Jiří Almer Jackson Fight: I believe I can Fight19. 9. 2016

Soudobá Francie se zdá být zemí zaslíbenou pro extrémně rychlý hardcore punk, grind či přesněji powerviolence. Kromě technicky precizních a zvukově drtivých band jako Chiens či Satan vznikají i nekompromisní a syrové mlátičky ve stylu legendárních Violent Noise Attack či již také poměrně zasloužilých Sylvester Staline. Podobný styl razí i radikálním politickým aktivismem nasáklí Jackson Fight.

Živé koncerty Jackson Fight, které jsme mohli během tohoto léta v Čechách zažít hned dva, začínají svéráznou předělávkou popového hitu R. Kelly (jaká dvě slova jsou tam změněná, si snad každý domyslí). Tento cover sice na pásce I believe I can Fight, která vyšla na začátku června, nenajdeme, ovšem i tak se jedná na první pohled o podnětnou záležitost. Navíc reporty (například na Tubera.cz) z obou vystoupení nešetřily chválou, vyzdvihovaly především nasazení a upřímný punkový přístup kapely.

Nahrávka je zvukově příjemně celistvá a zároveň punkově prostá. Jackson Fight stojí na syrové kytaře, jež nešetří feedbacky, všudypřítomné bicí neslábnou ani v kulometných palbách, ovšem zároveň pohotově přecházejí do skočnějších hardcorových pasáží, případně i do klasické pogovačky. Kapela se dále drží pro žánr typické kombinace mužských a ženských vokálů, štěkavých, vzpurných a drzých, zároveň utahanějších ve skočnějších pasážích. Chvílemi mě v pozadí překvapil i docela nechutný kanál, který bych čekal spíše u kapel gorového ražení. Dále bych vyzdvihl třeba štěkot na pomezí recitace vokalistky Anny ve skladbě Hang your boss (ta myšlenka snad vyzdvihovat ani nepotřebuje).

Zazvoní feedback, alba je konec. Průměrná stopáž skladeb nepřesáhne minutu, nahrávka o devíti písních tak uteče pro někoho možná příliš rychle, místnost se ale ještě dobrých 15 minut chvěje přetlakem energie, kterou do vás kapela napálí. Jackson Fight stihnou vystřídat bezpočet pro žánr typických postupů, ovšem úspěšně se jim daří vyhýbat se klišé a posluchač tak nemusí mít pocit, že určitý motiv slyšel tak tisíckrát od Magrudergrind či Agathocles.

Kromě naklepávají muziky je však třeba zmínit ještě další přínos kapely k etice DIY. Vokalistka Anna je autorkou veškerého konceptuálního artworku. Samotnou pásku zabalila do látky, jež se dá rozstřihnout a použít jako nášivka. V bookletu pak najdeme komiks, v němž je vysvětlen další postup – vyříznout obrázek – našít na tričko – tričko přetáhnout přes hlavu – jít kamenovat policejní těžkooděnce.

Kromě takto projevených sympatií k autonomnímu militantství však Jackson Fight nejvýrazněji artikulují ženská práva a feminismus. Násilí na ženách, rasismus ve vztazích či zvrhlé projevy mužství kapela reflektuje v písních Fck you and your freaking manhood, či HEY GIRLZ KILL ALL THE BOYS. Dále mě zaujal ještě název It's not cause you wear black'n tattoos y'r anarchist, který mě navíc svedl k vypuštění jedovaté poznámky - že by byl tento titul písně příčinou toho, že kapelu i přes její politickou angažovanost nikdo nepozval zahrát do Prahy na Půlku či Náplavku?

Poslední zajímavý koncept u kazety vězí v nahrání písní Jackson Fight jen na stranu A, přičemž strana B nese poselství „ready for the split“. Takže pokud máš kapelu, You can Fight, too!

 

Jackson Fight: I believe I can Fight

(https://jacksonfight.bandcamp.com/releases)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!