Lukáš Jiřička Zenial: Chimera; Minotaur11. 7. 2016

Polský jednočlenný projekt Zenial, který tvoří elektronik a jeden z pionýrů polské noiseové i čistě elektronické scény Łukasz Szałankiewicz, vydal v letech 2013 a 2015 dvojici alb, která i přes dvouletý časový odstup tvoří svého druhu hudebně provázaný pár nebo dvě strany téže mince. Szałankiewicz je však kromě své afinity k elektronice také zasvěceným znalcem metalu nebránícím se i výletům k hudebním persiflážím s popovým nádechem (projekt AABZU) nebo kurátorem koncertů, nahrávek a hudebních událostí. Na obou albech Chimera i Minotaur se Zenial po svých předchozích výletech k hrubozrnnému noise nebo hybridnímu popu s decentní příměsí diska, ale i odéru akčních filmů, rozhodl navrátit ke světu analogové elektroniky a přiklonit k estetice, která byla určující spíše pro pionýrské elektronické počiny, a to od padesátých a šedesátých let 20. století. Nelze však říct, že by se na této dvojici jeho předchozí počiny dostatečně nezúročily a nepromítly. Že se jedná o svého druhu bratrský projekt, naznačují jak obaly obou alb s podobnými motivy labyrintů, tak i zaměření se na esoterní vědy, ale hlavně podobná hudební tkáň z analogové elektroniky a field recordings.

Přestože je album Chimera věnované osobnosti českého hermetika Franze Bardona a ve značné míře hermetismu jako fenoménu, který nabízí i mnohé podstatné nejen myšlenkové, ale i spirituální impulsy pro hudební svět, a také paranormálním jevům, nebrání se ani humoru a vazbám na zvukový svět 8-bitových počítačových her a dalším čistě prostým, ale přesněji řečeno i ironickým, obratům. Album Chimera z roku 2013 částečně vzniklo na rezidenci ve stockholmském studiu EMS a bylo editováno během hudebníkovy rezidence v Praze, během níž se zabýval právě Bardonovým odkazem. Pilířem jeho zvukového kosmu se staly nahrávky pořízené s použitím analogové elektroniky, jíž se rozdílně od mnoha dalších experimentálních světových studií, stockholmské studio nezbavilo nebo z ní neučinilo muzeální artefakty, avšak nabízí je hudebníkům na rezidenci k plnému využití. Zní tu modulární syntezátor Buchla, tak i další elektronické nástroje z dob, kdy elektronika ještě nebyla postavena na digitálních systémech a programech a dala se ovládat pouze ručně.

Obě alba stojí především na pravidelné a prostém rytmickém pulsu, který v lecčems upomíná na odkaz techno kultury, anebo v jistém slova smyslu cíleného primitivismu pionýrů power electronics či dědictví mocných záchvěvů například z dílny finského dua Pan Sonic. Na tomto hypnotickém půdorysu pravidelného rytmu Zenial staví kompozice s krystalicky přehlednou strukturou a téměř vždy značně omezeným zvukovým materiálem, který je spíše analyticky zkoumán ve svém potenciálu, energii, barvě či schopnosti čitelnosti i přes různé transformační a manipulační procesy. Pokud repetitivní puls zde zajišťuje přehlednou stavbu kompozic, může Zenial kolem nich budovat kosmos z hlukových poryvů, relativně prostých zvukových objektů bez příklonu k melodiím. Můžeme zde hovořit o albech z rodu redukovaného noise, který však v tomto smyslu nepředstavuje palisády neproniknutelného a neotesaného hluku a zvuku, stejně jako nenabízí primárně agresivní počiny. Zenialův koncept je jiný. Mocné a vždy výrazné zvuky kombinuje s úderným rytmem a zkoumá intenzitu jejich trvání a únosnosti, stejně jako aspekt trvání v podobě testování udržitelnosti nenápadného rozvíjení jedné formule či kompozičního přístupu. Přestože operuje i s poutavě deformovanými zpěvy muezzinů (v případě alba Minotaur) či field recordings a je patrné, že s nimi operuje se vší vehemencí, právě onen průzkum prostých metod skládání je zde největším zádrhelem jinak zvukově poutavých alb. Zatímco techno kultura či hudební minimalismus stojí na repetici a postupném rozvíjení čitelných vzorců a z přehlednosti činí svoji hypnotickou devízu, Zenial má vyšší aspirace. Ze samotné repetice a redukce materiálu nedělá klíčový kompoziční princip, neboť samotné tracky vždy rozvíjí jako skladatel, který vymáhá vývoj materiálu a překvapivost, která mu však se svým omezením a značnou čitelností nepříliš často vychází. Ačkoliv jsou jednotlivé elementy pečlivě ošetřené a samostatně jsou působivé, jejich spojení se leckdy zdá být skladebně nahodilé nebo nepříliš objevné.

Problémem mnoha kompozic je tak jejich relativně malá překvapivost na straně jedné, jíž se například vyznačují díla jiných hráčů na modulární syntezátory (Thomas Lehn, Robert Piotrowicz), stejně jako poměrně zaprášená estetika, jíž se obě alba vykazují. Nejedná se o rozhodnutý krok zpět, krok do starých estetik i principů kompozic či odkazu raných děl Stockhausena nebo tvůrců z okruhu GRM (Ivo Malec, Pierre Schaeffer ad.), na to je stavba skladeb příliš prostá, ale nerozhodnuté gesto, které ani odkaz hudebního primitivismu či radikální taneční elektroniky ne zcela dokáže naroubovat na magický svět zvuků tvořených na staré elektronické nástroje, jež je, jak ukazují jiné počiny, stále natolik silný, že nabízí mnohé pro rozvíjení aktuálních a sofistikovaných kompozičních přístupů. Nemá však smysl obě alba zatratit, na to je mnoho z jejich skladeb výrazných a ve svém postoji, i přes zmíněnou imanentní prostotu, magických. Pro ty, kdo si libují v analogové elektronice a ctí přímé formy, jsou tato dvě alba bezesporu i tak dalším silným počinem polského tvůrce.

Zenial: Chimera 

Zenial: Minotaur 

Zoharum (http://zoharum.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!