulptur, steel kytar Clinesmith, Emmons a Guitarzilla a Cadillac basy. Smith je na Cold Blue bohatě zastoupen od samého počátku (Nikko Wolverine, Aluminum Overcast, An Hour of Desert Center, Descent a Nakadai) a bývá kritikou pojímán jako objevitel vlastního unikátního vyslovení reálného světa. Obapolnost svítání/soumračnosti jeho ideálů je hned od počátku rozesnívána/rozetmívána do duhově rozbarvované šíře, jako by hudba vyplňovala celý daleký obzor. Ta hudba je netěkavá, neutíkavá, naopak plynule vlnivá, mísivá, vyhrouženě prohřímající, vyskrumáženě vyvěravá, pokojně splývavá i bezbřeze vykružovaná. Přes svoji monotónnost je zadíravá, fičivě závětrná. Sune se a nabývá na vnitřní síle, což se však neprojevuje vnějškovou razancí, neboť nejde o přívalovost. Je vodopádná, leč potichle, je úlově dešifrující, aniž v ní zabzučela jediná včela. Připadá mí jako jemně pozdvihovaná, nenápadně rozdramatizovávaná, obkličně prohučovaná. Působí jako nepřerušitelné kolotání na pomezí vzrušení, infinitálně laděné, zdánlivě závěrově nekončící, přesto však zajíždivé, zasoukávané a nakonec mizející. Ostatně jeden kritik shledal Smithův projev zcela jednoznačným, byť potenciálním zjištěním: „Kdyby orchestr na Titaniku zněl takhle senzačně, když se loď potápěla, byli byste uvedeni v pokušení setrvat na palubě.“

Portfólio Cold Bue Music tedy nabylo o tři přírůstkové hodnoty, z nichž každá má svůj osobitý ráz. Za nejvíce vzrušující, ale i nejkomplikovanější považuji (po)válečnou seanci Garlandovu, ale poctivě řečeno žádný z kompaktů, které až dosud CBM vydala, nebyl mimochodní, všechny svým osobitým způsobem prosákly do mého (pod)vědomi; a věřte, poslechl jsem si jich zcela důsledně všech pětačtyřicet.

Michael Byron: In the Village of Hope

Peter Garland: After the Wars

Chas Smith: Twilight of the Dreamboats

Cold Blue Music (www.coldbluemusic.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies