Jan Hocek Zápisky melomanovy 154. 8. 2016

V Zápiscích č. 11 jsem psal o roli psů v mém životě, potažmo v hudbě, kterou mám rád. Jenže v mém životě měly důležité místo také kočky; dokonce do 24. roku věku naprosto zásadní. Často na ně vzpomínám. Na rozdíl od psů si vždycky zachovaly nezávislost a volnost, přesto dokázaly milovat. Doopravdy milovat. Psí lásku živí spíše vděčnost.

Nevím, kde se vzalo ono nelichotivé tvrzení, že kočky jsou falešné. Moje zkušenosti zcela odporují tomuto hloupému mýtu. Vždycky jsem si říkal, že jde o pomstu, pokus (a úspěšný) o dehonestaci těchto tvorů, neboť lidé kočkám závidí jejich zásadovost a neschopnost jakékoliv úlitby, a to i v otázce žrádla. Což se o psech a lidech říci nedá. Ale koťata milují všichni! Jsou přece tak roztomilá, ještě to nejsou ty svobodomyslné šelmy, jež nastavují nám, lidem, tak nemilosrdně zrcadlo! Pamatuju si na onu televizní přestávku s koťaty. Často jsem slýchával, že to byl za celý den ten nejlepší program. (Přesto lidé na tu bednu čumět celé ty dny nepřestali. Proč?)

Měl jsem kočku Elišku. Bylo to v časech, kdy jsem se vrátil z vojny a nastoupil na uranovou šachtu. Milovala hudbu, poslouchala ji se mnou ráda, uvelebená a předoucí na mé hrudi, co nejblíž srdci. Nechávala se unášet ranými Pink Floyd, jejichž první čtyři desky jsem sehnal za půlku výplaty. Opravdu měla při jejich poslechu až slastný výraz, jakoby pod vlivem nějaké drogy rozšiřující vědomí. Tolik jsem tehdy toužil po tom, aby byla zakletou dívkou, kterou svou láskou osvobodím. Toužil jsem tak silně, že jsem tomu i věřil. A psal jsem pro tu dívku básně, třaskavé abnormální citovou razancí.

Prvním elpíčkem, které jsem po Listopadu´89 sehnal přímo ze Západu, bylo album Night Flights německé avantgardní umělkyně Christiny Kubisch z katalogu legendárních Recommended Records, respektive italského labelu Auf Dem Nil (Paesaggi Sonori 3) z roku 1987. Vzniklo v milánském studiu jiného zvukového kouzelníka, Riccarda Sinigalii. Byla na ní rozměrná kompozice Cat´s Dream; šlo o nesmírně niternou zvukovou krajinu, v níž se hudba opravdu vyvíjí jako ve snu, kde události mají vlastní pravidla a nepředvídatelnou logiku. A ještě k tomu kočičí.

Kočka Eliška se jí už ale nedočkala. Asi by se jí líbila, nevím. V té době jsem měl už jen psa. A toho Kočičí sen nechával zcela chladným. Zato miloval blues, hlavně zvuk foukací harmoniky. Sám jsem na ni hrával ony prolamované blue tóny, vytvářené především vdechy. Než jsem sehnal pravou Blues Harp, znásilňoval jsem české a čínské harmoniky z hračkářství tím způsobem, že jsem je namáčel do vody. Samozřejmě brzy odešly, ale tóny po krátký čas z nich vydolované zněly skoro jak z Tenkrát na Západě. Jenže Eliška je přímo nenáviděla. Prskala na mne, oči zúžené, posléze na mne dorážela, kousala mne, nebo fackovala. Stále dokola jsem totiž piloval hlavně harmoničí nářek z úchvatného blues Sonnyho Boye Williamsona Help Me...

Stejně jako v případě psů, tak i kočky byly vděčnými společníky a múzami umělců. Třeba Ernest Hemingway jich míval okolo sebe až třicet, Mohamed dokonce kočky na rozdíl od psů schvaloval, považoval je za čisté. Nešťastný britský hudební skladatel a dirigent Constant Lambert (1905–1951), jenž předčasně odešel ze světa na zápal plic, neléčenou cukrovku a akutní alkoholismus, miloval kočky natolik, že se staral o ty opuštěné. Tento žák Ralpha Vaughana Williamse a obdivovatel Duka Ellingtona byl dokonce předsedou dodnes působící Kensington Kittens And Neuter Cats Club, na což byl náležitě pyšný. Pokud vám jméno Constant Lambert nic neříká, tak vězte, že byl autorem hudby ke slavné britské filmové adaptaci Tolstého románu Anna Karenina (1948) a vokálně-orchestrální skladby s jazzovými prvky The Rio Grande (1927). Když byl již posmrtně prováděn jeho kus Eight Poems by LiPo, seděla údajně na pódiu černá kočka, jež po odeznění hudby zmizela a již se neukázala.

Vdovu po skladateli Lambertovi Isabel si posléze vzal rodinný přítel a další z výrazných hudebních osobností, Alan Rawsthorne. Ten nemohl zůstat kočkami netknutý, a tak v roce 1954 zkomponoval melodramatickou skladbu Practical Cats pro vypravěče a orchestr. Spíkrovský part byl určen tehdy nejznámějšímu britskému herci Robertu Donatovi, jenž zde interpretoval básně T. S. Elliota z knihy Old Possum´s Book Of Practical Cats; u nás ji známe pod titulem Praktická příručka o kočkách. Ano, jde zároveň také o texty z muzikálu Andrewa Lloyda Webbera Cats, který je nejúspěšnějším neamerickým muzikálem vůbec. U nás ale víceméně propadl.

Někdy už ve třicátých letech minulého století zkoumala hudební vkus koček nějaká vědátorská dvojice Morin a Bachrach. V současné době se v této věci angažuje s plnou vervou americký violoncellista David Teie, mimochodem Rostropovičův žák a hostující instrumentalista na albu S&M kapely Metallica z roku 1999. Ten usoudil, že kočky trpí poslechem naší, tedy člověčí hudby, která je jim naprosto cizí, a ani Bach či Mozart je nemůže uspokojit. A tak se pokouší stvořit hudbu, která by se kočkám mohla líbit, jež by se trefila do jejich naturelu. No, nevím, nakolik by takový výtvor akceptovala moje Eliška, ale v Americe je možné všechno. A soudě dle webových stránek, jež pro svůj projekt Teie založil, zdá se, že to myslí naprosto vážně. Tedy určitě co se týče dolarů, které k této bohulibé činnosti potřebuje.

http://www.musicforcats.com/

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!