Z.K. Slabý Peter K Frey and Daniel Studer: Zurich Concerts4. 7. 2016

V první polovině devadesátých let byl značně populární projekt Third Person, ve kterém Samm Bennett a Tom Cora jako duo přizvávali ke koncertům nebo nahrávání třetí osobu. V případě alba The Bends tak ozkoušeli své hudební kontakty s Catherine Jauniaux, Zeenou Parkins, Marcem Ribotem a pěti dalšími, při Lucky Water se soustředili pouze na Kazutokiho Umezu (obě alba na Knitting Factory 1991 + 1995). Švýcarští kontrabasisté Peter K Frey (1941, známý především spoluprací s Ursem Voerkelem nebo jako člen skupiny Karl ein Karl), a Daniel Studer (1961), jehož diskografie sahá od sólových desek přes tria, kvintety atd. až po Braxwood Orchestra, hrají spolu už patnáct let a vydali společná alba Zweierlei (2006), Zwei (2010) a Zwirn (2013). Své dlouhodobé působení v Kunstraumu Walcheturm obsáhli nyní na dvojalbu Zurich Concerts, ovšem soustředili se tentokrát na rešerše hraní se „třetími osobami“, což vytváří mnohdy zcela nečekané a objevné kompendium o osmi zastaveních z let 2013 a 2014. Těch třetích osob je ovšem více, protože tu tentokrát (oproti Bennettovu-Corovu symbiózování) jde o tria pouze ve čtyřech případech, ve třech o kvarteta a v jednom dokonce o septet, přičemž suma sumarum jde o dvě hodiny perfektního a nenásilného improvizování s řadou rozličných přístupů.

Švýcarští kontrabasisté vyrukovali hned v prvních dvou záznamech společně s houslistou Haraldem Kimmigem a trombonistou Giancarlem Schiaffinim (s nímž Studera pojí vazba už od roku 1995 – viz CD as a bird). Vynořují se s štěrbujícím váhováním, ale záhy se rozbriskní do rozbručovaného rozcupování i vyvlékavého zalykání. Průmětují mezi nasycováním a přihoukáváním i poskřepným vyvlečňováním, napínají mezipozamlkováním, prokotávají se však vždy znovu k další regeneraci, zatáhlované výkročně i zákročně, vařivě rozporné. Nabízivě, leč nepodbízivě si vytvářejí sehrané kvarteto s celou škálou přístupů od vyjektávání přes nahloukání či výštěknosti až po vábení, jejich váhání i překotnění se posloupnostně přelévá, prostupováno štěrbinováním. To pokračuje i nadále, jenom ještě s větší rozpalestrovávanou razancí a třepetavostním skrumážováním, při němž zejména trombón mluvítkuje i vyhudrovává a zahučivě vydýchává, zatímco housle mají roli spíše polozakrytě vmíhavou. Ale jsou to basy, které vždy vedou do zámlk i nového vydychťování. Nazval bych to už tady basozřivostí, s jakou ústřední nástroje provokují, úhybní, zahýbají, vyplňují prostor a dobručivě poznámkují celé dění až do předzávěrečného potlačení, kdy se pouze připomínají těkavými názvuky ve hned vzrušenkovém a hned záklidném šátrání, přesypném i násypném přebírání a rozebírání a ztotožňují se v utíkavém hrdlení.

Připootevírání, až ťupťání souhry s pianistkou Magdou Mayas vede k ladivostně vzdornému paběrkování a strunění (včetně nitra klavíru). Basové pastnění, žířivě vyhřezávané a výkluzně vyšoupávané, se střetá s prubírující kaskádností klavíru, které přechází do cinkavého miniaturnění a úštipcového po(d)bíjení. Basy rouhavě vyštucňovávají se smyčně šmáčnou vytřibovaností a rozhalasovávají se střiky ze všech stran, jsou ohňostrojně sprškovité a zazubřele zrujňované, ale v trojici pak dokonávají se zmatněným pendlovkováním.

Basové rodeo, chrutně provláčňované a rozdiveně probasněné, se následně vyhutní, když obsazení rozhojní Christian Weber s kontrabasem a Jan Schlegel s basou elektrickou. Každý se v této čtveřici činí, jak může, aby se z obvyklého basnění nějak vymykal, proto jsme svědky, jak v rychlém sledu basisté v téměř čtyřiadvacetiminutovém klání naběhávají i vyběhávají, přivírají se do sebe i společně houfní a svorníkují, okolkují, parírují, vzájemně se odličují odlišují, vytěkávají i se schovávají, napůlžerďují a žejbrují, jsou střídmostně pozamlklí i zase jemně vyharašovaní, jako by neměli v rukou velké nástroje, ale nějaká tintítka. I když se pak vřítí do smršti, plné pádného rumplování a šejdrování, vyzývavého i vzývavého, honitebního i pozastavovaného, toto rožnivé smečování a hrubé záplatování netrvá dlouho, povrzukovává a povrčovává do zatichlosti, narušované pouze neodivným praskoletněním, smýčivým smyčněním a zavřnitněným promykáním. I když se čtveřice pohybuje na hranici uhodivě třeskutné a princmetálově vřavné, utajují své možnosti do šmodrchánek a zamželinek, punkvově šramotí a zpoklidněně, až zamřele sinusují. Čekáme, kdy ustanou v tomto snovačském šinutí a konečně vybuchnou, nicméně očekávaná láva se z potenciální sopky nevyvalí a vše skončí v odúmrti. Ale dobře nám tak; basy nás převezly.

Středobodem alba může být jednadvacetiminutovka, do které se výtlučně a s jednotlivými výzvuky naloudí pianista Jacques Demierre, houslista Harald Kimmig, basklarinetista Hans Koch, Michel Seigner s elektrickou kytarou a Alfred Zimmerlin s violoncellem. Zprvu mi připadá, že se dotýkají tykadly vrzukavých, perkusných nebo šustrovaných tónů, návětrně balancují, vzájemně se reptavě i ropotavě oslovují, proklepávavě prošifrovávají, rejdivě vyřicují i násoskově podpeciválňují. I když výskočně zbrutňují a vypáčivě se vypranýřovávají před ostatními, zacepovaně se zarouchávají i zarouhávají a zarušnivě zatáhlují. Jako v předchozím případě se nehodlají vydat vabank, jsou přesvědčeni, že to nemají zapotřebí, spíše si prosmyčcovávají šance v potichlém protáhlování. Tak se mi to jeví: jako by všichni vyvstávali z ticha a k potišení se navraceli. To, co slyšíme, můžeme nazvat provrzáváním, pofukováním, prodrnčováním, proskřípáváním, prohvízděním, vrubováním i nístějováním, vyvrtáváním, až červotočením.

Časy, kdy maximum hluku znamenalo maximum improvizace, jsou zřejmě ty tam. Tady nám sedmero nástrojů předvádí postupně vykličování, třepetání, vzdýmání, rochání, až zapšklení. Ze schovávaček vyrukuje meluzínění i vyškobrtávání, jurodivě odjišťované i pozamykávané do hrompacivosti. Basy ani v této konstelaci nedávají dalším nástrojům příležitost, aby si obsadily vůdčí roli, zadrhovaně se vyšinují z břesknosti všech hráčů, rozhudně plašmuškují, podmaňují si nás i v této spíše utajované, podetínavě zamžené rovině.

Bicí Gerryho Hemingwaye na druhém disku vyprovokují basisty k vehementnější zabíravosti, a tak se potýkají, protýkají a provlákňují, průvlačně se prodimenzovávají za rytmické průklepnosti a závratné harašivosti, která vše prodramatizovává a je plná ustavičného vzruchu. Ačkoli basy i tady vjedou do zatišené podzemní zdráhavosti a týkavého pomžikávání tón po tónu, úderné bicí je proberou do perfektní zkrat(k)ové minipasáže. Jsou to jemné perly na diadému improvizace, zaplněné zabalamucenou výrušnosíi, plné zvukových roubů, výtryskových zamlácenek, hladce obrace sesumírovávaných, náladově probleskávaných, nábojivě promlatných, mrskutě prožejbrovaných a náladově zavstřícněných. A záskřipně prekéřujících. Právě Hemingwayova tromlená záskočnost, posunčinově proklepná, vtáčí hudbu do humpálnostní zátočnosti, vyostřuje probíjivost až do odkladového zatušování a doličování.

Okamžitě vyrušňující basy se zvukovým vybrusňováním připravují půdu pro Johna Butchera, který vystřídá tenor a soprán sax. Ten se okamžitě přizpůsobí, vrdlouhavě a povrčivě paríruje, vhrčivostně koktejluje s prostorovými sešupy, plnými předehránek a zahrávánek, napomínek, zdrženůstek a zapikolovávané kolovrátkovosti. Vzájemné průmětování hráčů je posunčinově nabízivé, vzryvné i potočné, vystřelované i vyhutňované, plné otvíránek i zavíránek, nezbrklostní, poznenáhlostní, ale se zabasněnou razancí, dokodrcávanou a projišťovávanou s poštěkáváním a vychutnávaně zahudlávaným pomelodizováváním. Sax kontrabasy nadštěbetává s obdobnou pádností i ostražitostí; i když je podbasováním osočován, neztrácí nic na svém melodizujícím vyšikování. Zdánlivě se hudba zapomaluje do ztracena s důvěřivou důvěrností, zarovnávaně zapýřenou, takřka mizivou ve mžitkovosti, ale (i vzhledem k rozsahu téměř třiceti minut) vše se znovu s vytřibovanou záminkovostí vyrojuje, s vyškudlovávanou dohadovačností a se zlomečkovým prosaxováváním. Od zátichlostního paběrkování přes vyfrkávané vystřebávání se trio nové rozžívá do nevirvální ligotavosti, líčivé lícivosti a kutivé závodivosti a vybízivého břeskutnění.

Závěrem se basy zadrhávavě vyšramocují, piano Jacquese Demierra jim domlouvá, dochutňuje záběr v roli koření. Leč basy neustávají ve svorně promlacovaném a proklepávaném duetu, jsou to prostě dvě monstra na nepřeryvném pochodu, takže pianu nezbývá nic jiného, nežli je proťukávat zaťukávat, jejich promlacování a rytmizování ochutit ingrediencemi vyšvihujících se jednotlivých tónů. Když pak nastane naprosté ticho, začne se z něho zatichle vyvlékat basové matnění, souzvučné, ale spějící do ztratnosti, jako by nebylo co dodat.

Sedm proměnlivých seskupení nám umožnuje sedm vhledů do spřízněnostních improvizací, plných proměn, rozpínavostních i rozepínavostních zvratů i souběžností. Freyovo a Studerovo výzevnostní hraní patří ke špičce současného ovládání kontrabasu jako takového, souvislosti s přidanými hodnotami dalších jedenácti hráčů pak vedou chvílemi až do závratnosti. Je to dvojalbum, které si prožijete tolikrát, kolik improvizačních pohnutek vám nabízí.

Peter K Frey and Daniel Studer: Zurich Concerts

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!