Petr Ferenc Devět hodin s Oldřichem Janotou II26. 8. 2016

Tento text (první část čtěte zde) by mohl mít podtitul Jak jsem si sedm měsíců lámal hlavu s osmi kompakty. Lámal jsem si ji samozřejmě rád, dílo Oldřicha Janoty je z těch, k nimž se člověk různě vztahuje v různých životních etapách, může k nim být kritický, vyzdvihovat na nich něco jiného než sám autor, zájem a respekt jej ale neopouští.  

 

Zvu tě  

Druhý box Janotových vybraných nahrávek pokrývá především jeho takzvané „meditační období“, tedy éru, kdy je Janotu čím dál častěji vídat na různých čajovnových a „new age“ scénách. Sám Janota má za to, že pro část jeho starších fanoušků je tento tvůrčí posun dosti nesnesitelný, snad můj text ale ukáže, že jistá ztichlost a meditativnost, kterou si s přívlastky nového věku spojujeme, v Janotově tvorbě rezonuje od samého začátku, stejně jako touha o co nejpřesnější, nejprůzračnější slovní vyjádření, která Janotu postupně vedla až k jednoveršovým písním.  

V úvodu tohoto textu píši o tom, že jedinou reedicí, která se v boxu ocitla, je album Žlutě. Vyšlo v roce 1994 u kolínské značky Zóna a po dlouhé roky bylo prakticky nesehnatelné – což u Oldřicha Janoty není výjimkou a lze jen dumat, proč si vybral k reedici zrovna tento titul a ne třeba svůj sběratelský grál, CD Podzimní král – a nyní vychází zmasterováno a obohaceno o trojici instrumentálek.  

Těch reedic původně mělo být víc – celá polovina z osmi alb – záměr ale narazil na nechuť manželů Havlových vracet se ke starým nahrávkám. Kombinace kytary, hlasu a dvou viol da gamba, jak ji známe třeba z alb Neviditelné věci (Panton 1990) a Mezi vlnami (ještě s bubeníkem Zdeňkem Konopáskem; Zóna 1996), na aktuální kompilaci vybraných nahrávek tedy neuslyšíme. Druhá z obou krabic začíná v roce 1994, kdy značka Zóna Janotovi vydala CD Žlutě.  

Je ryze sólové, jen pro kytaru a hlas a jmenuje se podle svého nejkratšího textu: „Růže / rozkvetla žlutě / Zvu tě.“  V jednom rozhovoru – zas jej nemůžu najít – Janota prohlásil něco v tom smyslu, že sice neví, co to znamená, ale cítí v tom důležitost větší než v opusech o desítkách slok. „Prázdno jako možnost či dokonce předpoklad Zjevení,“ píše Janota v bookletu Hor v údolí, osmého CD kompletu a tamtéž tvrdí, že na setkání s náboženským myšlením Východu byl on i jeho souputníci „připraveni, byť nevědomě, hloubkou křesťanské tradice, ve které jsme jako západní civilizace vyrůstali. Vždyť k podobnému tichu a prázdnu, o jakém pojednává východní meditace, vede i křesťanská cesta tiché modlitby, kdy člověk nemluví k Bohu, nýbrž zůstává v tichu, aby pro své žbrblání nepřeslechl, jak Bůh mluví k němu.“  

I v ostatních textech svého „meditativního období“ Janota často a rád ohledává slovo za slovem, vlastně jednotlivě, nebo variuje několik základních, prostých veršů. A reálie již nejsou mezilidské ani topografické, ale veskrze niterné.  

Nevidím v tom žádný „koncept“, spíš přirozenou potřebu jednoduchosti, kterou ostatně slyším už v nejstarších Janotových nahrávkách, a potenciál hravosti objevený v repetici. Místo hromady hraček jen pár, ale důvěrně poznaných a milovaných… A v některých slovech je vlastně odhaleno vše, jsou jakýmsi návodem k pochopení – „vrstvy a barvy, světlo a čas,“ víc toho není. Hudební paralelou budiž půlminutová instrumentálka Minoritský klášter, v níž akustická kytara hraje roli zvukového generátoru. A na závěr původního alba jsou zařazeny tři instrumentální Ozvěny:  

Je to jakási „hudba na odchodnou“ – jako když v biografu skončí film a diváci odhazují prázdné pytlíky od smažených brambůrků, vstávají ze sedadel a pomalu se za nevtíravých melodií reprodukované hudby ubírají, tři králové za hvězdou nebeskou, k východu.    

 

zrcadlová koza.jpg

Old Leffterhand  

Skrývá-li box Ultimate Nothing pořádné překvapení, je jím disk Zrcadlová koza. Jde totiž o operu, byť operu nedokončenou, nastíněnou jen dvěma hlasy – mužským Janotovým a ženským Romany Šilhavé –, kytarou a klavírem.  

Janota si za téma díla, které, které pokrývá bezmála celých osmdesát minut kompaktního disku, zvolil svět leváků přeučovaných na praváky. Sám touto zkušeností prošel.    

O Zrcadlovou kozu jsem se trknul již v první třídě, při nuceném přeučování z leváka na praváka, jak bylo tehdy zvykem. Následkem takového přeučování, můžeme-li věřit odborné literatuře, bývalo koktání a pomočování. K pomočování naštěstí nedošlo, zatím, ale to koktání… Koktat lze různě, třeba jako švestka za kůlnou, jak píše jedna brněnská básnířka.  

Díky zmíněným zážitkům a empatiím s „dys lidmi“ dospěl Janota ke svébytné podobě čehosi, co by odborník mohl označit klíčovými slovy experimentální poezie, text-sound, fónická poezie, lettrismus.  

Navzdory vzrůstající úspornosti a průzračnosti svých písňových textů je Janota pilný písmák, který se nebojí ironie ani bezúčelných (to není pejorativum!) slovních hříček. Ví, že anekdota je západní ségrou kóanu a opulencí svých textů si mnohdy v ničem nezadá s Petrem Vášou, nejpopulárnějším „nepapírovým“ básníkem Čech a Moravy. Slova všelijak přeskupuje, čte tu zleva, tu zprava, písmenka nechává létat tak, jak se prý hemží před očima dyslektikům, z logického proudu textu se nechává unášet nabízejícími se slovními hříčkami a zvukomalebnými hrátkami. Ve své knize S-rové dřvo šptně HŘÍ poukazuje na to, že v tomto literárním jazyce používá metody, které jsou jinde běžné.  

Můžeme emežům se es ptát, proč jsou takové évokat postupy v hudbě jako akoj račí kánon, nonák, běžné, zatímco v řeči ičeř nikoliv. Řeč asi ráda jako řeka keř spěchá ku svému určení v moři významů. (Jedná se anděl, S-rové dřvo šptně HŘÍ, Republika nového měsíce, 2014, s. 13)  

Tamtéž upozorňuje, že jeho „nová řeč“ má nezanedbatelnou zvukovou stránku: Řová neč je řečí recyklovanou, pokusem o akord. Obtížný akord slov, neboť kromě souladu tónů tvoří i souzvuk různých významů. Znám jednu osobu, která propadla u testů na vysokou školu hned u první otázky, zda spolu souvisí slon a fialka. Bylo to pro ni spojení nedozírné jako kavkazská step, jako první z pohádek tisíce a jedné noci. (Pálíčko žhní, S-rové dřvo šptně HŘÍ, Republika nového měsíce, 2014, s. 22)  

Ze S-rového dřeva tak obšírně cituji proto, že je považuji za pendant Zrcadlové kozy, důkaz toho, že současného Oldřicha Janotu rozhodně nelze považovat jen za zadumaného básníka kóanů, ale za tvůrce, který o jazyce přemýšlí mnohem komplexněji.   

Tu knihu si vydal sám a v doslovu (na straně 82) vysvětluje, že Kniha HŘÍ je dlouho očekávanou vlaštovkou v dosud zcela opomíjené oblasti krásné literatury pro dyslektiky a dysgrafiky. Avšak zdaleka nejen krásné. A nejen pro ně. Vždyť počet lidí s poruchami čtení a porušenou schopností napodobit tvary písmen, tedy psÁT, rapidně vzrůstá. Do našeho čtenářského kroužku „porouchaných“ proto zveme též  

DYSGNOSTIKY - čtenáře s poruchou schopnosti spojovat vnímané vjemy s jinými

DYSKALKULIKY - čtenáře s poruchou matematických schopností bez snížení obecných rozumových schopností

DYSORTOGRAFY - čtenáře neschopné naučit se správně pravopisu a v neposlední řadě (sic!) též

DYSPROZÓDIKY - lidi postižené nápadným odchylným užíváním modulačních složek mluvy, tj. používající mluvu zpěvavou, spojenou s tvořením nesmyslných rýmů – byť nemají rýmu či jinou činu (s použitím definic z Akademického slovníku cizích slov, Academia, Praha 1998)  

A to jsme ještě nezmínili přeškolené i nepřeškolené leváky, praváky levé i nepravé a další informační heretiky a desperády na „dys“, kteří vnímají znakovou skutečnost jiným způsobem, než je obvyklé. Každý, kdo jednou zůstal uvězněn ve společnosti, jež odstranila ze dveří kliky a nahradila je tlačítky s nepochopitelnými hesly a piktogramy, nebo každý (Martino!), kdo byl ve vlaku v nejchoulostivějším okamžiku vystaven zdrcujícím pohledům slušně oblečených cestujících, neboť elektronicky ovládané dveře toilety se z ničehož nic v kritické chvíli samy otevřely, či každý, kdo si vozí v autě paličku na maso (Jano!), aby se v případě poruchy dveří automaticky dostal ven oknem, bude vědět, o čem je teď řeč.  

O prařeči.  

A ještě jednu řeč je v souvislosti s vybraným boxem a knihou třeba zmínit – tu výtvarnou. Obaly a booklety některých alb kompletu vyzdobil Janota obrázky ve stejném duchu jako knihu, tedy obrázky na hranici jemného kresleného humoru. Úspornou linií a snahou vyjádřit se pokud možno jediným tahem v nich Janota dá jemně vzpomenout na topologické kresby Ladislava Nováka a stejně jemně i na maximální jednoduchost a nedoslovnost kresleného humoru Mariana Pally. Nejdůležitějším rysem Janotových kreseb je ale jejich neukotvenost – ty obrázky zpochybňují zažité „nahoře a dole“, „zleva a zprava“ zrovna tak jako představu jediné správné cesty nakládání s jazykem.  

V bookletu Zrcadlové kozy, který nabízí i opulentní dávku lettrismu, Janota píše, že si je vědom skutečnosti, že posluchač celou kozu asi najednou nestráví. Doporučuje dokonce, kde by v opeře měla být přestávka. Přiznávám, že Kozu budu z krabiček asi vytahovat nejméně, přestože je v jistém smyslu tím nejobjevnějším z celého kompletu – dosud neznámou fazetou Janotovy tvorby.  

Idea díla, které nebude nikdo „konzumovat“, je koneckonců v lecčems přitažlivá, v rámci „vybraných spisů“ podvratná a snad mohu říci, že pro Oldřicha Janotu jaksi typická. Kromě klišé o tom, že když nikdo neslyší zvuk padajícího stromu, mě v tuhle chvíli napadá čísi postřeh o rockové archeologii, který mi nezbývá než parafrázovat, protože dohledat jej nejsem schopen: Velvet Underground nebyli důležitou kapelou šedesátých let, to o nich skoro nikdo nevěděl. Jsou ale důležitou kapelou let osmdesátých a dál.      

 

kolébat.jpg

 

Kolébat hory v údolí  

V bookletu sedmého CD Hory v údolí Janota nabízí vlastní esej o své cestě textaře. I z ní je cítit ironie, píše o sobě v třetí osobě asi tak, jak by to dělal kritik nebo editor, kdyby box set nějakého takového šéfa měl. Navíc v bookletu nalezneme i povídku Swantje, abychom mohli sledovat proces proměn volné, asociativní prózy v úsporný písňový text.  

Jinak Hory v údolí i osmý disk, Kolébat, navazují na rozjímavost alba Žlutě. Píši o nich jedním dechem, jsou to totiž nahrávky z jednoho kadlubu, pod nímž se topilo na přelomu tisíciletí. Vlastně jdemo dvojici albových novinek, o archivářském přístupu se zde už hovořit téměř nedá. Jde téměř výhradně o sólové kusy, jen tu tam zahostuje Romana Šilhavá nebo Ľubica Christophory, ve Dvou jabloních na CD Kolébat v roli sboristů žáci jinonické Waldorfské školy, s nimiž Janota před časem nacvičoval eurytmické představení.  

Nevím, jak měl box Ultimate Nothing původně vypadat, než se zjistilo, že proposlouchat celý janotovský archív je nadlidský úkol a že Havlovi společné nahrávky neuvolní. Myslím si ale, že Hory a v údolí a Kolébat měly být součástí od samého začátku jako dokument toho, v jakých vodách se chtěl pohybovat Janota, zatímco jeho publikum chtělo mít doma High Fidelity, Jako měsíc a Podzimního krále.  

Jsou to alba prostá, meditativní, introvertní, skrývají však mnohé požitky, pokud se odvážíme vydat pod neokázalý povrch. Ilustrací je obal CD Kolébat – ty fotky Janotových dětí jsou, když se pořádně podíváme nebo si to přečteme v bookletu, ve skutečnosti hyperrealistickými malbami. A zdánlivě banální portréty hezkých mladých lidí najednou sdělují něco úplně jiného, třeba jaký je rozdíl mezi téměř nezměřitelným cvaknutím spouště a téměř nezměrnou, titěrnou prací se štětci a barvami.    

 

Stále týž a práv  

V úvodu dnešního textu naznačuji, že Janotova tvorba, kterou znám především z nahrávek (jeho koncertů jsem viděl málo), je pro mě mimo jiné řadou referenčních bodů, s nimiž se v průběhu let potkávám. Tu zarezonuje ten, tu jiný. Z českých písničkářů pro mě tento význam kromě Janoty má už jen Vladimír Merta, s nímž ale svádím urputnější boj. (Jaromír Nohavica je chytrý „popař“, u nějž je na prvním místě dokonalý a soběstačný písňový tvar, Jiří Dědeček zase stylizující se glosátor, Vlastimila Třešňáka mám raději jako vynikajícího prozaika, Jaroslava Neduhu zase jako charismatického, moudrého rockera. Ostatní tak soustavně nesleduji, nebo mi vysloveně pijou krev. A geniální Dagmar Voňková svou tvorbu cudně skrývá a alba vydává v intervalu dekád. Škoda, že od ní neslyšet víc.)  

Každý autor, domnívám se, je někdy zachvácen hrůzou z toho, co vypustil do světa, zdali nepřekročil jakousi hranici, zdali neznečistil svět zmetkem, nepodarkem, zdali neměl dílo ochránit od mylných interpretací tím, že by je uložil do šuplíku. Jakou mírou autobiografičnosti oblažit publikum? A později se přidávají otázky, zda to které dílo nepřepracovat a v jakých kontextech je vytahovat na světlo.  

Takový je již úděl zpráv. Za život svůj změnit se zcela k nepoznání, ač smysl zůstává mi tu stále týž a práv. (Jak tuto správně kníst čístku?, S-rové dřvo šptně HŘÍ, Republika nového měsíce, 2014, s. 16)  

Tak pravil nezachytitelný Oldřich Janota.      

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: 『VHS Prophecies』 - 『アンドロイド SAGA』