Petr Ferenc Devět hodin s Oldřichem Janotou24. 8. 2016

Ta klišé – Oldřich Janota je nenápadný titán, postava, která se svým hlasem, kytarou, texty a melodiemi nikdy zcela nevešla do kategorie folku. Písničkář, který se výrazně podepsal na směřování českého experimentálního rocku, na půdě čajoven zasnoubil minimalismus s takzvanou world music… improvizátor, teď navíc ještě autor opery. Snad oprávněně si v rámci cen Žlutá ponorka (kam asi odplavala?) vysloužil titul Muž, který prochází zdí, sám ale na metaforu reaguje suchým „od toho jsou dveře.“  

Koupit si jeho nahrávky ale není jen tak. Kolik čtenářů touží po jeho raných vinylech a vyprodaných CD Podzimní král (které vyšlo jako příloha časopisu Stereo & Video) a kompletu Jako měsíc? Kazetě Neviditelné věci? Zpráva, že Indies Scope vydávají osmidiskový janotovský komplet, musela potěšit nejednoho posluchače.  

Vyčerpávajícího boxu sebraných nahrávek jsme se ale opět nedočkali, možná proto, že by byl vyčerpávající v tom nemilém slova smyslu. Místo jednoho boxu nabízí vydavatelství Indies Scope boxy dva. Oba z ručního (nebo jen recyklovaného?) modrého papíru, každý má na hřbetě vytištěno Ultimate Nothing, ten se staršími nahrávkami má na přední straně rudé I ♥ ME a na zadní černé I ☠ YOU. Ten s novějšími na přední straně černé I ☠ ME a na zadní rudé I ♥ YOU.    

Můžeme v tom číst smíření s minulostí navzdory všemu, co si kdo může myslet (I ♥ ME box obsahuje nahrávky z kontroverzního „období high fidelity“), i šíření lásky světem, ať si tento myslí, co chce (I ☠ ME box nabízí nahrávky z Janotova „meditačního období“). A co když se boxy prohodily? Na žádném z nich nestojí číslo 1 ani 2. Pokud došlo k záměně, mohl by nám Oldřich Janota sdělovat třeba to, že jej jeho nahrávky z let sedmdesátých a osmdesátých vlastně už nezajímají, ale kvůli nám je teda dovolí vydat… a že novinkami v druhém boxu zase dělá radost sobě.  

Navíc ty lebky mají zkřížené hnáty NAD sebou, nikoliv POD, takže kdoví, zda to celé není nějak „vzhůru nohama“.  

V každém boxu se skrývají čtyři digipacky, dohromady tedy osm alb – a zde už zdánlivá štábní kultura box-setů končí definitivně. Každé album má svojsky pojatý obal a booklet, každé by mohlo fungovat samostatně. Čtyři z osmi disků jsou navíc úplné novinky i po dramaturgické stránce, zatímco tři zbývající obsahují dosud nevydané kousky, mají ale dramaturgii vybraných spisů, Janota se ale i v jejich rámci dopouští nejrůznějších „aktualizací“. Jen album Žlutě je reedicí staršího titulu, jedinou v celém dvojboxu. Viděl jsem ty krabice v obchodě spojené celofánem do jednoho objektu. Zrovna tak by se ale daly prodávat zvlášť, nebo po jednotlivých cédéčkách. Vlastně ani nevím, zda to vydavatel neplánuje…  

janota-box.jpg

Takhle prostě box-sety obvykle nevypadají, leckdo by řekl, že ani vypadat nemají. Ve skládačce, která nahrazuje opulentní booklet, Oldřich Janota píše, že bylo nad jeho síly proposlouchávat se celým svým archívem, prý by to zabralo tak čtvrt roku čistého času. Pro devítihodinový výběr Ultimate Nothing byl proto zvolen zhruba tento klíč: Mapovat nahrávky dosud nevydané, především sólové verze“ s tím, že se nejedná o best of. Dále „vybírat nahrávky technicky nejzdařilejší“, což může znamenat i to, že kompletní koncertní záznam je zavržen ve prospěch rekonstrukce playlistu z různých zdrojů.  

Ediční poznámky nikde, chronologie jen náznaková, v jednotlivých bookletech všehochuť od pouhých textů písní přes vzpomínky, povídky, minieseje i kritická pojednání, kde sám o svém textaření píše ve třetí osobě, až po lettristické kóany. V písních zase několik postprodukčních zásahů, které staví pojetí archivní nahrávky na hlavu... zde zkrátka není Riedelovo. (Špičkového editora, redaktora a kompilátora Jaroslava Riedela zde zmiňuji proto, že má na kontě loňský knižní výběr Janotových textů Kytaru s palmou, ten ale vyšel u Galénu. Riedelova recenze kompletu na ihned.cz mě nepřekvapila, považuje jej za polovičatý a za promarněnou šanci.)  

Oldřich Janota zkrátka pojal úctyhodnou instituci boxu archiválií po svém, tak aby se pobavil. V některých chvílích, troufám si tvrdit, až poťouchle. I tím dává najevo, že zůstává nezařaditelně přítomný a že jeho minulost je koneckonců především jeho minulost. Ve světě reedic se na tuhle zdánlivou samozřejmost rádo zapomíná.  

Jenže bůhví jak to bylo. Cédéčko nám to vyprávěl pokaždé jinak. Tohle na něm bylo zvláštní, že mluvil, jako by neměl paměť a celou minulost musel v každým okamžiku nově rekonstruovat. Jakoby minulost nebyla něco neměnného, jednou provždy daného, dokonce neopravitelného. Chtěli ho za to jmenovat profesorem na katedru historie, ale von to vodmít, že se jmenuje Cédéčko a to že mu stačí. (Říkali mu Cédéčko, S-rové dřvo šptně HŘÍ, Republika nového měsíce, 2014, s. 52)

A ta část mne, která po tom pečlivě vyvedeném bookletu přece jen touží, to bere jako velkorysou příležitost si něco takového pro svou radost aspoň načrtnout. I tak se ale do tohoto textu pouštím s lehce provinilým pocitem, že čtenáři předkládám především svoje „přemýšlení nahlas“, neuspořádanou samomluvu toho, jak Janotu roky poslouchám a znám/neznám, jak někdy rád podléhám nejrůznějším mýtům s písničkářem spojeným a jindy se v nich stejně rád hnidopišsky šťourám.  

Co dodat na závěr úvodu? Že citace bez uvedeného zdroje pocházejí z bookletů kompletů Ultimate Nothing, zatímco ty ostatní z uvedených zdrojů.          

 

na kole z noční.jpg

 

Modře kvetou hořáky  

Na kole z noční směny, úvodní CD kompletu je vlastně jediné ryze folkové a z výpravy jeho obalu a bookletu (kreslený vtípek, místo některých textů jazykové hříčky, polohistorky, test, nastražené typografické „chyby“) lze uhadovat, že Oldřich Janota své mládí bere s humorem a že šmodrchanice jeho raných textů se houpou na stejné lodi jako slova pozdější dys-opery Zrcadlová koza, k níž se v tomto textu ještě dostanu.  

Dvě z třinácti písní pochází z archívu skupiny Pentagram, kterou kromě Janoty tvořil písničkář Jakub Noha, kytarista Bohumil Sýkora a baskytarista Georgi Štilijanov, zbytek je sólový a jsou tu mnohaslovné kusy jako Tango 1926, Česká skládanka, Malý Bobeš. Janota tehdy oživoval reálie dob minulých, používal textová redy-mades typu prvorepublikového šlágru Já viděl Helenu v bazénu, bral si do úst nejrůznější řečnická i hovorová klišé, jinde je téměř deníkový, místy i furiant, slov má v zásobě zkrátka vždy habaděj.  

Mám za to, že za touhle vší mnohomluvností je vědomí, kolik slov je vatou či mlhou, a že tuto mlhu můžeme brát podobně jako ticho a nedořečenost v jeho pozdějších textech. Nejvýrazněji je tahle užvaněná prázdnota manifestována (a v bookletu je to patřičně dovysvětleno) v mejdanové písni Královna včel:  

Autorovi se tehdy zdálo, že na román by již stačily slovní útvary uvozující přímou řeč, slova služebná a zcela přehlížená. Zároveň ale vše, co za nimi v románech navazuje, bylo již stokrát řečeno a každý čtenář si to snadno doplní sám: Já povídám / A vona povídá / A já řikám / Vona povídá / A já povídám / A vona říká / Já povídám  

Ono je totiž hodně slov a hodně slov. Domnívám se zkrátka, že Oldřich Janota žvaní vždy s lehce pozvednutým obočím a s vědomím, že by nemusel. Není to tak dávno, co jsem psal o půdních nahrávkách Vladimíra Merty, muže desetitisíců slov, který to ze sebe sype s mnohem větším patosem a v jednom rozhovoru (nemůžu to najít, je to to interview v Reflexu, kde hezky jednoho po druhém pozurážel všechny své významnější kolegy písničkáře) přímo přiznává, že ty svoje postavy hraje. Zatímco Oldřich Janota na to lidské hemžení kouká s cudným nadhledem, i když je leckdy účasten.  

Mladicky – ale to už mu bylo přes třicet, když většina těchto záznamů vznikla – hezké, povídavé album místy zprůzrační, zejména ve Ztraceném ve světě a v Prvničce. Ty jsou vážné, zasněné, nerozbředlé a něžné i bez berliček ironie.        

 

fotograf aktů.jpg

 

Praha 5  

Strážný zvonek nad Výmolovým ústavem pro hluchoněmé klinká na tom přejezdu dodnes, byť tajemství radlického údolu, kde se na jižních svazích snoubily vinice a meruňkové sady s tajemnými zákoutími, závětřími foglarovských a undergroundových kluboven, již dávno vydensifikovala bujná nádhera českého developerství.

Tak začíná booklet druhého kompaktu. Nazývá se Fotograf aktů, což je název poněkud matoucí, mnohem víc než o těla zde jde o genia loci, od dodnes velmi dobře patrné atmosféry, která odlišuje zaandělský Smíchov, Radlice, Jinonice a Košíře od zbytku Prahy. Ostatně, všímali si jí ve stejné době jako Janota i o něco mladší androši kolem Revolver Revue a Psích vojáků, zčásti i proto, že do hospody na Klamovce přesunul svou „undergroundovou klubovnu“ sám hudební guru pražského podzemí, Mejla Hlavsa. Zatímco underground se v těch místech nechával inspirovat periferií, Janota nalézal spíše to venkovské.  

Neznám jeho životní peripetie (při „průzkumu umělců“ počítám především s tím, co na sebe prozradí sami), nevím, kdy a jak se na Praze 5 ocitnul. Roznášel tam snad noviny? Žil odjakživa? I to je možné, z písní jako Měsíc nad Radlicemi cítím pevnou spjatost s místem, takovou, která se dá slovy a hudbou jen naznačit, a to pouze za podmínek, že text i melodie jsou osekány na nezbytné minimum a k dispozici je všechen čas světa. Čas se totiž Janotovi stal jedním z hlavních témat. Verše o „jiných rychlostech času“, osudových posledních dnech (kdy opravit střechu, kdy jít k zubaři, kdy podat daňové přiznání), zrychlených vlacích, po jejichž neplánované zastávce v poli „náhle není kam spěchat“, se odehrávají v kulisách kácení akátu či krájení ředkviček do jarního salátu.  

„Polovenkovské“ bezčasí je ale kořeněno humorem v titulní písni a třeba ve Smíchovském pivovaru. A Fetišista působí na milovníky školního těláku stejně působivě jako oceňovaný maďarský snímek Bílé dlaně (2006, režie Szabolcs Hajdu). Album Fotograf aktů dokumentuje, že Janota sice našel hlubiny osobní tvůrčí magie, smích jej ale proto nepřechází.  

S janotovskou Prahou 5 je neodmyslitelně spjata skupina Mozart K, která Janotovy písně oděla do zvláštně rockového hávu s harmoniem (Miloš Vojtěchovský), elektrickou kytarou (Emil Pospíšil), saxofonem (Jan Štolba) a někdy i bicími (Martin Rychta) a perkusemi (Mirek Kodym). Jmenovaní často sáhli i po jiných nástrojích – sitáru, mandolíně, magnetofonovým páskům. Život celkem pilně koncertující, často docela rockové kapely zcela jedinečného zvuku – který prý byl z velké části dán tím, že dýchavičné harmonium není nejvhodnější rytmický nástroj – naznačil Jan Štolba ve svém románu Město za (Alois Hynek, 1997) a Miloš Vojtěchovský v materiálu, který pro HIS Voice před třinácti lety připravil Pavel Klusák u příležitosti vydání mozartovských nahrávek na 2CD Jako měsíc. O té se na http://eldar.cz/mezivlnami/d_jako_mesic.htm (nevím, zda i v bookletu, mám jen jakési nekompletní promo) píše:  

Při práci na antologii Mozartu K. jsme váhali mezi dokumentárním, archivním přístupem a výběrem, který by nejvíce přiblížil umělecký záměr skupiny. Z téměř padesáti hodin pirátských koncertních záznamů kolujících již dvacet let po Čechách a Moravě v nejroztodivnějších podobách jsme nakonec vybrali 2x 74 minut písniček, úplný průřez tvorbou Mozartu K. Necháváme na posluchačích, aby si výběr udělali podle svého gusta. Vzhledem ke špatné technické kvalitě podkladů nezbylo než nahrávky resuscitovat současnými technickými prostředky. Nevadí – ty krásně autentické kopie čtvrtých kopií určitě vyhrabete v nějaké hromadě starých kazet doma!  

Moje devadesátiminutová kazeta nahrávek z jakéhosi bratislavského studia z roku 1982 (v roce 1987 vydal Petr Cibulka) tento požadavek autenticity splňuje tak dokonale, že ji poslouchám jen tehdy, mám-li opravdu cousteauovskou chuť na hluboké ponory se sníženou viditelností a mlhou „mořského sněhu“. Na druhém CD Ultimate Nothing jsou Mozart K připomenuti jen čtyřmi písněmi právě z Bratislavy roku 1982. To asi leckterého fanouška zklame (i já bych si přát tu Bratislavu celou, proč ne třeba na 2LP), na druhou stranu – 2CD Jako měsíc už úlohu splnilo. A Oldřich Janota se na Fotografovi aktů ukazuje především jako hráč na dvanáctistrunnou kytaru, jejíž bohaté zvukové možnosti jej možná přivedly k touze rozšířit drátěný park o další struny. Ale to už je další stříbrný kotouček.        

 

janota blava.jpg

 

ve hálali bzoreN  

Někdy kolem roku 1983 se Oldřich Janota spojil v triu, jemuž se někdy říká High Fidelity, jindy jen příjmeními členů, s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem z pražského okruhu alternativních skupin Stehlík, Švehlík, FOK aj. Oba kytaristé byli i zběhlými hudebními kutily se zálibou v modifikaci a konstrukci hudebních nástrojů (Fidlerův roletofon z amplifikovaných tyčí od rolet můžeme dodnes slyšet třeba v hudbě dua Noční pták) a hledání nových zvukových možností třeba v manipulaci s rádii, pásky a gramofony.  

Hudba, kterou trojice doprovázela – nebo taky ne – Janotova slova, byla zvonivě elektrifikovaná, obohacená o nejrůznější ruchy a především tak neúnavně repetitivní, že se o Janotovi začalo mluvit jako o předním představiteli minimalismu v Čechách. (Jeden můj známý vzpomíná, jak se kdysi kamsi vydal na přednášku o zmíněném žánru a na Younga, Reicha a Glasse pro samého Janotu zkrátka nedošlo.)  

Když nahrávky „skupiny, která si nikdy neříkala Džafiri,“ vyšly v roce 2001 u Indies Records na 2CD High Fidelity, pár písní mělo texty pouze v bookletu. Janota na koncertech – snad pohroužen do kytarového přediva – zkrátka necítil potřebu ta slova šeptat světu. Musím říct, že mě to tehdy u domácích beden pěkně rozhodilo. Na CD Abys nerozbila láhev / ve haláli bzoreN ale do několika písní vokál nově dotočil, prý u sebe doma, potmě, zaznamenával Tomáš Procházka.  

Vrcholem CD je pak záznam onoho legendárního vystoupení, kdy si trojice vystačila jen s gramofony a Janota nezazpíval ani slovo, za což snad byl, snad nebyl vypískán. Ty legendy… Skrytý klenot českého turntablismu a plunderfonie ale konečně vyšel na CD, poťouchle jen v podobě dvacetiminutovky střižené Járou Tarnovským (znáte z Gurun Gurun a dalších sestav), čímž se vlk zvědavosti nažral a koza mýtu zůstala celá.  

V bookletu Janota poeticky / povídkově popisuje, jak publikum a Jiří Černý (Old Black Žórdž) nepochopili a měřili folkovým metrem něco, co bylo žánrově zcela jinde. Pavel Richter zas v jednom rozhovoru prohlásil, že mu to od Janoty tehdy přišlo jako škodolibost vůči oddaným fanouškům, kteří jej ctili především jako mistra slova.  

Coby milovník netanečního, rozvrzaného, šmajdajícího turntablismu si při poslechu vysloveně medím. Z opakujících se útržků zvuků a svistů po krátké předehře vyleze dekonstruovaná pohádka o Červené Karkulce s dnes již legendárním pouštěním věty „Ale musím dávat pozor, abych nerozbila láhev“ tam i zpátky – viz název CD. Tenhle tříminutový fragment se totiž objevil už na High Fidelity (nebo jde o jinou verzi?). Desku s pohádkou zjevně neměl jen jeden člen tria, ale nejspíš všichni, takže vícehlas zní působivě vrstevnatě – a po chvíli se zase rozplyne ve vichrech svistů, do nichž píská nějaký zoufalý posluchač. Přidají se, zdá se, i Fidlerovy pružiny a kytary, gramofony ale nikdy neutichnou. Celek každopádně působí sehraným dojmem, jak moc se tahle zdaleka-ne-legrace asi zkoušela? Nevěřím, že se nezkoušela…  

Pro folkové publikum je to lahůdka nejspíš zcela nestravitelná, i když folkáči zvyklí hledat významy za náznaky a nedořečenostmi tu vlastně měli po čem lapat. „Vy tomu nerozumíte, že ne? Je to pro vás hodně těžké, že ano?“, ptá se kolem sedmnácté minuty gramofon naléhavě. Možná zde Oldřich Janota prošel zdí, aniž se ty dveře v ní pokoušel hledat.  

Pavel Richter i Luboš Fidler po janotovské epizodě často a rádi opouštěli rockový idiom, Richter Band prvně jmenovaného bývá považován za jednu z průkopnických skupin tuzemské ambientní hudby. Ten richterovský ambient se ale k „tomu správnému“, západnímu typu ambientu má asi jako minimalista Janota k „tomu správnému“ Stevu Reichovi. Je to jinak, původně, niterně, je za tím slyšet prosekávání cesty… a to je dobře.      

 

Šupity šup zalezl zvuk do kouta  

Prvním nefalšovaným překvapením boxu je čtvrtý disk s názvem Týden v malovaném domě. Ten dům stojí na náměstí v Třebíči a Janota v něm v roce 1990 strávil týden ve společnosti hudebních přátel, mezi nimiž nechyběli industrialisté a divnorockeři (Jaroslav Benedikt Novák, Antonín Hlávka), architekt/astrolog/Zelenáč (Mikoláš Bělík) a dámy (Radmila Hanzlíková, Eva Holečková). Hrálo se spontánně na kytary, mandolínu, marimbu, trubku, zobcové flétny, gongy, skleničky a další perkuse a bylo z toho prý dvanáct magnetofonových cívek. Jára Tarnovski z nich vybral čtrnáct fragmentů (celkem pětapadesát minut), Janota k nim do bookletu napsal čtrnáct kratičkých textů zrcadlících jejich náladu. Můžete hádat, které dvojice patří k sobě.  

Česká Třebová nebo já, kdoví. Vlak stejně nezastaví. Mlčení v kupé se prohlubuje, tůje se proměňuje v padající závory, pod dveřmi z chodby prorůstají mechy a brambory.  

Ať už tenhle text patří ke kterémukoli audiofragmentu, jisté je, že hudba na CD je nadobyčej působivá a nijak nepůsobí archivním dojmem – což je zčásti jistě dáno i Tarnovského výběrem po čtvrtstoletí. Bezeslovné zpěvy se střídají s „ruchy života“, kytarovými kolovrátky, cinkáním i hlučením, než cokoliv začne být příliš na jistotu, jsme už někde jinde. Dal by se z toho sestříhat ambient, dal by se z toho sestříhat módní „neidiomatický“ improvising, snad i ten industrial. Jára Tarnovski ale citlivě, neznatelně kormidluje „mezi“.  

Jako téměř všechny písně, skladby a improvizace boxů Ultimate Nothing si i tento disk doslova říká o další reference a doplňkové poslechy, i on nějakým způsobem – a pak že je Oldřich Janota nějaký solitér! Vždyť on je pořád v nějakém centru a doslova z něj rostou paprsky a jiné šlahouny.  

Těžko si tedy při poslechu Týdne v malovaném domě nevzpomenout na dnes již legendární sympozia Hermit, která v plaském klášteře v devadesátých letech pořádal Miloš Vojtěchovský, pravidelný přispěvatel HIS Voice a někdejší hráč na harmonium v Mozart K. Nešlo o koncertní události, ale umělecké bytí – výtvarné, zvukové, improvizační – v působivém objektu kláštera, jak můžete slyšet na několika hermitovských kompilacích, jednu z nich vydal HIS Voice coby přílohu dvojčísla 4-5 / 2013. Ze zmíněných nahrávek je, myslím, naprosto zřejmé, jak moc genius loci umí ovlivnit výslednou hudbu.  

V Plasech bylo v roce 1992 nahráno i album Hvězdná mapa sestavy Jiná rychlost času. Kromě Janoty na něm hrál Luboš Fidler, Radka Hanzlíková, Zbyněk Bělík a Zdeněk Hmyzák Novák. Skladby na pomezí ambientních ploch, improvisingu a písní někdy obsahují texty, ty jsou ale zpívány tak tlumeně, že jsou jen o poznání hlasitější než slova nezazpívaná v triu High Fidelity.    

 

Po letech je umělec přistižen  

Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že všechny časové osy v dějinách nejen umění jsou dobří sluhové, ale špatní páni. Dějiny – velké, malé, jakékoli – neběží po čáře, děje se ovlivňují tam i zpátky, pole událostí prolínají i překrývají. Nejinak je tomu v příběhu Oldřicha Janoty, který rozhodně nelze číst tak, že jedna kapitola skončila a druhá začíná. Spoustu písní hrával jako sólofolkáč i se svými skupinami, spousta zkušebnového kutění a hledání se děla na etapy i paralelně. Příklad? Dočista folkové album Podzimní král bylo nahráno živě na Baráčnické rychtě v roce 1983, tedy v době tak nějak po Mozartovi K a tak nějak před High Fidelity – ale vlastně současně s nimi, v době jejich doznívání a nástupu. Stejně tak Janotovi současná poloha osamělého meditujícího mudrce nebrání vydat veselá, opulentní alba s kapelou Ora pro nobis a pustit se do opery. Život a dílo zkrátka nejsou přehledný, nalinkovaný děják.  

První box kompletu Ultimate Nothing, zejména druhý a třetí disk, ukazují Janotu v okamžicích, kdy se vzájemně nejvýrazněji ovlivňoval se scénou experimentálního rocku – spoludotvářel své písně s jeho protagonisty, očaroval mladší generace (Mozart K jsou jedním z předobrazů Mňágy). A protože rock navzdory proklamacím o věčném mládí tak nějak tíhne ke splétání vlastních hrdinských dějin, jsou tyto kapitoly Janotovy umělecké dráhy nejslavnější – jak vidno, taky jsem podlehl a přiložil si polínko. Díky Mozartovi K a triu s Richterem a Fidlerem vzývají Janotu dodnes i ti fanoušci, pro něž jsou folková průzračnost i východem cinknutá meditační úspornost neuchopitelné či rovnou nestravitelné.  

Hezkou ilustrací budiž setkání s androšem popsané ve fejetonu Travellers hostel:  

Avšak zpátky ke koncertu. Po úvahách, zda je skutečně tak skvělý, jak se domnívá umělec, nebo tak strašný jako objednávky cigaret a piva zaznívající od stolů a táhlé výkřiky „Andrgráund!“, vycházející z příšeří zadního přístěnku, vyřešil záhadu pohádkový bohatýr v dlouhé sobolí šubě. Rozrazil vrata, protože hospoda alias koncertní síň Travellers hostelu vznikla z domovního průjezdu předělaného na bar, a mocným hlasem zvolal:                

„Hle, Janota básník!! Něco vám teď od něj zarecituju! V noci nás budí skřípání schodů! Místnost se propadá do černých bodů! Ten podivný nájemník podniká túru! Šoupá se o stěny a míří vzhůru!“                

Po letech je umělec přistižen vlastním textem, božím prstem. Příběhem o podivném nájemníkovi (výtah, otevřená okna, světlo a prostřený stůl, ale nikdo tam nebydlí), který kdysi převzala androšská kapela Bratří Karamazové, títánské krumlovské sdružení proslavené bájnými večírky, alespoň jak to popisovali v uměleckém magazínu Revolver revue, tu náladu prohazování okna do televize skrze ledničku, a naopak k ránu střepy pokorně smetané křídlem labutě. (Travellers hostel, Neslyšící děti, Malvern, 2008, s. 87)

 

(dokončení v pátek)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies