Z.K. Slabý Robert Dick & Ursel Schlicht: The Galilean Moons11. 7. 2016

Americký vizionářský flétnista Robert Dick (1950), který žil deset let ve Švýcarsku a nasál tak do sebe i evropské novátorství, bývá charakterizován jako revoluční virtuóz, pohybující se mezi odkazem Paganiniho a Jimiho Hendrixe (tomu zasvětil CD Third Stone from the Sun, 1994 New World Records) a sám se pojímá jako hudebník se zkušeností 21. století a se stanovisky ze století 18.; jeho doménou je prostor mezi klasikou, improvizací a jazzem. Základním souborem, ve kterém se etabloval, je New Winds, ale proslul i na albech Jazz Standards on Mars se Soldier String Quartetem (1996 Enja), Aurealis s J. W. Brennanem a Danielem Patumim (1997 Victo) nebo Flutes & Voices s Thomasem Bucknerem. Jeho partnery však byli/jsou například i Klaus König, Paul Giger, Reuben Radding nebo Hans Tammen a příznačný je i název jeho kompaktu The Other Flute. Pojítkem s klavíristkou Ursel Schlicht (1962), pocházející z Hamburku, je obdobný náhled na současné znění hudby, doprovázený i teoretickými či vědeckými rešeršemi, což se projevilo už v jejich spolupráci na CD Photosphere (2005 Nemu). Mezi pianistčinými blízkými hudebníky, s nimiž se uplatnila, jsou rovněž Hans Tammen, dále pak Bruce Arnold, Adam Simmons nebo Reuben Radding. Jejím nejodvážnějším projektem však byl mezinárodní soubor Ex tempore a olbřímí setkání SonicExchange.

Nové album této dvojice, opět na kölnských Nemu Records, se nazývá The Galilean Moons a odpovídá tím vesmírným aspiracím Dickovým (Mars, slunce, světy If), protože jde – zejména v ústřední svitě – o fascinaci z Galileova objevu čtyř Jupiterových měsíců. Úvodní kompozice Tendrils pochází však z pera Ursel Schlicht a oba hudebníci ji od počátku vnímají jako šlamastyku, do které vjedou s rozvernou flétnovostí a podběrným pianem. Glisandovaně zafoukávaná či zahučovaná flétna je provázena harfovou proháňkou nitra klavíru. Zatímco flétna holedbavě vyrejdovává a piškuntálně se rozverňuje v bujnivé rozkochanosti, klavír se propadně prosečňuje a zasmekává. Vše se kaleidoskopicky vyvrbuje a zbrunátňuje, objíždivě travestuje a prořinčivě kolejuje, pableskuje v zanivočujícím perforování a vyvrcholuje ve vískané pročesnosti.

Dick se na svém Sic Bisquitus Disintegrat chápe basové flétny, aby s ní téma vybrušovaně vybručoval a změtně navršoval. Jeví se tu s vymětavou řádivostí, až vydrogovaností a jeho záštěpné žíření doprovází takřka v unisonu zahalasené i rozhalasené piano, zapřísáhle plnodumé, skružně zbrocované v proudnivé klíčivosti. Do jeho vtiskování se vřine výkřikově otřes(e)ná flétna, plná čečetkování, rozvichřeně propádněná a rozmluvenostně vytroubelená (skutečně včetně hlasu). Teprve až klavír situaci zpoklidní a společně se oba hudebníci prosnoubí, mohou dospět k prchavostnímu zakončení.

Do skladby A Lingering Scent of Eden autorka rozehrávavě vhlédá, dobásňována flétnovým filtrováním flirtováním. Její inspirací byla publikace Alana Wisemana Svět bez nás, především kapitola o pustě mezi Polskem a Bělorusí, nazvaná Images of open space, birds, wind and weather. To všechno, včetně úvodního zpodobení poklidnosti a jakési bohabojnosti, nasouvající se do norného vyvřídlování, nesoupeřivého zmatečnění i vyhlédání, v kompozici najdeme.

Ústřední suita The Galilean Moons více akcentuje improvizační aspekty (jež se ovšem objevují i v ostatních skladbách). Hned řádivostní vhup do měsíce Io proklestovává a rozbouchává vulkánový klavír, zatímco basová flétna vyvřelostně útočí s vystřečkovanou hlučivostí, rozbrzděná a vystartovaná na plný plyn. Vše je tu valivostní, vztyčně vytyčované, vyprskávané a rozmlacované. Na což prozkrumáženě naváže Europa, kterou vynořivě, až vyrolávaně vyšňořuje metalická pikola, se zakřehlou vyhřezávaností proskřipcovává zábrusnou proudnost a evokuje zapikolovávanou mysterióznost. Obdobně Callisto s altovou flétnou rezonuje s bušnou vydutostí, je zapřísáhle dunivé a zároveň dumavé, drážnostně zvratňované i zvrásňované. Klavír téma až klekánicově zmementovává se zakalovanou běhutostí i s překážkováním. Až Ganymede, k němuž se navrací basová flétna, působí zachrutěji, s náznakovou vzdychavostí se nahluční do vrkotavého virválnění, které piano předestírá i dorolovává. Jeho briskní kompaktnost provokativně dorezonovává vokalizující flétnohlasnění.

Z alba – a vůbec ze současného monologizování – se vymyká Dark Matter, ve kterém Dick násilnostním hlasem vyličuje nelogické spamy, které mu docházejí. Zesiluje jejich nonsensovost střídáním drastičnosti, pohnutlivosti, procítěnosti, plačnosti, výhrůžnosti, tajuplnosti či hravosti-dravosti, mísí je s potměchuťovým dobrušováním kontrabasové flétny do nejvyššího rozčilení nad drolivým a záběžným klavírem, který dopuje líčení hlasu až do změtení.

Závěrečné koncertní záznamy předvádějí, co všechno si dvojice dovoluje na pódiu. Na přeskáčku vnímáme atonální strohost, zabluesování, zatwistování, názvuk indické ragy a epizodickou jazzovost. Tak Iridescence zaskotačí do probleskující tanečnosti, zaviřované s hájivou i blesknou výrojností, pokojivé i poskočné, nabuzeně hravé. The Multani, Baby vyrukovává se zdusněným atakem, pospěšně kontaminujícím údernost s melodičností. Rozpínavá flétna vrzuká nad podúderně kalimbovým klavírem, jeden nástroj předsunuje druhý, oba se zvratně doplňují až do zavelebenosti a pochodového zadychtění.

Což neznamená, že čtvero dosti různorodých postupů by mělo vyznění alba rozmělnit. Jeho pojítkem je právě různoflétnění a emocionální provokativnost, nadhvězdněná vesmírem a naší dobou, vydopovanou minulostí. Prostě: jde o další dobrodružnou výpravu Roberta Dicka a Ursel Schlicht. Je zajímavé jejich putování sledovat.

Robert Dick & Ursel Schlicht: The Galilean Moons

Nemu Records (www.nemu-records-com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!