Matěj Kratochvíl Zkouška sirén: experimentující antimodernista John Tavener7. 9. 2016

„Byl jsem tehdy rozzlobený mladý muž,“ vzpomínal po letech John Tavener (1944–2013) na období kolem roku 1968, kdy složil kantátu The Whale, která měla premiéru na vůbec prvním koncertě souboru London Sinfonietta, jenž dodnes patří ke špičce v oblasti interpretace soudobé vážné hudby. Jeho zloba údajně mířila jednak na celý svět, jemuž „chyběl metafyzický náhled na kosmos“, a také na scénu vážné hudby, jemuž podle Tavenera (a mnohých jiných) vládli do sebe zahledění a smrtelně vážní akademici. Kantáta inspirovaná biblickým příběhem proroka Jonáše pozřeného velrybou sdílí řadu charakteristik s dalšími díly, jejichž autoři se v šedesátých letech rozběhli proti zdem akademického komponování. Nejde nevzpomenout Luciana Beria komponujícího ve stejné době svou proslavenou Sinfonii. I Tavener vytváří skrumáž zvuků, textů i kompozičních postupů, do biblické linie mísí věcný popis zpracování ulovené velryby, navádí sbor k vyluzování bizarních zvuků, zapojuje elektroniku i elektrické varhany.  I s odstupem desítek let je to skladba zábavně divoká. Jen chvíli po ní vzniklé Celtic Requiem opět pracuje s kontrasty a staví proti sobě latinský text mše za zemřelé a irské dětské říkanky pohrávající si s tématem smrti: „Die pussy die / shut your little eye / when you wake find a cake / die pussy die“, „Mary had a little lamb / her father shot it to the head“, „Jenny Jones is dead / you cannot see her now“. Na původní nahrávce tyto kruté veršíky prozpěvují děti z jedné vesnické školy se zneklidňující vervou, vedle níž se orchestr a dospělí zpěváci s latinským textem skoro ztrácí. Obě nahrávky vyšly krátce po premiéře a dostaly Tavenera do kontextu, který mu vzhledem k jeho kritice vážnohudebního establišmentu jistě vyhovoval – na značce Apple, která patřila členům The Beatles. John Lennon a Ringo Starr údajně projevili velké nadšení pro jeho hudbu, Ringovi patří dokonce jeden z hlasů, které se překřikují v jedné části nahrávky The Whale. Koneckonců to byla doba, kdy si Beatles na obal Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band dali i Karlheinze Stockhausena.

Podobně jako Stockhausen chápal i John Tavener hudbu jako zásadně spirituální prostředek a otevíral se v této věci všem možným vlivům. Na rozdíl od něj však onen hudební mainstream neopustil nijak radikálně. Koneckonců byl s klasickou tradicí silně spoután: za díla, která jej formovala, označoval Mozartovu Kouzelnou flétnu a Stravinského Canticum Sacrum, od dětství byl také zpěvákem ve sboru. Právě sborový zpěv, který má v Anglii velkou tradici a popularitu, přinesl Tavenerovi hlavní část jeho úspěchu a zároveň jej vzdálil experimentálnějším hudebním kruhům.

Na konci sedmdesátých let Tavener konvertoval k pravoslaví – opět ke kultuře s významnou rolí sborového zpěvu – a začal ve svých skladbách čerpat z pravoslavných tradic hudebně i textově. Kazeta s nahrávkou Akathist Of Thanksgiving, která mi náhodou přišla pod ruku v obchodě na konci devadesátých let, mě nadchla mohutným zvukem masy lidských hlasů a zdála se mi dobře zapadat vedle Arvo Pärta a podobných. Viděno s odstupem je samozřejmě od Pärta k Tavenerovi kus cesty, protože Brit na rozdíl od Estonce necítil potřebu radikální redukce hudebních prostředků a jeho harmonické myšlení zůstalo tradičnější. Znovuobjevování kvalit liturgického zpěvu jim ovšem bylo společné.  

Při bližším pohledu může ale posluchač zjistit, že mezi mladým rozzlobeným mužem a zralým mistrem poněkud kýčovitě pózujícím na fotografiích s pravoslavnými ikonami vedou spojnice. V kolážovitém chaosu raných děl může být ukryta lehce meditační vrstva, jako tomu je v Celtic Requiem, které se neustále točí kolem jednoho akordu. Tato tendence pak vyšla naplno na povrch v celonoční The Veil of the Temple z roku 2003. Naopak i v pozdějších dílech se Tavener pouštěl do zvukově hustých a méně melodických krajin jako v kompozici Towards Silence z roku 2007 pro čtyři smyčcová kvarteta a tibetskou mísu, jež je jedním půlhodinovým proudem pomalu se zpomalujících a ztišujících zvuků přelévajících se mezi čistými harmoniemi a hustými klastry.

Otevřenost různým duchovním inspiracím zvedla proti populárnímu skladateli rozhořčené protesty, když v roce 2004 ve Westminsterské katedrále zazněla premiéra skladby The Beautiful Names, v níž zhudebnil devadesát devět božích jmen zapsaných v Koránu. Před katedrálou tehdy protestovali katolíci, zatímco o protestech muslimů není nic známo, ač by jim zhudebnění mohlo také připadat rouhavé. Inspirace islámem byla součástí rozšiřování zájmů, které Tavenera dovedlo k inspiracím indickým i šamanistickým. Od přátelství s Beatles se také dostal k současnější generaci popových interpretů, když pro zpěvačku Björk a Brodsky Quartet složil na přelomu tisíciletí skladbu Prayer of the Heart.

Skladatel, jenž si prošel obdobím divokých experimentů i antimodernistického zápalu, byl oceněn rytířským titulem a miloval silná auta, se zapsal do historie jako představitel té přístupnější tváře soudobé vážné hudby. Tato jeho stránka bude ke slyšení také v Praze v rámci festivalu Dvořákova Praha, na koncertě britského souboru Tallis Scholars, kde Tavenerovy skladby zazní vedle renesanční polyfonie.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: The Placenta Family Tree Volume 9