Miloš Vojtěchovský Donald Buchla, neviditelnost, infračervené senzory a Wall of Sound21. 9. 2016

V roce 1969 odehrála skupina Grateful Dead údajně skoro 150 koncertů, během kterých používala jakýkoliv PA, který byl po ruce. Stačilo, aby zvukař mohl knoflíky aparatury otočit na pozici 5 hodin, tedy hlasitost poskytující psychosenzorickou reakci, stimulující požití psychotropních látek. Rostoucí nespokojenost hudebníků s kvalitou koncertního zvuku, ve spolupráci se sponzory a techniky dospěla ke změně zvuku kultovní skupiny.  V „Projekt“  tehdy prý nejmocnější zvukové aparatury rockové hudby. 23. března roku 1974 vystoupili Dead nedaleko San Franciska v Cow Palace. Za zády stál zrakově a zvukově monumentální hauberk – obrovská soustava reproduktorů, zesilovačů, kabelů a speciálních mikrofonů, zabraňujících zpětné vazbě, to vše dohromady nesoucí hrdý název „The Wall of Sound“.

soundwall1.jpg

„Sónická zeď“ díky svému mamutímu výkonu 28 000 wattů mohla hřmít jako startující stíhačka a hladina dosahovala v hledišti (při zachování spektra a vysoké kvality) hodnot kolem 127 decibelů. Pro použití během koncertního turné byla bohužel tahle démonická aparatura natolik nešikovná (transport a dobu potřebnou k zapojení a rozebrání – trvalo to dohromady 10 hodin), že byla skoro nepoužitelná. PA sebou tak přinášela i finanční problémy a začala se proto postupně rozpadat, ztrácet, recyklovat. Hmota, exkluzivita a XXXL měřítko Zeď nakonec poslaly – podobně jako například německé vzducholodě po katastrofě Hindenburgu – kamsi do říše mýtů.

CX0QQpnU0AAA3bi.jpg

Jedním z umělců, kteří stáli u zrodu technologického zázraku americké kontrakultury, byl (vedle výrobce a velkodistributora LSD, jinak zvukaře Dead a zvukového inženýra Owsleyho „Beara“ Stanleyho) Donald Buchla. Buchla zemřel před pár dny, 14. září ve věku 79 let. Po Billu Etrovi, který odešel v srpnu,  je to další ze zvěčnělých legend epochy šedesátých let. V análech kultury i popkultury se sice nevyskytují na titulních stránkách, nicméně jejich příspěvek k hudebnímu dispozitivu je určující. 

Ve své ignoranci o Buchlovi – jehož příjmení by mohlo napovídat o evropském a dokonce romském původu – jsem zaslechl poprvé až v 90. letech od Woodyho Vasulky. Ten s ním – podobně jako s desítkami podobných pionýrů a vizionářů – od 80. let spolupracoval. Spolu se Steinou používali ve své laboratoři pěknou řádku syntezátorů a dalších elektronických nástrojů z ruky a dílny Buchla Instruments.

Buchla byl – pokud jej srovnáme třeba s Robertem Moogem – spíš umělec, než pouhý inženýr a podnikatel. V záplavě informaci, které se vyrojily po jeho smrti, jsem se dočetl, že při koncertech Grateful Dead v San Francisku občas sedával u Wall of Sound a kradí hrál na kytaru. Ovšem tak, aby ho nebylo slyšet. Ostatně to příčné propojení s Dead, LSD, nebo Stanleym „Medvědem“ Owsleyem je symptomatické a paradoxní zároveň. Buchla se s kalifornským rockem a hlasitou hudbou nevyhnutelně propojoval, ale jeho zájmy, povaha a směřování ho zavedlo do komunity, která si zachovala – na rozdíl od rocku – jistou míru byvšího étosu undergroundu i během dalších desetiletí.

Napadá mě v této souvislosti trochu troufalá myšlenka, týkající se zapeklité otázky determinace technologie a umění. Don Buchla, Bill Etra, Robert Moog, nebo Kurt Kurzweill (a mnozí další pionýři elektronického zvuku) přispěli k transformaci pravidel, jimiž se audiovizuální umění, hudba a hudební průmysl druhé polovině 20. století řídí. Monstrózní aparatury, převážené na nákladních autech, elektrifikovaný zvuk a světelná show jako přídavek infrastruktury koncertů pro stadiony plné posluchačů se ovšem vyvíjely paralelně se spodním proudem myšlení a umu konstruktérů hudebních nástrojů, který často zůstává nepovšimnut.

Don Buchla později spolupracoval a poskytoval MIDI nástroje, kontroléry a svou invenci a znalosti kolegům, kteří do arén popkultury vstupovali spíš zdráhavě, jako je právě Woody Vasulka, Morton Subotnik, Ramon Sender nebo Bob Ostertag. Subotnik a Buchla občas spolupracovali se skupinami jako Nine Inch Nails, ale pro jeho (skoro) důslednou snahu neobjevovat se na pódiu a v médiích, bylo mnohem příjemnější zůstat v laboratoři a v závětří akademické avantgardy Západního pobřeží.

Co je ta troufalá myšlenka, kterou jsem výše neprozřetelně slíbil? Že technofilní fetišismus, který se nejen pro pop, ale i pro experimentální či avantgardní hudební tvorbu Západu stal tak typickým, roste z práce konstruktérů – umělců, jako byli právě Buchla nebo Etra. A symptom industrializace hudební tvorby je provázen tím balastem, který je dnes s hraním a posloucháním hudby skoro nerozlučně spojen. A nejen s elektronickou scénou! Hi-fi aparatury, odposlechy, změti kabelů, konektorů, modulární skříňky, kontroléry, sešlapávané a odšlapávané krabičky, počítačové programy, live-coding, supercollidery, interfejsy, blikající světelné parky, trussy, příkony, atd?

lighting.jpg

Ale: Buchla sice kdysi pro Greatful Dead pomáhal sestavit tu nejdecibelovější stěnu na světě, je ovšem také autorem hudebního nástroje, který není dokonce skoro ani vidět. Nejslavnější aparát „lehký jako světlo!“ se jmenuje „Lightning II“. Je složený (pouze) z malé krabičky vybavené elektronikou, infračervených senzorů a paliček (plus ztěch nevyhnutelných reproduktorů). Jak se teď všude říká: „RIP Donald Buchla“, lidsky: čest jeho památce. 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!